Daniel Ženatý

Máme čas. Nejsme na útěku. Co když je neschopnost řádně začít větu vyvolána rozechvěním z toho, co bude následovat? Co když ten člověk hledá odvahu vyslovit něco, co dosud neřekl, a chce to konečně říct? Co když všechna ta námahase děje právě proto, aby se stalo něco dobrého?Texty psal autor pro Český rozhlas Pardubice.

Přemítání do éteru. "Zdály se vám pěkné sny? Probudili jste se usměvaví, těšíte se na dnešek? Nebo se vám naopak při probuzení sevřel žaludek z toho, co vás čeká, máte před sebou setkání s někým a už předem jste z toho setkání nervózní? Možná do takové situace patří Ježíšovo provokativní slovo o tom, že máme milovat bližního svého jako sebe samého."Tak začíná jedna z ranních úvah evangelického kazatele Daniela Ženatého, které v roce 2007–08 vysílal Český rozhlas Pardubice. Promítají se do nich autorovy každodenní zážitky a zkušenosti, nahlížené ovšem sub specie aeternitatis, z hlediska věčnosti. Přinášejí nejen vtipné poučení, ale především nadhled, uvolnění, energii.Krátké, jednostránkové úvahy provázejí fotografie J. Rudolfa Dudy. Vznikla tak pohledná knížka, která potěší.