Ingeborg Bachmannová

Eseje, prózy, rozhovory. Literární činnost rakouské spisovatelky Ingeborg Bachmannové (1926–1973) provázelo ve všech jejích fázích, od vídeňských let po ukončení studií až do posledních roků života v Římě, psaní kritické. Dvousvazková edice Místo pro náhody přibližuje Bachmannovou právě jako autorku esejů a esejistických próz, jež reflektují ústřední otázky psaní a spisovatelské existence, jazyka, literatury a filosofie, ale vztahují se i k aktuální společenské a politické situaci.V centru prvního svazku stojí texty spíše autobiografické povahy. Autobiografické do té míry, že – vedle tematizace reálných událostí a zastávek na životní cestě – zprostředkovávají autorčinu zkušenost, způsob vnímání a reflexe podstatných aspektů života a současného světa. Její pohled se přitom zaměřuje na život v různých zemích a městech, na podoby jazyka ve společenské konverzaci a v diskursu politiky a médií, aktuální politickou konstelaci Evropy a světa i roli a působení ideologií; v pozadí těchto úvah vždy stojí – a svébytné těžiště bachmannovských esejů představují – otázky poetologické, směřující k postižení smyslu literární činnosti.Nespočet zásadních vyjádření ke konkrétním problémům jednotlivých oblastí je navíc zaznamenán v rozhovorech, jež Ingeborg Bachmannová poskytovala od padesátých let tištěným i audiovizuálním médiím a které spolu s fiktivním novinovým interview z románu Malina tvoří druhou část knihy.

Eseje o literatuře, hudbě, filosofii. Druhý svazek esejů I. Bachmannové představuje jádro jejího kritického díla. Tvoří ho úvahy zaměřené na literaturu, na filosofii a na hudbu, tedy obory, jimž věnovala specifický zájem a v nichž mohla rozvinout své mimořádné schopnosti snoubící pronikavý intelekt s krajní citlivostí. Literatura byla jejím celoživotním údělem a měla rovněž potřebu ji pro sebe poetologicky reflektovat, filosofii vystudovala (studia zakončila rigorózní prací, jež je kritickým rozborem existenciální filosofie Martina Heideggera) a hudbou, jíž se původně chtěla věnovat, se zabývala již od mládí (a také mj. napsala několik libret, kdy spolupracovala se skladatelem Hansem Wernerem Heinzem). Literatuře je věnováno nejvíce prostoru – zprvu se v rozhlasových esejích obracela k představitelům evropské moderny Robertu Musilovi, Marcelu Proustovi a Franzi Kafkovi, později se v recenzích či vzpomínkách přenesl její zájem na současníky (Sylvia Plathová, Thomas Bernhard, Witold Gombrowicz, Giuseppe Ungaretti). Vyvrcholením literárněkritické reflexe jsou Frankfurtské přednášky – pět přednášek o literatuře, které pronesla v semestru 1959/1960 na univerzitě ve Frankfurtu. Z filosofické oblasti jsou velice podnětné její eseje o Ludwigu Wittgensteinovi a Simone Weilové, oblast hudby zastupují mj. úvahy Hudba a básnictví, poznámky o vzniku libret, oslava hudby (poetický text Podivuhodná hudba) i lidského hlasu (Pocta Marii Callas).