Petra Procházková

Silné příběhy lidí dohnaných krutostí válečného konfliktu mimo „vlastní“ společnost. Autoři se ve svých povídkách (P. Procházková: Poprava – věc veřejná, J. Štětina: Vykradači hrobů) vyslovují k tématu vzpoury jedince proti světu zla, moci a násilí. Ve jménu čeho se bojuje? Mají naději lidé, kteří se sami bránit nemohou? Metaforou i mementem se Petře Procházkové a Jaromíru Štětinovi stala Čečna a osudy tamějších obyvatel."Vše, co jsem v životě viděl, zažil, slyšel a četl mě vede k přesvědčení, že pod honosnými transparenty o vlasti, národě, Bohu, spravedlnosti … se odehrává především zápas o peníze, moc, osobní a skupinové zájmy. Na věci je ovšem děsivé, že nejpočetnější oběti jsou z řad lidí, kteří často nemají tušení o co kráčí, téměř vždy jsou neozbrojeni a úplně vždycky trpí nejvíce. Jsou to děti, ženy a staří lidé. Obyčejný člověk se zprvu nestačí divit, poté začne zatínat pěsti, a nakonec přijde o syna, anebo mu znásilní dceru – a začne nenávidět na smrt a myslet na pomstu. Neexistuje lék na tento mor. Bůh a národ zůstanou v rukou fanatiků zbraní, moc a ekonomické zájmy zůstanou motivací politiků, strach, poslušnost a nenávist údělem vojáků a jejich rodičů. Chodí však mezi námi – a je jich opravdu málo – lidé, kteří jsou posly svědectví o zlu a utrpení. Jsou to ti, kteří nejenom vidí a slyší, ale kteří také umí to, co viděli a slyšeli, jasně a jednoznačně tlumočit. Petra Procházková a Jaromír Štětina patří mezi ně. Čtěte pozorně – to o čem píší se stalo za rohem."(Fedor Gál)