Egbérie a Olténie

Správná pohádka má mít tři vlastnosti: poezii, moudrost a vtip. A má se líbit jak dětem, tak dospělým. Pohádky Sylvy Fischerové takové jsou: odehrávají se v různých zemích světa, ze kterých taky původně pocházejí, ale jsou mezi nimi i pohádky čerstvě vymyšlené. Vystupují v nich králové a knížata stejně jako japonský broskevníček Momotaró a Rom Dežo z Dolní Terchové – a vedle nich strašliví Tlamachové, kteří jedí jehličí a salát z červů, anebo Chlebovka a Rohlikovka, se kterými rozmlouvá Konvice Kočka. Odehrávají se tu leckdy věci děsivé – je to vůbec pro děti? není to pro děti? –, ale pro dobré to dobře dopadne (kdo je ovšem dobrý?). Svérázný humor a jedinečná fantazie: to jsou hlavní znaky pohádek této knihy. A tak, milé děti a rodiče, čtěte! Protože jestli něco pohádky nesnášejí, tak když je někdo nepovídá a nečte. To pohádky nikdy nikomu neodpustí – a konce jsou strašné, jak je popsáno v této knize...
V Egbérii nic není tak, jak jste na to zvyklí. Ale ani se nedá říct, že by tam všecko bylo naopak. V Egbérii je totiž všechno každou chvíli jinak. Ale zase ne úplně jinak. A jindy to vypadá stejně jako předevčírem. Například pět plus pět rovná se v Egbérii šestnáct; ale jindy dvacet jedna. A pozítří třeba mínus osmnáct, jenže to nikdo nedokáže předpovědět.