Ohlasy z jiného světa

"\/zpomněl jsem si na, to, jak jsem si kdysi nepěkně vystřelil z vosy. Sála zrovna džem z mého taliře, a já jsem ji přitom rozkrojil vedví. Vubéc tomu nevěnovala pozornost. Sála dál, a z odseknutého jícnu jí vytékal tenounký pramének džemu. Strašnou věc, která se jí přihodila, pochopila až tehdy, když se pokusila odlétnout. S moderním člověkem je to stejné. To, co mu bylo odťato, je jeho duše." (George Orwell).

Philip Yancey ve své nové knize nahlíží za oponu každodenních drobných i velkých zázraku, které jako záblesky z neviditelného světa pronikají do světa našich smyslů ... jeho práce je pokusem najít odpověď na otazku, jestli neviditelný svět není jen naším toužebnym přáním. Ve vězeňském táboře se dalo do pohybu něco co Gordon později nazve "Zázrak na řece Kwai".

Po většinu války byl vězeňský tábor jakýmsi experimentem přežilí nejschopnějších. Každý muž se staral sám o sebe. Pokud šlo o jídlo, vězňové bojovali o těch pár ždibců zeleniny nebo několik zrníček rýže, které plavaly v mastném vývaru. Důstojníci se odmítali podělit o cokoliv ze svých přídělů navíc Krádeže byly v ubikacích zcela běžné. Muži žili jako zvířata. a nenávist byla hlavní motivací k tomu, aby člověk zůstal naživu.

Nedávno se však cosi změnilo. Zvláště jedna událost vězni otřásla. japonští dozorci na konci každého dne po práci pečlivě počítali nářadí a jednoho dne dozorce křičel, že chybí jedna lopata. Rázoval sem a tam před nastoupenými vojáky vyžadoval, aby mu řekli, kdo lopatu ukradl. Když se nikdo nepřiznal, začal řvát: "Všichni umřít! Všichni umřít!l" a zvedl pušku. aby mohl vystřelit na prvního muže v řadě. V ten okamžik dobrovolně vykročil z řadu muž, postavil se do pozoru a řekl: "Já jsem to udělal."

Dozorce se na něj v záchvatu zuřivosti vrhnul, kopal do něj bil ho, ale vězňovi se navzdory úderům podařilo zůstat stát v pozoru. Rozlícený dozorce zvedl svoji zbraň vysoko do vzduchu a pažbou pušky udeřil vojáka do lebky. Muž se zhroutil k zemi. ale dozorce nepřestával kopat do jeho nehybného těla. Když útok konečně ustal. zvedli ostatní vězni kamarádovu mrtvolu a odpochodovali zpátky do tábora.

Toho večera, když se nářadí znovu přepočítávalo, pracovnl četa zjistila, že došlo k omylu - žádná lopata nechyběla. Jeden z vězňů se rozpomenul na verš: "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. " Poměri' v táboře se začaly měnit. Vězňové začali s umírajícimi jednat s úctou, pořádali důstojné pohřby a hrob každého muže označili křížem. Aniž je k tomu někdo pobízel, začali se více starat jeden o druhého než sami o sebe...