Arista

Nejnovější román Eduarda P. Martina, známého a plodného autora příběhů plných tajemství a mystiky, je výpravou do vzrušující říše fantazie. Vypráví o naději, zrozené v kvasu moderní doby a zažehnuté již na úsvitě dějin, o naději očekávané a pošlapávané, vypráví o velkém hledání štěstí, lásky a víry. Odehrává se dnes a věčně, zde a všude, nenápadně a velkolepě. Je podobenstvím o osudu člověka mezi lidmi.

Nejuniverzálnější duch antiky Aristotelés vynikal kromě originality myšlení i nesmírnou tvůrčí potencí. Za svůj život napsal nesčíslné množství odborných i vzdělávacích spisů a pojednání, z nichž se dochovala pouze část; i ta však čítá 47 titulů. Patří k nim též Athénská ústava, ač právě u ní mnozí badatelé dodnes pochybují o Aristotelově skutečném autorství. Její objev v roce 1890 a následující knižní vydání v Londýně vyvolaly senzaci a řetězovou reakci překladatelů, mezi něž se zařadil pohotově i český překlad Josefa Pražáka v roce 1900. Nerozsáhlý spisek popisuje vývoj a uspořádání athénské společnosti od mytických počátků až po demokratickou reformu a ústavní zřízení athénské obce v 2. pol. 4. století př. Kr. spolu s podrobným vykreslením úřednického aparátu a soudnictví. Pro poznání počátků demokracie jako systému správy státu má toto dílko mimořádnou poznatkovou hodnotu, umocněnou jeho autentičností. Napsal-li je Aristotelés či někdo jiný, není z hlediska jeho obsahu podstatné, protože samo o sobě...

Antická knihovna publikuje postupně ve třech svazcích výbor nejznámějších a nejpozoruhodnějších románů, který poskytne výstižný přehled starověké řecké románové tvorby a rozvoje žánru od jeho počátků až do zlomu antiky. Těžištěm prvního svazku je v souladu s jeho názvem román milostný a dobrodružný, reprezentovaný nejstarším úplně zachovaným románem Charitónovým Příběhy Chairea a Kallirhoy, proslulými Efeskými příběhy čili Vyprávěním o Anthei a Habrokomovi od Xenofonta Efeského a dále řadou ukázek z románů dochovaných neúplně či v převyprávěních čili digestech. Dále je ve svazku zastoupen fantasticko-utopický román Theopompa z Chiu a jiných autorů, včetně slavných Slunečních ostrovů od Iambúla, pozoruhodný román v dopisech Spiknutí proti tyranovi od Chiona z Hérakleie a ukázky dalších oblíbených děl.

Nejslavnější řečník antického Řecka Démosthenés musel vyvinout značné úsilí, než dosáhl svého věhlasu. Pod jeho jménem se dochovalo 60 řečí, řada listů a návodů k vystoupením. Mezi nejslavnější řeči patří O věnci, Řeči proti Filippovi (tzv. filippiky), O míru a Řeči olynthské. Soubor 13 řečí zařazených do tohoto svazku je svým charakterem unikátní - představuje totiž jediný dochovaný soubor řečí pronesených ve sněmu, tzv. démégorií. Démosthénes je vytvořil a přednesl v letech 354-335 př. Kr., tedy na vzestupu své politické aktivity v protimakedonské opozici. Navzdory několika překladatelským pokusům v minulosti vychází soubor Démosthenových démégorií poprvé v úplnosti zásluhou prof. dr. Pavla Olivy, který překlad doplnil obsáhlou předmluvou a poznámkami.

Vyprávění o minulých dějích se v antice těšila značné oblibě, a to již od pradávna. Dějepisectví se vedle filozofie a naukové prózy věnovala řada vynikajících autorů. Patří k nim i Plútarchos, jeden z posledních (ne-li vůbec poslední) univerzálních duchů antické vzdělanosti. Plútarchos (asi 45-125), řecký filozof a historik z biótské Chairóneie, byl jedním z nejvzdělanějších a nejplodnějších spisovatelů římské doby a poslední univerzální řecký myslitel. Veřejná činnost ho přivedla do styku s Římany, jimž se obdivoval, a několikrát navštívil Řím. Jako řecká autorita se těšil přízni římských císařů Trajána a zejména Hadriána. Odhaduje se, že napsal asi 250 spisů, z nichž se zachovala necelá polovina. Největšího ohlasu dosáhla jeho populárně filozofická pojednání, jež byla oblíbena i ve středověku, a životopisy slavných osobností, ze kterých čerpal mj. i Shakespeare. Jeho životopisy význačných osobností řeckých a římských dějin představují specializovaný dějěpisný žánr - biografii.