Plútarchos

Audiokniha Antická knihovna obsahuje čtené úryvky klasických děl antiky od autorů jako Platón, Démokritos, Aristotelés nebo Seneca.Z obsáhlého komentáře k původnímu 2 LP kompletu 2 58 0431 Antická knihovna, jenž vydal Supraphon v roce 1970 a nyní jej vydává poprvé digitálně.Podle vzpomínek na skutečný proces se Sókratem, ale především podle své ideální představy o tom, jak má vypadat opravdový filosof, složil PLATÓN, nejnadanější žák Sókratův a geniální umělec, OBRANU SÓKRATA, snad nejpůsobivější spis, jaký se nám z antické filosofické literatury zachoval. Tato fiktivní soudní řeč je nejen obhajobou osoby Sókratovy, nýbrž obhajobou práva samostatné filosofické myšlení vůbec. Platónův Sókrates volí raději smrt, než aby se vzdal svého filosofického poslání. Myšlenky a mravní hodnoty, jež před soudem hájí, jsou po více než třiadvaceti stoletích neméně působivé a živé než v době, kdy vznikaly.DÉMOKRITOS byl jedním z prvních filosofů, kteří věnovali etickým problémům soustavnou pozornost. Vyslovil zajímavé názory a štěstí, o duševním klidu, o vztahu občana k státnímu celku, o mravní odpovědnosti a svědomí, o uměřenosti v jednání, o vztahu k přátelům aj. Jeho ušlechtilá etika je orientována čistě pozemsky a zcela se obejde bez božské autority.Významnou součástí ARISTOTELOVA díla jsou etické spisy. Etika Nikomachova je základním dílem, neboť ve svých deseti knihách probírá hlavní etické otázky. Osmou a devátou knihou věnuje Aristoteles problémům přátelství. Snaží se objasnit všechny základní otázky přátelství a činí tak způsobem, který se velmi pronikavě vyrovnává se všemi aspekty tohoto vztahu. Přátelství je podle Aristotela jedním ze základních vztahů mezi lidmi a dovoluje člověku, aby za pomoci přátel dosáhl toho, co by sám dokázat nestačil. Mezi otázkami praktické etiky zaslouží zvláštní pozornosti ty (traktáty), v nichž PLÚTARCHOS hovoří o vztazích mezi lidmi, mezi mužem a ženou, mezi členy rodiny, mezi přáteli a občany. Do skupiny těchto spisů náleží i krátký list nadepsaný RADY MANŽELSKÉ. Je věnována mladému manželskému páru. Obsah spisku však není vázán jen na tyto svatebčany: mohla je číst s prospěchem každá jiná manželská dvojice a na nejednom místě zůstávají moudrým poučením dodnes. Forma výkladu je typicky plútarchovská: není to suché a nudné kázání, nýbrž sbírka živých příkladů, vhodných citátů, kratičkých příběhů, anekdot i symboliky, z nichž jsou vyvozována poučení a vybírány rady pro společný život v manželství.Pod jménem MARCA PORTIA CATONA a pod nejrůznějšími názvy - např. Catonova naučení synovi, Mravní čtení, Disticha - zachovala se nám sbírka úsloví, soubor jakýchsi mravních pravidel ve čtyřech knihách. ..Když zjistil, že starořímské vzdělání není dostačující, začal psát pro syna jakési příručky nebo učebnice. Tak vytvořil Carmen de moribus, sbírku pravidel praktické morálky. Naše sbírka MORÁLNÍ NAUČENÍ, o dobrých 500let mladší, je starému Catonovi v mnohém blízká. Také ona se zabývá praktickým životem a dává zcela praktická ponaučení, jak se chovat v mnoha životních situacích.EPIKTÉTOVI Diatribi jsou populární filosofické přednášky, v nich se střídá soustavný výklad s živým dialogem a je zpestřován názornými příklady i historkami, často anekdotického rázu. Jejich předmětem jsou téměř výhradně otázky etické, pro stoickou filosofii vůbec podstatné.SENECOVA literární činnost byla velmi obsáhlá a většina jeho spisů se uchovala. Senekova filosofie nese pečeť pohnuté doby, v níž se vytvářela. Její základ je stoický, ale Seneca přijímal i zásady jiných filosofických směrů, např. epikureismu, pokud je shledával pro život užitečnými. Rozprava O KRÁTKOSTI ŽIVOTA, z níž je vzata naše ukázka, je jedna z nejlepších autorových rozprav po stránce myšlenkové i formální.MARCUS AURELIUS byl skutečně osobností filosofickou, jak o tom jasně svědčí jeho soukromé, řecky psané poznámky, nalezené pro jeho smrti a zveřejněné pod titulem HOVORY K SOBĚ SAMÉMU jsou četbou velmi užitečnou, neboť vedou čtenáře nevtíravým a snadno pochopitelným způsobem až k samotným zdrojům životní ušlechtilosti, jejíž principy zůstávají neměnné po všechny časy.Účinkují: Jiří Adamíra a Radovan Lukavský.

Vyprávění o minulých dějích se v antice těšila značné oblibě, a to již od pradávna. Dějepisectví se vedle filozofie a naukové prózy věnovala řada vynikajících autorů. Patří k nim i Plútarchos, jeden z posledních (ne-li vůbec poslední) univerzálních duchů antické vzdělanosti. Plútarchos (asi 45-125), řecký filozof a historik z biótské Chairóneie, byl jedním z nejvzdělanějších a nejplodnějších spisovatelů římské doby a poslední univerzální řecký myslitel. Veřejná činnost ho přivedla do styku s Římany, jimž se obdivoval, a několikrát navštívil Řím. Jako řecká autorita se těšil přízni římských císařů Trajána a zejména Hadriána. Odhaduje se, že napsal asi 250 spisů, z nichž se zachovala necelá polovina. Největšího ohlasu dosáhla jeho populárně filozofická pojednání, jež byla oblíbena i ve středověku, a životopisy slavných osobností, ze kterých čerpal mj. i Shakespeare. Jeho životopisy význačných osobností řeckých a římských dějin představují specializovaný dějěpisný žánr - biografii.

Spis O strachu z bohů pochází z raného období jeho tvorby. Plútarchos v něm podrobuje velice ostré kritice všechny iracionální projevy náboženské víry, její přepjaté či pathetické projevy. Jeho úvahy o nepraktičnosti takové zbožnosti stojí poměrně blízko názoru epikúrejských filosofů, kteří odmítali jakoukoli formu božího působení v rámci tohoto světa a všechny neobvyklé jevy vykládali jako projev pouhé náhody vyplývající z běžných fyzikálních procesů. Přestože si Plútarchos vyškolený platónskou theologií zachovává vůči atheismu přírodních filosofů určitou distanci, oceňuje jejich střízlivý postoj k náboženským jevům a tento názor si do jisté míry uchovává i v pozdější době, kdy se stává členem kolegia delfských kněží. V jeho racionálním přístupu k tradičním formám zbožnosti se tak odkrývají meze filosofického chápání náboženské víry.

Řecký filosof, historik a esejista, jenž ve svých dílech často řešil náboženské otázky. Pojednání Proč už Pythie nevěští ve verších je součástí řady dialogů, jejichž děj je zasazen do delfské věštírny a dotýká se otázek s spojených s jejím fungováním. Plútarchos, který na sklonku života působil jako Apollónův kněz v Delfách, zde reflektuje skutečnost, že zatímco za starých časů byly nejslavnější věštby vydávány v hexametrech, v jeho době jsou takřka výhradně prozaické. V rámci různorodé debaty se snaží vymezit vztah mezi lidským a božským faktorem při inspirovaném věštění a hájí názor, že zmizení veršovaných věšteb je důsledkem proměny ducha doby, nikoli známkou ochabnutí věštebné síly Delf.