Plútarchos

Vyprávění o minulých dějích se v antice těšila značné oblibě, a to již od pradávna. Dějepisectví se vedle filozofie a naukové prózy věnovala řada vynikajících autorů. Patří k nim i Plútarchos, jeden z posledních (ne-li vůbec poslední) univerzálních duchů antické vzdělanosti. Plútarchos (asi 45-125), řecký filozof a historik z biótské Chairóneie, byl jedním z nejvzdělanějších a nejplodnějších spisovatelů římské doby a poslední univerzální řecký myslitel. Veřejná činnost ho přivedla do styku s Římany, jimž se obdivoval, a několikrát navštívil Řím. Jako řecká autorita se těšil přízni římských císařů Trajána a zejména Hadriána. Odhaduje se, že napsal asi 250 spisů, z nichž se zachovala necelá polovina. Největšího ohlasu dosáhla jeho populárně filozofická pojednání, jež byla oblíbena i ve středověku, a životopisy slavných osobností, ze kterých čerpal mj. i Shakespeare. Jeho životopisy význačných osobností řeckých a římských dějin představují specializovaný dějěpisný žánr - biografii.

Spis O strachu z bohů pochází z raného období jeho tvorby. Plútarchos v něm podrobuje velice ostré kritice všechny iracionální projevy náboženské víry, její přepjaté či pathetické projevy. Jeho úvahy o nepraktičnosti takové zbožnosti stojí poměrně blízko názoru epikúrejských filosofů, kteří odmítali jakoukoli formu božího působení v rámci tohoto světa a všechny neobvyklé jevy vykládali jako projev pouhé náhody vyplývající z běžných fyzikálních procesů. Přestože si Plútarchos vyškolený platónskou theologií zachovává vůči atheismu přírodních filosofů určitou distanci, oceňuje jejich střízlivý postoj k náboženským jevům a tento názor si do jisté míry uchovává i v pozdější době, kdy se stává členem kolegia delfských kněží. V jeho racionálním přístupu k tradičním formám zbožnosti se tak odkrývají meze filosofického chápání náboženské víry.

Řecký filosof, historik a esejista, jenž ve svých dílech často řešil náboženské otázky. Pojednání Proč už Pythie nevěští ve verších je součástí řady dialogů, jejichž děj je zasazen do delfské věštírny a dotýká se otázek s spojených s jejím fungováním. Plútarchos, který na sklonku života působil jako Apollónův kněz v Delfách, zde reflektuje skutečnost, že zatímco za starých časů byly nejslavnější věštby vydávány v hexametrech, v jeho době jsou takřka výhradně prozaické. V rámci různorodé debaty se snaží vymezit vztah mezi lidským a božským faktorem při inspirovaném věštění a hájí názor, že zmizení veršovaných věšteb je důsledkem proměny ducha doby, nikoli známkou ochabnutí věštebné síly Delf.