Krystal

„Po úvahách o duchovních a tělesných substancích je třeba se zaměřit na člověka, který se skládá z duchovní i tělesné substance. Zaprvé na přirozenost člověka a za druhé na jeho vznik.“[1]Vzhledem k tomu, že Tomášova základní perspektiva v Teologické sumě je teologická, nikoliv biologická či filosofická, neptá se Tomáš ve svém „traktátu o člověku“ na biologické tělo (tj. na tělesnou substanci) a jeho povahu, ale zaměřuje se v první řadě na duchovní substanci člověka, tj. na duši. Tělu se v této otázce věnuje pouze natolik, nakolik má význam pro otázku duše. To konkrétně znamená, že ho zajímá způsob, jímž je lidská duše s biologickým tělem sjednocena.Kromě toho se také snaží v článku 3, resp. 7, vymezit povahu lidské duše vzhledem k povaze duše zvířat, resp. andělů. Setkáváme se zde se snahou určit, v čem se duše lidská odlišuje od duší obou kategorií tvorů. Jedná se tedy o určení místa člověka v řádu stvoření s ohledem na duši.Celá otázka ale začíná mnohem překvapivějším dotazem: „Je duše těleso?“ Byť materialistická medicína a biologie pracuje s pojmem duše jako se souhrnným pojmem označujícím neurofyziologicky definované funkce, může takto položená otázka na první pohled vzbuzovat údiv. Zdá se, že jen málokdo by byl schopen koherentně vysvětlit, co podle něj duše je. Většina lidí má představu čehosi netělesného, duchovního (ať už si pod duchovním představujeme cokoliv), vznešeného. Jak by si někdo mohl duši představovat jako těleso? A přesto tato otázka zaznívá hned v samém úvodu.Vysvětlení je třeba začít uvedením definice „duše“, z níž Tomáš vychází: „Duše je první princip života v živých jsoucnech.“ ...

Tělesný rozměr liturgie. Je-li možné oslavovat Boha tělem, znamená to, že i ono je hodné slávy. Tertulián, spisovatel 2. století, tvůrce křesťanské latiny, to vyjádřil stručně: Caro salutis est cardo, tělo je stěžejním místem spásy. Rozpoznávacím znamením pravého křesťanství je vyznání, že Syn Boží se stal opravdu a zcela člověkem a chtěl jím už na věky zůstat. Jednoduchým důsledkem této skutečnosti je vyznání, že naším cílem není nesmrtelnost duše, ale vzkříšení těla. Pro křesťana není tělo obalem, kterého se jednou zbavíme, ale chrámem Ducha, který bude zbožštěn, přestože zůstane vždy hmotný. Tělo si zaslouží lásku a úctu. Bůh jím nepohrdá, on je stvořil. Tato základní pravda se odráží v praxi modlitby církve vyjádřené v chrámu, ikoně a liturgii, kde je zapojena i hmota. Křesťanské docenění těla není kultem dočasnosti, ale uctíváním Stvořitele a Spasitele.

Českému čtenáři se dostává do rukou překlad zajímavého středověkého díla dominikánské tradice. Čtvrtý nástupce svatého Dominika (generální magistr řádu) sepsal pro bratry příručku, jak kázat (a především jak nekázat).Kazatelům i jejich posluchačům může být útěchou vědomí, že problémy, se kterými se potýkáme dnes, už se řešily v polovině 13. století. Vychází v roce 800. výročí založení řádu bratří kazatelů.

Tajemství Vtělení ve své celistvosti zahrnuje i velikonoční tajemství, Ježíšovu vykupitelskou smrt na kříži a jeho vzkříšení o velikonočním ránu. Vykoupení, jakožto zjevení svrchovaného bohatství Boží lásky a zdroj naší spásy, nepřestalo zaměstnávat myšlenky a rozjímání Charlese Journeta.Toto tajemství leží v srdci jeho teologie. Stalo se předmětem i mnoha kázání na duchovních cvičeních, jejichž přepis zde nabízíme.

Mezi nejvýznamnější otázky, kterými se Tomáš Akvinský zabývá, patří bezpochyby etika. Mezi klíčovými pojmy jeho etiky hrají centrální roli ctnosti.V komplexu pěti disputací o ctnostech (Quaestiones disputatae de virtutibus) probírá Tomáš ctnosti obecně, poté se zabývá božskými a nakonec kardinálními ctnostmi. První otázka (O ctnostech obecně) byla v českém překladu vydána v roce 2012. Přítomný svazek představuje pátou otázku, která se zaměřuje na ctnosti kardinální.

v Teologické sumě. Tento svazek Teologické sumy (STh I-II, q. 106–114) obsahuje traktát o novém zákoně spolu s otázkami o milosti, ospravedlnění a zásluhách. Tomáš problematiku nového zákona, stejně jako v pojednání o starém zákonu, na něž tento svazek navazuje, neprobírá „biblisticky“, tedy s důrazem na soubor určitých knih, ani „spáso-dějinně“ s důrazem na různé typy smlouvy, ale z hlediska „zákona“, tedy jako rozumově dané směrnice pro naše jednání. Na rozdíl od starého zákona, jenž byl probírán podle tří typů přikázání: morálního, obřadního a soudního, se novozákonní problematika soustředí kolem pojmu milost, klade tedy větší důraz na Boží působení než na lidskou snahu přiblížit se Bohu.

v Teologické sumě. Tento svazek přináší první dva traktáty o jednotlivých svátostech – o křtu a biřmování (STh III, q. 66–72). Traktát o křtu je rozdělen na dvě hlavní části, na pojednání o samotném křtu a o přípravách na křest. V první části Tomáš probírá skladbu svátostného znamení (q. 66), dále pojednává o udělovateli (q. 67) a příjemci (q. 68) a nakonec se zaměřuje na účinky svátosti (q. 69). V části věnované přípravám na křest se Tomáš nejprve zabývá obdobím starozákonní praxe obřízky od Abraháma až ke Kristu (q. 70) a poté se zaměřuje na přípravy, které probíhají zároveň se křtem, totiž na novozákonní prvky katechismus a exorcismus (q. 71). Následující traktát o biřmování je soustředěn do jediné otázky o dvanácti článcích (q. 72). Tomáš zde zkoumá, jak se pojem svátosti uplatňuje na biřmování, dále rozebírá svátostné znamení a účinky svátosti, biřmovací charakter a svátostnou milost, pojednává o příjemci a udělovateli svátosti a o roli kmotra. V posledním článku pak komentuje liturgický obřad svátosti.Překlad, úvodní studie a poznámky Benedikt Mohelník OP.

Prezrite si celú sériu úvah a zamyslení kardinála Charlesa Journeta: Promluvy.Téma lásky (teologální ctnosti lásky, caritas) se dá uchopit různými způsoby a kardinál Journet si ve svých Promluvách zvolil přístup nejobtížnější, teologický – vydal se ve stopách pojednání Tomáše Akvinského v Teologické sumě. Promlouvá o lásce z naukového hlediska, které doplňuje příklady, přiléhavými obrazy a svědectvím svatých.

Další díl Teologické sumy (ST I-II, q. 1-5) se zabývá posledním cílem člověka, který je zároveň principem lidského jednání, alespoň toho mravně dobrého. Tomáš souhlasí s Aristotelem, když říká, že posledním cílem člověka je blaženost. Její křesťanské vymezení se však od čistě filosofického podstatně liší. Překlad a úvodní studie: Tomáš Machula.

Jacques Maritain (1882-1973) patří k nejvýraznějším postavám filosofie 20. století. Do francouzského prostředí znovu uvedl tomismus, očištěný od manuálových nánosů a nově promyšlený tváří v tvář otázkám, které klade moderní filosofie, kultura a společnost. Spolu s manželkou Raissou (1883-1960), která byla jeho rovnocennou intelektuální a duchovní partnerkou, pronikali (často filosofickými prostředky) do duchovní až mystické hloubky křesťanské víry. Pod společným názvem přinášíme tři drobná dílka manželů Maritainových z této oblasti.Kniha obsahuje tři eseje. Příběh Abrahámův řeší zajímavou otázku vývoje mravního svědomí lidstva. Jak je možné, že Abrahám se s nezkaleným svědomím a s Božím požehnáním dopouštěl skutků, které dnes považujeme za těžce hříšné?Jakými cestami vedl Bůh lidstvo k plnému vědomí mravní odpovědnosti? Kníže tohoto světa je krátkou meditací o moci Padlého anděla nad světem a o jejím zlomení: Kristovo vtělení a výkupné utrpení se zde ukazuje z nového, důležitého úhlu pohledu, který nám často uniká. Esej rovněž očišťuje a zjasňuje náš pohled na nadpřirozené skutečnosti, které nás obklopují. Připomíná, že světci a vůbec všichni lidé, kteří opustili tento svět, nejsou "mrtví", ale žijí zde aktivně s námi, mají nadále starost o tento svět a chtějí s námi spolupracovat na jeho spáse.

Augustin je uznáván jako nejvýznamnější křesťanský filosof a teolog latinského starověku. Křesťanské myšlení, nauku a teologii si lze bez něj jen těžko představit. Většinu svého života ale Augustin sloužil jako biskup jednoho afrického města. Těžiště jeho činnosti spočívalo v kázání, a v nich vyjevuje posluchači a čtenáři ještě jinou tvář než ve svých teologických traktátech či slavných Vyznáních. Způsob, kterým káže, a to, o čem, káže, mělo nesmírný vliv na další generace křesťanských kazatelů. Jeho kazatelský odkaz zůstává inspirativní až dodnes.Současně svazek hledá inspiraci pro dnešní chápání a prožití Vánoc. Augustinova kázání dávají nahlédnout, co bylo pro křesťany prvních století důležité, proč věnují tolik pozornosti události, kdy se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi. Odkud se vlastně oslava Vánoc vzala?Hledala v nich raná církev pouze nástroj, jak se postavit pohanským oslavám zimního slunovratu? Nebo lze ze starověkých svědectví vyčíst ještě jiný příběh?I to je téma, jemuž se knížka věnuje a které může čtenáři pomoci prohloubit vlastní vztah ke křesťanskému slavení Vánoc.Kniha obsahuje úvodní studii, která představuje Augustina jako kazatele, snaží se čtenáři přiblížit, kde a proč se ve starověku vzala oslava Vánoc a jakým způsobem ji církev slavila, a uvést jej do hlavních témat Augustinovy teologie Vánoc.Hlavní část svazku pak představuje: český překlad 17 Augustinových kázání na Narození Páněa 10 promluv na svátek Zjevení Páně, Epifanie – mezi těmito kázáními nalezneme i texty objevené teprve v posledních desetiletích.Knihu doplňují biblické a jmenné rejstříky a doprovází ji ilustrace motivů starokřesťanského umění spojeného s vánoční tematikou.

Tématu posledních věcí patří v myšlení a rozjímání kardinála Journeta významné místo. Tato kniha nabízí pečlivý přepis kázání, jež na toto téma pronesl při duchovním cvičení v roce 1961.Ve svém výkladu náš kazatel jakoby nevědomky přináší živoucí svědectví čiré, průzračné víry, nesené hlubokou láskou. Nebojí se promlouvat o tajemstvích, o kterých lidé nemají odvahu hovořit a na něž nelze pohlížet bez lásky. Stvoření člověka, prvotní hřích, očistec, peklo.K těm nejtěžším otázkám, které si klade každý člověk, přistupuje naprosto zpříma, a jeho odpověď jako by už nyní byla projasněná paprskem pokoje, jehož dosáhneme později v nebi, v blaženém patření na Boha.

Tato dvě opuscula patří mezi Tomášova kázání. Díky nim si můžeme představit Tomáše Akvinského nejen jako scholastického učence, ale především jako světce. Jeho cílem bylo vést posluchače ke svatosti, a tomu odpovídá jazyk a styl těchto kázání - konkrétní, určovaný denní zkušeností a úctou k Božímu slovu. Díky své hloubce a jasnosti k nám jeho homilie promlouvají i dnes.

Je možné věřit v člověka? Prostá zkušenost vidí děsivé krutosti, jichž je člověk schopen, a tuto víru odmítá.Je však možné žít bez víry v člověka?Jak bychom bez ní byli schopni žít a pracovat pro druhé v rodině a ve společnosti? Těmito a podobnými otázkami se zabývají tři texty Jacqua Maritaina, které se zamýšlejí nad hodnotou člověka. Ateismus, který je předmětem prvního textu, je rozhodnutí vyloučit Boha z vlastního života. Ale co jiného pak může být cílem člověka, než on sám?Tolerance, o níž jde v druhém textu, je úsilí přiznat právo na existenci i člověku, jehož myšlení a jednání je poznamenáno zlem nepravdy a zloby.Víra v člověka je vlastním tématem třetího textu. Co je vlastně základem víry v člověka? - To všechno jsou otázky, kterým se nevyhne nikdo, kdo se snaží žít pro Boha a pro člověka uprostřed tohoto svízelného světa.

Liturgie svěcení a kněžská spiritualita. Krátká knížečka, v níž autor, františkán z Assisi a profesor Papežském liturgickém institutu v Římě, probírá postupně jednotlivé momenty svátosti svěcení (vyvolení, otázky, litanie, konsekrační modlitba, mazání olejem, …) a na nich ukazuje, co to znamená být knězem a jaká je spiritualita kněžství.

Jednou z nejpropracovanějších oblastí filosofie a teologie Tomáše Akvinského je bezpochyby etika. Po Aristotelově vzoru Tomáš rozvíjí „vědu o dobrém životě“ na základě ctností. Etika pro něj tedy neznamená pouze probírání zákonů nebo teorií. Je to plně praktická disciplína, která má vést člověka k reálné změně k lepšímu.K nejvýznamnějším Tomášovým spisům o etice patří – kromě komentáře k Aristotelově etice a rozsáhlé střední části Teologické sumy – komplex pěti diskutovaných otázek o ctnostech, Quaestiones disputatae de virtutibus. První otázka se zabývá ctnostmi obecně, tedy tím, co jsou a kam patří v celku lidských potencí a schopností.Tuto otázku předkládá svazek, který právě držíte v rukou. Druhý díl, jehož vydání se připravuje, bude obsahovat pojednání o kardinálních ctnostech (5. otázka QD), třetí pak o teologických ctnostech lásky a naděje (2. a 4. otázka) a o přikázání bratrského napomenutí (3. otázka).

Publikace přináší překlad dvou věroučných konstitucí IV. lateránského koncilu (1215), dekretálů Firmiter a Damnamus, jež obsahují nově formulované vyznání víry katolické církve a zpřesněné učení o Boží Trojici, a komentář, který k těmto textům sepsal svatý Tomáš. Jde o jediná Tomášova opuscula, jež se týkají takto významného, jemu takřka soudobého stanoviska učitelského úřadu církve. Jednota obou dekretálů spočívá podle Tomáše v tom, že oba rozvíjejí vlastní a jedinečné dogma křesťanů: učení o svrchované Trojici. Úvodní studie vysvětluje problematiku názvu Tomášova pojednání a jeho tématu, rozebírá okolnosti a čas jeho vzniku, prameny a způsob, jímž Tomáš své předlohy vykládal, a zasazuje jeho přístup do kontextu jiných soudobých komentářů k dekretálům.

Svatý Tomáš Akvinský, intelektuál mimořádných kvalit, který smířil víru a rozum, a proslavený teolog, jehož díla se studují i dnes, bývá považován za autora, kterého není snadné číst. Velký znalec jeho díla Jean-Pierre Torrell chce v této knížce přístup k jeho dílu usnadnit a přiblížit ho všem zájemcům. Tomášův život a dílo jsou úzce propojeny. V jeho spisech se odrážejí nelehká léta jeho mládí a některá z jeho nejvýznamnějších děl zas úzce souvisejí s jeho dvojím pedagogickým působením na pařížské univerzitě, kde v dobových polemikách vynikl jako obávaný soupeř svých názorových odpůrců. Tomáš se zajímal o všechny myšlenkové proudy své doby a reagoval na ně. Jeho Teologická suma a Suma proti pohanům, díla, která vznikala ve vzácných volných chvílích, když zrovna necestoval a nevyučoval, ovlivňují i dnešní myslitele. S Tomášem Akvinským se v této všem přístupné a čtivé knize setkáváme jako s člověkem, a tím se nám otevírá nový pohled i na jeho dílo.Jean-Pierre Torrell je člen Řádu kazatelů (dominikánů) z provincie Toulouse. Své studium završil doktorátem z teologie a filosofie. Ve své odborné a pedagogické činnosti se zaměřuje především na teologii zjevení a dílo sv. Tomáše Akvinského a Petra Ctihodného. Je autorem více než stovky studií a padesáti knih. V současné době žije v klášteře Saint-Albert ve Fribourgu.

v Teologické sumě. Pojednání o zákonech v Teologické sumě (STh I-II, q. 90–97) patří k základním pramenům západního etického myšlení. Nabízí odpovědi minimálně na dvě důležité otázky. První se týká původu mravních zásad: Jsou naše rozhodnutí ponechána naší libovůli, nebo existují nějaké objektivní principy, které musíme respektovat? Druhá otázka se týká odůvodnění práva: Existuje nějaká poslední a nejvyšší norma, která rozhoduje o spravedlnosti zákonů, nebo je zákon pouze věcí dohody? Tomášova teorie zákona ukazuje, že morální principy nejsou relativní, ale jsou důsledkem objektivního řádu stvoření.Překlad, úvodní studie a poznámky Karel Šprunk.Kniha je revidovaným překladem, který vyšel v nakladatelství Krystal OP v roce 2003.

v Teologické sumě. Dokonalost rozumového tvora nespočívá pouze v tom, co mu náleží podle jeho přirozenosti, ale i v tom, co je mu dáno na základě jakési nadpřirozené účasti na božské dobrotě. Proto bylo také výše řečeno, že poslední blaženost člověka spočívá v jakémsi nadpřirozeném vidění Boha. A k tomuto vidění může člověk dospět pouze jako ten, kdo se učí od Boha jako od svého učitele, jak praví Jan 6, 45: „Každý, kdo slyšel Otce a učil se u něho, přichází ke mně.“ K účasti na této nauce však člověk nedospívá hned, ale postupně, v souladu se svou přirozeností. Ovšem k tomu, aby takový žák dospěl k dokonalému vědění, musí věřit. Proto i Filosof říká, že „žák musí věřit“. K tomu, aby člověk dosáhl dokonalého vidění, v němž spočívá blaženost, musí nejprve věřit Bohu jako žák svému učiteli.K víře je potřebné dvojí: za prvé to, aby se člověku předkládaly věci víry, což je potřebné pro to, aby člověk vírou něco explicitně přijímal; za druhé pak souhlas věřícího s předloženými věcmi víry. Vzhledem k prvnímu bodu je nutné, aby víra pocházela od Boha. Věci víry totiž přesahují lidský rozum, a proto je člověk může nahlédnout pouze s pomocí Božího zjevení. Některým lidem byly zjeveny Bohem bezprostředně (např. apoštolům a prorokům), jiným je Bůh předložil prostřednictvím od Boha poslaných kazatelů víry, jak praví Řím 10, 15: „Jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni?“ Vzhledem k druhému bodu, tj. k souhlasu člověka s věcmi víry, je možné uvažovat o dvojí příčině: za prvé [o příčině, která k víře] přivádí z vnějšku, např. spatřený zázrak nebo přesvědčování ze strany člověka, který nás vede k víře. Ani jedno z toho není dostatečnou příčinou [víry], neboť z těch, kdo vidí jeden a týž zázrak a slyší stejné kázání, někteří uvěří a jiní ne. A proto je třeba uvést jinou vnitřní příčinu, která člověka vnitřně pohybuje k souhlasu s věcmi víry. Za tuto příčinu pokládali pelagiáni pouhé svobodné rozhodování člověka, a říkali proto, že počátek víry leží v nás, nakolik jsme připraveni souhlasit s věcmi víry, a dokonání víry je od Boha, který nám předkládá to, v co bychom měli uvěřit. To je ­ovšem omyl. Poté, co člověk souhlasil s věcmi víry, je totiž pozdvižen nad úroveň své přirozenosti, takže to musí být způsobeno nadpřirozeným principem, který člověkem niterně pohybuje, což je Bůh. A proto víra, vzhledem k souhlasu, který je hlavním úkonem víry, pochází od Boha, který člověka uvádí do pohybu skrze milost.

Kazatelské umění Bernarda z Clairvaux je oceňováno a obdivováno podnes. Jeho nejvýraznější zdroj, patrný na první pohled, je znalost Písma. Některé pasáže Bernardových kázání jsou vystavěny téměř výhradně z biblických citátů jako z kamenů Božího slova, dnes (hodie) se naplňujícího v duších jeho posluchačů. Bernard z těchto živých kamenů systematicky buduje stále nové stavby, které uchvacují vždy originální architekturou myšlenek, hlubokým psychologickým vhledem a nesmírnou šíří praktického záběru, máme-li praxí na mysli duchovní život. Bernardovou snahou možná není ani tak Písmo vykládat, jako spíše ho vnášet do života svých posluchačů a tak jej proměňovat. Jak k tomu výstižně poznamenává H. de Lubac: „(Bernard) Písmo neosvětluje, ale spíš vše, a především lidské srdce, osvětluje Písmem.“ Takové světlo potřebuje každé lidské srdce, aniž by na tom něco změnil běh staletí.Buďte bdělí v duchu, bratři, aby svátostná tajemství této doby nepřešla kolem vás bez užitku. Hojné je požehnání. Nastavte čisté nádobky pro přijetí: zbožné duše, bdělé smysly, střízlivé touhy, čistá svědomí; to vše nastavte tak velkým darům milostí. Vždyť vás k tomu vybízí nejen zvláštní způsob života, k němuž jste se sliby zavázali, ale i pozornost celé církve, jejímiž jste syny. Přece všichni křesťané v tomto Svatém týdnu projevují obvyklým, nebo i více než obvyklým způsobem zbožnost, kázeň, pokoru a vážnost, aby ukázali, že jaksi trpí spolu s trpícím Kristem. Kdo by byl tak málo zbožný, že by nebyl sklíčen lítostí? Kdo tak zpupný, že by se nepokořil? Kdo tak hněvivý, že by neodpustil? Kdo tak nestřídmý, že by se nepostil? Kdo tak neřestný, že by zapomněl na zdrženlivost? Kdo tak ničemný, že by nekonal pokání v těchto dnech? Jistě je to tak správné. Je zde přece utrpení Páně, které až dodnes hýbe zemí, trhá skály, otevírá hroby. Blízko je také jeho zmrtvýchvstání, při němž budete slavit slavnost Nejvyššího Pána, který vykonal veliké věci. Kéž byste také s nejvyšším nadšením a dychtivostí pozvedali své duše do výšin! Nemůže se na světě stát nic lepšího, než co Pán v těchto dnech učinil, nic užitečnějšího nemohlo být světu doporučeno, než aby tímto věčným obřadem každý rok slavil s touhou duše jeho památku a šířil všude připomínku jeho veliké dobrotivosti. To obojí je kvůli nám, protože v obojím jsou pro nás plody spásy, v obojím je život našeho ducha. Podivuhodné je tvé utrpení, Pane Ježíši, které odvrátilo utrpení nás všech, přineslo smíření za všechny naše nepravosti a není bez účinku na žádnou naši zhoubnou chorobu. Vždyť co je tak smrtelné, že by to tvou smrtí nebylo zrušeno?

Co nám kromě intelektuálního dobrodružství může poskytnout studium Tomášova traktátu o Trojici (STh I, q. 27–43)? Asi stěží zpochybíme, že Tomášovy úvahy jsou důležitou součástí dějin teologie a filosofie a že hrají důležitou úlohu v intelektuálním souboji, který tak či onak ovlivnil politické dějiny západní civilizace. Vždyť tak jako je náš svět svým způsobem obrazem trojjediného Boha, jsou politické události, alespoň do určité míry, odrazem diskusí o tomto Bohu. Poněkud problematičtější je otázka, zda může Tomášův traktát o Trojici inspirovat, či dokonce spoluurčovat povahu dnešních filosofických či teologických debat. Jako plod vysoce spekulativního myšlení se zdál být navždy odsouzen do starého teologického harampádí. Nyní však tyto „nepraktické“ úvahy znovu ožívají: neboť jak jinak můžeme být „připraveni obhájit se před každým, kdo se nás ptá po důvodech naší naděje“ (1 Petr 3, 15)? Jak jinak se budeme hájit, když nás stoupenec judaismu či islámu obviní z polyteismu? Jak jinak budeme odstraňovat racionální překážky, které druhým a mnohdy i nám samotným překáží v přijetí víry?

Je-li křesťanství pravdivé, mělo by to být vidět i na životech křesťanů – to je základní myšlenka knihy bývalého magistra dominikánského řádu Timothyho Radcliffa. V tomto moudrém a brilantně napsaném „úvodu do křesťanství“ autor jedinečně propojuje hluboké znalosti teologie a literatury, zkušenosti z cest po celém světě i vnímavost pro palčivé problémy dneška.

Poutavě psaný životopis sv. Dominika, apoštola bludařů a zakladatele kazatelského řádu.

Tajemství Krista označuje u církevních otců všechno to, co Bůh vykonal a nadále všemožným způsobem koná pro dobro a spásu člověka. Milánský biskup Ambrož, první ze západních učitelů církve, nachází toto Boží působení nejen v mnoha biblických událostech, ale také v životě církve a životě jednotlivého křesťana: "Kristus je pro nás vším."Kniha představuje tuto Ambrožovu teologii tajemství Krista. Součástí svazku je též stručný Ambrožův životopis a překlad souboru Ambrožových textů komentujících základní momenty Ježíšova života.

latinsko / české vydání. Je to Bernardovo nejrozsáhlejší a ve středověku také nejrozšířenější dílo, které vznikalo v průběhu posledních 18 let Bernardova života. Nejedná se o historicko-kritickou exegezi, ale o duchovní pochopení Písně písní.Bernard zde poukazuje na dvojí rozměr Písně písní: eklesiologický (duchovní život církve) a mystický (duchovní život jednotlivce). Z celkového počtu 86 kázání vyjde v latinsko-české verzi zatím prvních 41 promluv.

Tomášovým úmyslem je pojednat o andělech (separovaných substancích), a traktát je rozdělen do dvou hlavních částí. V první části se Tomáš pokouší shrnout a kriticky posoudit to, co o separovaných substancích soudili různí filosofové od samého počátku filosofie až do Tomášovy doby, především Platón a Aristotelés.Ve druhé části traktátu vykládá Tomáš katolickou nauku o andělech, která je založena na Písmu svatém, na učení církevních otců a na odkazu Dionýsia Areopagity, který „vynikl nad ostatní myslitele ve výkladu toho, co náleží duchovým substancím“.Tato teologická část zůstala bohužel nedokončena a tvoří podstatně menší část spisu. Traktát tedy zůstal především důležitým a bohatým zdrojem poznání klíčových aspektů Tomášova metafyzického myšlení.

Výběr otázek z Teologické sumy. Další výběr textů z Teologické sumy (ST I, ot. 44-49)

Ačkoli Boethius (480-cca 526) není pro veřejnost příliš známou postavou, patří mezi nejvýznamnější osobnosti své doby. Jeho dílo ovlivnilo celé následující dějiny filosofie a teologie.Kromě jiného je mu připisováno pět teologických traktátů: autor v nich řeší především trinitární a christologické problémy, které souvisejí s nově se objevujícími herezemi (arianismem, monofysitismem, nestorianismem).

Písmo svaté vydané Jeruzalémskou biblickou školou. Standardní provedení s označením biblických knih.Nové provedení Jeruzalémské Bible. Velikost je stejná jako u standardního provedení se zelenou obálkou a navíc má tato verze záložky biblických knih podobně jako ve výpravném provedení.

Autor se v této knize věnuje herezím z prvních staletí církve. Upozorňuje, že ačkoli byly tyto hereze odsouzeny, nevědomost či zkreslování a odmítání pravdy, které stály v jejich základech, často přetrvávají do dnešních dní a neblaze ovlivňují víru a duchovní život věřících. Autor se proto zaměřuje především na ty hereze, které zůstávají dodnes živé, ať již v populárních názorech, náboženských představách, či myšlenkových schématech. Postupně pojednává o trinitárních herezích, o herezích popírajících buď Kristovo božství, nebo lidství, o herezích týkajících se spásy a eklesiálních herezích. Ukazuje, jak je v boji s herezemi důležité nejen neustálé vzdělávání se ve víře, ale také a především živý vztah s Bohem, založený na důvěře a pokoře, a spolupráce s jeho dary a milostmi.

v Teologické sumě. Traktát o starém zákoně (STh I-II, q. 98–105) navazuje na pojednání o zákonech obecně a předchází traktátu o novém neboli evangelním zákoně. Jeho předmětem není starý zákon jako soubor knih obsahující zjevení z doby před Kristem, ale zákon jakožto vnější pravidlo lidského jednání, jak se nachází v této části Písma a obecně v době starozákonního Božího lidu Izraele. Není to tedy pojednání řadící se do biblistiky, ale mnohem spíše do morálky a práva. Nejde o zákon ve smyslu smlouvy Boha se svým vyvoleným lidem, ale o pravidla určitého jednání – v tomto případě pravidla daná židovskému národu, vyvolenému lidu první smlouvy. Tato pravidla a přikázání nacházíme v centrální části Starého zákona, jíž jsou Mojžíšovy knihy (Tóra), především ve třech velkých kodexech. Jsou to kniha smlouvy (Ex 20–23), zákon svatosti (Lv 17–26) a deuteronomický zákoník (Dt 12–26). Tomáš ve svém traktátu probírá přikázání ze všech těchto tří zákoníků. Ukazuje smysl a důležitost zákona obecně a v náboženském kontextu především.Překlad, úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.

v Teologické sumě. Tomášův traktát o stvoření v otázkách 44–49 První části Sumy představuje jakési východisko k dalším pojednáním na téma stvoření, která budou zacílena na specifické oblasti, jako je biblická zpráva o stvoření v otázkách 65–74 nebo detailnější pojednání o stvoření člověka v otázkách 92–93. Nacházejí se zde úvahy o původu stvoření na základě reflexe jednotlivých typů příčin a otázky o jednotě a mnohosti, jež jsou zásadní pro chápání mnohosti druhů různých bytostí a mnohosti individuí v rámci jednotlivých druhů. Podstatná je také část zaměřená na problematiku zla, neboť otázky týkající se přítomnosti dobra a zla ve stvoření ovlivňují jak naše chápání Boha jako původce všeho, co jest, tak porozumění a hodnocení lidského jednání, kterému se Tomáš věnuje v prvním dílu Druhé části Sumy.Překlad, úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.

Jedním z vynikajících učitelů duchovního života je bezesporu svatý Dominik. Nezanechal nám sice žádnou propracovanou nauku, ale může nás inspirovat příkladem svého života, jak nám ho zprostředkovali jeho současníci, které hluboce ovlivnil. Dominik nikdy neopomněl příležitost k hlásání evangelia a byl vytrvalý v modlitbě, takže se o něm tradovalo, že mluvil jen o Bohu nebo s Bohem. Měl srdce vnímavé pro potřeby druhých a toužil je přivádět k pravému smyslu a prameni, ke Kristu. Autor představuje Dominika jako člověka srdce, rozhodnosti a rozvahy, muže modlitby, rozumu, zkušenosti, kříže, jako představeného i bratra a nabízí tak čtenáři množství podnětů pro prohloubení a rozvinutí křestního povolání. Putování se svatým Dominikem může zpřítomnit nevšední zážitky: okouzlení Boží láskou, dotek tajemství Božího povolání, nadšení a zápal provázející vznik nového řádu, dobrodružství prvních kazatelů na cestách… Zároveň je však náročné, ba přímo nebezpečné, právě tak jako Boží láska, u níž toto putování začíná a k níž směřuje. Máme-li jí totiž v pravdě odpovědět, musíme tak jako Dominik při svém putování s ní ze sebe vydat všechno. Všeho se vzdát a cele se dát do její služby.Alain Quilici OP (*1936) je francouzský dominikán, kněz kláštera v Toulouse. Působil jako převor kláštera v Marseille, novicmistr v Toulouse, je autorem desítek knih. Věnuje se kromě jiného duchovnímu doprovázení studentů a pastorační službě a kázání ve farnostech, na exerciciích a v médiích.

v Teologické sumě. Největší význam shledává Tomáš v životě smíšeném, který spojuje kontemplaci a činnost. Jako typický projev takového života zmiňuje kázání a vyučování. Jde o vnější činnosti konané pro dobro druhých lidí, což patří k životu činnému, ale zdrojem této činnosti je vlastní nazření pravdy, které je zase předmětem života kontemplativního. Oba typy života jsou zde tedy ve své vlastní identitě, spolupracující, ale samostatné. Vůdčí roli má ovšem kontemplativní život, který má před životem činným přednost.Vysoké ocenění kontemplace však neznamená odmítnutí činného života. Ten je hodnotný a potřebný, ale musí vycházet z kontemplativního. Proto také Tomáš chápe jako východisko vlastní dominikánské cesty modlitbu a studium, které se následně přelévají do kázání a vyučování. Největší ze ctností je totiž láska, která se projevuje jak v kontemplaci, tak i v činnosti. (Z úvodní studie Tomáše Machuly)Základem pro zásluhy je láska, jak bylo řečeno výše. Láska pak spočívá v milování Boha a bližního, jak bylo již řečeno, přičemž milování Boha je záslužnější než milování bližního, jak plyne z toho, co bylo řečeno výše. Proto je to, co patří v první řadě k milování Boha, samo o sobě záslužnější než to, co patří v první řadě k milování bližního kvůli Bohu. Avšak kontemplativní život patří v první řadě a bezprostředně k milování Boha, neboť Augustin v 19. knize O Boží obci říká, že „svatý odpočinek, tj. kontemplativní život, je cílem lásky k pravdě“, rozumí se k božské pravdě, o kterou kontemplativní život hlavně usiluje, jak bylo již řečeno. Činný život je zase v první řadě zaměřen k milování bližního, neboť „má spoustu práce se službou“, jak praví Lk 10, 40. A proto je kontemplativní život sám o sobě záslužnější než život činný. A právě o tom mluví Řehoř ve 3. homilii na Ezechiela: „Kontemplativní život je záslužnější než život činný, protože činný život se zaobírá potřebami současného života,“ v němž je třeba pomáhat bližnímu, „zatímco kontemplativní život je intimním zakoušením chuti budoucího spočinutí,“ tj. kontemplace Boha.Jeden člověk ovšem někdy může získat větší zásluhy skrze skutky života činného než jiný člověk skrze skutky života kontemplativního, např. když z hojnosti božské lásky, aby naplnil Boží vůli, dočasně snáší odloučení od sladkosti božské kontemplace.

Na traktát o Ježíši Kristu a jeho spásném díle navazuje v Teologické sumě traktát o svátostech (STh III, q. 60–65). Za pomoci svátostí se Bůh setkává s člověkem, kterého stvořil, aby mu dal účast na své vlastní blaženosti. I ve stavu před hříchem potřeboval člověk dar nadpřirozené milosti, aby mohl dosáhnout blaženého patření na Boha, ale teprve po hříchu je stav lidské přirozenosti takový, že vyžaduje pomoc, kterou Bůh člověku poskytuje ve svátostech. Svátosti jsou součástí dějin spásy. Východiska pro svou teologii dějin spásy nachází Tomáš především v listech apoštola Pavla.

Má dnes ještě smysl hovořit o víře, o naději, o lásce? Lze ještě pod nánosy nejrůznějších karikatur, banalit a klišé najít pravý význam těchto slov? Josef Pieper, významný německý tomistický filosof 20. století, nás postupně dovádí k poznání, že víra, naděje a láska jsou jedinou odpovědí, jež je přiměřená skutečné existenciální situaci člověka. Nahlížíme, že pro člověka je dobré věřit, doufat a milovat, neboť jde o účast na božské skutečnosti samé.

Americký popularizátor filosofie Peter Kreeft má jedinečný talent věci uchopit z neobvyklého úhlu pohledu, vytrhnout je z jejich všednosti a zasadit do nových souvislostí, glosovat a pointovat pomocí paradoxů. Tím se stylově přibližuje anglickým velikánům, jako je G. K. Chesterton a C.S. Lewis. Dívá se na Kazatele, Joba a Píseň Písní jako na učebnice filosofie; nikoli teoretické, ale veskrze praktické, životní filosofie. Kazatel demonstruje, jak se svět jeví bez víry – jako peklo. Job nás učí naději navzdory vší beznaději – utrpení ho očišťuje a uvádí do pravdy, která je zjevením Boha. A Píseň, to je Láska, nebe, Bůh. Už zde na zemi můžeme vrůstat do některého z těchto tří stavů – zažívat peklo s životním postojem Kazatele, očistec s Jobovým údělem, nebo se už zde zabydlet v nebi lásky. Kreeftova kniha není souvislým výkladem těchto tří mudroslovných knih, ale spíše bohatým zdrojem inspirací, postřehů a nečekaných souvislostí.

Povzbuzení pronásledovaným. Život Jana Chrysostoma, nejplodnějšího autora řecky hovořící starověké církve, se odvíjel ve dvou protilehlých amplitudách: nejprve ho vynesl na konstantinopolský biskupský stolec a do nejvýznamnějších kruhů východořímské církevní politiky, aby ho pár let nato uvrhl do ponižujícího vyhnanství, kde také po třech letech zemřel. V exilu začal rozvíjet bohaté korespondenční styky se svými přáteli a vlivnými osobami tehdejších světských i církevních kruhů. Na samý závěr života sepsal pro své pronásledované přátele také dva rozsáhlejší spisy, které se zamýšlejí nad utrpením. Oba tyto spisy jsou v knize představeny v českém překladu s podrobným literárním a teologickým úvodem Jiřího Pavlíka

Publikace, kterou zde čtenáři předkládáme, obsahuje tři listy Tomáše Akvinského v českém překladu, doplněné o úvodní studie a bibliografii ke každému z nich.Dopis Brabantké vévodkyniO obchodování na úvěrO Astrológii