Krystal

Povzbuzení pronásledovaným. Život Jana Chrysostoma, nejplodnějšího autora řecky hovořící starověké církve, se odvíjel ve dvou protilehlých amplitudách: nejprve ho vynesl na konstantinopolský biskupský stolec a do nejvýznamnějších kruhů východořímské církevní politiky, aby ho pár let nato uvrhl do ponižujícího vyhnanství, kde také po třech letech zemřel. V exilu začal rozvíjet bohaté korespondenční styky se svými přáteli a vlivnými osobami tehdejších světských i církevních kruhů. Na samý závěr života sepsal pro své pronásledované přátele také dva rozsáhlejší spisy, které se zamýšlejí nad utrpením. Oba tyto spisy jsou v knize představeny v českém překladu s podrobným literárním a teologickým úvodem Jiřího Pavlíka

Publikace, kterou zde čtenáři předkládáme, obsahuje tři listy Tomáše Akvinského v českém překladu, doplněné o úvodní studie a bibliografii ke každému z nich.Dopis Brabantké vévodkyniO obchodování na úvěrO Astrológii

Otázka O vyšším a nižším rozumu, O synderezi a O svědomí patří do rozsáhlejšího souboru Quaestiones disputatae De veritate. Překlad a úvodní studie Martina Štěpinová. Latinsko-český text. Vyšlo v řadě Akvinata.

Barevná obrazová publikace o životě, působení a velkém zakladatelském díle svatého Dominika. Autor je význačný řádový historik a zároveň skvělý vypravěč s duchovním přesahem. Jeho dílo tedy může posloužit jednak jako zdroj spolehlivých informací, jednak jako kvalitní duchovní četba. Vyšlo v srpnu 2008 v řadě Dominicana, ve spolupráci s francouzským vydavatelstvím Signe.

Svazek 4.. Autor, lektor filosofie u dominikánů, předkládá systematické zpracování filosofie, vycházející z klasického realismu, rozvíjené v konfrontaci s novověkým myšlením. Vychází přitom z důkladného prověření základů poznání. Celý cyklus směřuje k antropologii.

Kniha Bernarda Bro nenabízí řešení teoretických, filosofických, teologických či politických problémů spojených s existencí zla. Snaží se ukázat, jak lze dát smysl životu, který je plný utrpení a nespravedlnosti. Odpověď na problém zla nenajdeme s pohledem upřeným na hrůzy zla.Je třeba změnit úhel pohledu a obrátit zrak na trpící Tvář Boha, který umírá z lásky k nám na kříži. Zlo v nás a ve světě lze přemoci jen tak, jak je přemohl On – životem v milosrdenství. Je to život těžký, plný zkoušek, ale už teď je v něm přítomen život samého Boha.

Ústní disputace byla po dlouhá staletí neodmyslitelným jádrem univerzitního kurikula. Je až s podivem, že se na něco tak elementárního a stěžejního mohlo zapomenout natolik, že se nyní jen s velkými obtížemi skládá mozaika pravidel a procesů kdysi tak slavné praxe.

latinsko / české vydání. Druhý díl Bernardova nejrozsáhlejšího a ve středověku nejrozšířenějšího díla, které vznikalo v průběhu posledních 18 let Bernardova života. Nejedná se o historicko - kritickou exegezi, ale o duchovní pochopení Písně písní.

Esej o duchovní teologii podle svatého Pavla a svatého Tomáše Akvinského. Jak žít duchovní život a vydávat svědectví evangeliu ve světě ovládaném vědou a technikou? Jak znovu sjednotit teologii, jež ustrnula ve svých rozumových konstrukcích, s mystikou či duchovní naukou opírající se o zkušenost víry a lásky? Jak se od zkostnatělé morálky spočívající na přesně daných závazcích a zákazech znovu vrátit k morálce vycházející z blahoslavenství a uspořádané okolo ctností?Servais Pinckaers ve svém teologickém úvodu do duchovního života načrtává hlavní cesty vedoucí k znovuobjevení a posílení duchovní spontaneity a působení Ducha svatého v srdci věřících. Přivádí čtenáře k pramenům, které duchovní život napájejí, ať už jde o Boží slovo, učení Otců či liturgii církve, a inspirován učením Tomáše Akvinského poukazuje na stěžejní roli ctností a darů Ducha svatého.Život podle Ducha, jak nám Pinckaers ukazuje, není ustrašeným a úzkoprsým dodržováním zákonů. Je to Boží dar, živý zákon vepsaný do našich srdcí, jenž nás uschopňuje k pravé svobodě a přátelství s Trojjediným.Servais Pinckaers O.P. (1925 - 2008) byl belgický dominikánský kněz. Po studiích vyučoval morální teologii a věnoval se pastorační službě. V roce 1975 byl jmenován profesorem morální teologie na Université de Fribourg ve Švýcarsku, kde působil až do své smrti.

v Teologické sumě. Tento svazek obsahuje překlad třetí části pojednání o jediném Bohu (STh I, q. 14–18). Tomáš se v něm zaměřuje především na charakteristiku a obsah Božího poznání, včetně několika tradičních problémů, jež s tímto tématem souvisejí. Zabývá se také pojmy pravdy, nepravdy a života, a to jak pokud jde o ně samotné, tak v jejich vztahu k Bohu a jeho poznání. Úvodní studie si klade za cíl poskytnout čtenáři koncepční nástroje usnadňující porozumění přeloženému textu. Vysvětluje význam základních pojmů, které Tomáš v diskusi o poznání používá, a pokračuje komentářem jednotlivých částí traktátu. Podrobněji rozebírá ty aspekty Tomášova myšlení, které jsou náchylné k nesprávné interpretaci. Zvláštní kapitola je věnována úvodu do tradičních sporů o vztahu mezi Božím poznáním a jeho kontingentními a proměnlivými objekty.

v Teologické sumě. Traktát o Boží vládě nad tvory (STh I, q. 103–105) navazuje na otázku 22, která se zabývá prozřetelností jako vlastností Boží. V tomto traktátu Tomáš rozebírá způsob, jakým Bůh svou prozřetelnost projevuje. Nejprve pojednává o řízení věcí obecně: zda a kým je svět řízen; jaký je cíl a jaké jsou účinky tohoto řízení; zda je vše poddáno božskému řízení; zda je vše řízeno Bohem bezprostředně. Poté rozebírá konkrétní účinky božského řízení: udržování tvorů v bytí; uvedení do nicoty. Nakonec uvažuje o změnách, které Bůh působí ve věcech: přímé božské působení ve světě; božské působení na intelekt a vůli člověka; působení mimo řád – zázraky.Překlad, úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.V Tomášově metafyzice je nejvyšší dokonalostí bytí jako takové, které je ztotožněno s Bohem. Všichni tvorové jsou (existují) proto, že v různých stupních a různou měrou participují na tomto nejvyšším bytí. Ze strany Boží lze totéž popsat tak, že Bůh jako výchozí a první příčina své bytí různými způsoby a různou mírou sděluje tvorům, a tak s nimi vstupuje do vztahu. Tento vztah Boha a tvorů na rovině bytí je trojí: přímé uvedení něčeho do bytí (tj. stvoření z ničeho – creatio); uchovávání stvořené či přirozeně vzniklé věci v bytí (tj. udržování v bytí – conservatio); součinnost při působení jedné věci na druhou (tj. spolupůsobení – concursus). Shrnuto, Bůh tvoří věci z ničeho, poté je udržuje v bytí díky účasti na svém bytí, tj. na bytí Božím, a rovněž je doprovází svým spolupůsobením při jejich kauzální činnosti. (Z úvodní studie Tomáše Machuly)

v Teologické sumě. V tomto svazku přinášíme první otázku Teologické sumy (STh I, q. 1), v níž se Tomáš zaměřuje na samotnou teologii, tedy na disciplínu, která je pro Teologickou sumu stěžejní. Tomáš ji nazývá posvátnou naukou, neboť slovo teologie se v jeho době obvykle používalo pro metafyziku. Největší část otázky zaujímají články spojené s konceptem teologie jako vědy a moudrosti. Dále Tomáš pojednává o jazyku teologie a roli Písma svatého v teologickém bádání.Úvodní studie obsahuje kromě pojednání o hlavních tématech první otázky také obsáhlý úvod do historie a struktury celé Teologické sumy.Překlad, úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.Postup Sumy teologie je v jistém smyslu kruhový: vychází od Boha jako Stvořitele a směřuje k Bohu jako k cíli stvoření a naplnění dějin. Pochopit přesně stvoření, pád do hříchu i jeho nápravu vykoupením můžeme nyní jen částečně. V plnosti, jíž je naše lidství schopné, dojdeme i k plnějšímu poznání toho, co dnes známe jen částečně. Tuto skutečnost můžeme v jistém ohledu vztáhnout i na samotnou Tomášovu Sumu. Čteme-li první otázku, najdeme v ní mnohá témata, která nejsou ještě dokonale vysvětlena a detailně promyšlena, např. moudrost, věda, příčiny, teorie a praxe apod. Na prvním místě je to ale Bůh sám, který není jen předmětem (či subjektem) teologie nebo jakýmsi tématem Sumy, ale je to náš Pán a Stvořitel, z jehož rukou jsme vyšli a do jehož náruče směřujeme. (Z úvodní studie Tomáše Machuly)

v Teologické sumě. V tomto svazku přinášíme šest úvodních christologických otázek, jimiž začíná třetí část Teologické sumy (STh III, q. 1–6). Tomáš zde zaměřuje pozornost na tajemství vtěleného Slova. Nejprve osvětluje otázku vhodnosti vtělení Boha (q. 1). V dalším kroku pak objasňuje způsob jednoty božství a lidství ve vtělení (q. 2). Dále vyjasňuje otázku subjektu přijetí (q. 3). Nakonec pojednává otázku přijaté přirozenosti (q. 4), respektive jejích částí (q. 5) a řádu přijetí (q. 6).Překlad, úvodní studie a poznámky Metoděj Němec OP.Náš Spasitel Pán Ježíš Kristus, dle svědectví anděla, „vysvobodil svůj lid z jeho hříchů“ a v sobě nám ukázal cestu pravdy, abychom skrze ni mohli vzkříšením dojít k blaženosti nesmrtelného života. Proto je k dovršení celého teologického díla třeba, aby po úvaze o posledním cíli lidského života, ctnostech a neřestech následovala úvaha o samotném Spasiteli všech, jakož i o jeho dobrodiních, která lidskému pokolení prokázal.K povaze dobra náleží, aby se sdílelo druhým, jak je vidět u Dionýsia ve 4. kapitole spisu O Božských jménech. Povaze svrchovaného dobra tudíž náleží, aby se nejvyšším způsobem sdělilo tvoru. To se však nejvýše uskutečňuje tím, že „stvořenou přirozenost sjednocuje se sebou tak, že vzchází jediná osoba ze tří skutečností: ze Slova, duše a těla“, jak praví Augustin ve 13. knize O Trojici. Je tedy zřejmé, že bylo vhodné, aby se Bůh vtělil.

v Teologické sumě. Tento svazek (STh II-II, q. 34–46) navazuje na traktát o lásce a milosrdenství vydaný v roce 2016. Tomáš zde rozebírá hříchy proti lásce jako takové, tj. nenávist k Bohu a bližnímu; hříchy proti radosti a milosrdenství, tedy acedii zvanou také polední démon a závist; hříchy proti pokoji, tj. nesvornost, svár, schisma, válku, šarvátku a vzpouru; a hřích proti dobročinnosti a bratrskému napomenutí, jímž je pohoršení. V další části se pak věnuje přikázání lásky, tedy přikázání lásky k Bohu a bližnímu, a daru moudrosti, včetně hříchu proti moudrosti – pošetilosti.Překlad, úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.

v Teologické sumě. V První části Sumy, poté co Tomáš pojedná o teologii a důkazech Boží existence, věnuje svoji pozornost otázkám o Boží esenci. Z této části pocházejí i dvě otázky, jež tvoří obsah předkládaného svazku (STh I, q. 12–13). Tomáš se v nich zamýšlí nad problematikou lidského poznání Boha a výpovědí o Bohu. Nejprve se ptá, zda je možné přirozenými silami poznat Boží esenci, tedy Boha takového, jaký je, a zda je možné jeho esenci celou plně nahlédnout. Dále se zabývá možnostmi slovního vyjádření našeho poznání Boha, zkoumá, jakým způsobem lze hovořit o Bohu, abychom tuto realitu při vší její komplikovanosti pojmenovali co nejpřesněji.Překlad, úvodní studie a poznámky Pavel Kilbergr a Tomáš Machula.Jestliže jeden ze středověkých koncilů (IV. Lateránský) říká, že mezi Bohem a tím, co o něm říkáme, je větší nepodobnost než podobnost, ale že přesto lze o Bohu formulovat smysluplné výpovědi, je to zásadní výzva pro každého teologa i každého křesťana. Na jedné straně to znamená, že Bůh poznatelný je a že o něm lze rozumně mluvit, ale na straně druhé je třeba si stále uvědomovat meze našeho snažení. Boha poznáváme, ale nedokonale. O Bohu mluvíme, ale nedokonale. Tomášovy kvestie, které nacházíme v tomto svazku, nám pomáhají tuto nedokonalost přijmout a pochopit, jak s ní rozumně pracovat. (Z úvodní studie Pavla Kilbergra a Tomáše Machuly)

v Teologické sumě. Poslední otázky První části Teologické sumy pojednávají o činnostech tvorů. Nejprve se, v otázkách 106–114, jedná o činnosti andělů; tato část vyšla ve svazku O andělech v Teologické sumě II, Krystal OP 2015. Poté se, v otázkách 115–119, jež se nacházejí v tomto svazku, probírají činnosti tělesných tvorů, především člověka. Tomáš nejprve zpracovává téma působení tělesných substancí obecně, zabývá se místním pohybem a mechanickým působením; ptá se, zda jsou v tělesech nějak přítomné božské stvořitelské ideje; řeší specifickou otázku působení nebeských těles na tělesa pozemská; a pojednává také o náhodě a osudu. Dále se zabývá působením člověka na člověka, a to speciálně otázkou předávání poznání čili vyučování, a následně otázkou předávání života neboli plození.Překlad, úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.

v Teologické sumě. Tento svazek přináší překlad traktátu o jediném Bohu z První části Sumy (STh I, q. 2–11). Tomáš v něm pojednává o způsobech prokázání Boží existence (známých jako pět cest či kosmologických důkazů Boží existence) a o jeho tzv. entitativních atributech: jednoduchosti, dokonalosti, dobrotě, nekonečnosti, všudypřítomnosti, neměnnosti, věčnosti a jednotě. Rozsáhlá úvodní studie se snaží poskytnout pojmové nástroje pro úspěšné čtení přeloženého textu současnými studenty a teology.Revize překladu, úvodní studie a poznámky Petr Dvorský.K Tomášovým článkům přeloženým v rámci tohoto svazku nelze rozumně přistupovat, jako by pocházely z Tomášova vrcholového traktátu na téma filosofické teologie. Jakožto svědkové rozsahu Tomášova povědomí o problematice, jíž se týkají, jsou z povahy svého literárního druhu nereprezentativní. Především ale jejich plánovanou funkcí není být argumentačním celkem schopným obhájit předkládané závěry v libovolném polemickém, případně i křesťanskou víru postrádajícím prostředí: text „pěti cest k prokázání existence Boha“ opravdu nebyl zamýšlen jako instantní prostředek k uzemnění ateistů namlouvajících si racionalitu své pozice – jejich funkcí je být úvodem do tématu pro křesťanské čtenáře. (Z úvodní studie Petra Dvorského)

Patnáctý svazek edice Patristika přináší komentovaný český překlad pojednání De paenitentia (O pokání) od milánského biskupa svatého Ambrože (cca 340–397). V úvodní studii je popsán vývoj praxe pokání v rané církvi do 4. století, zejména v západní části, se zaměřením na novatiánskou krizi. Dále je zde představena osobnost a dílo svatého Ambrože, především jeho pojednání O pokání, jež vzniklo jako reakce na novatiánské kacířství. Text ovšem není jen ukázkou soudobé polemiky, ale především prvním formalizovaným a strukturovaným teologickým dílem, které přispělo k rozvoji chápání pokání jako jedné z církevních svátostí.

Traktát o svátosti eucharistie je posledním úplným traktátem Teologické sumy (STh III, q. 73–83). Tomáš ho s velkou pravděpodobností sepisoval na podzim roku 1273, krátce předtím než se po hluboké duchovní zkušenosti, jíž se mu dostalo právě při slavení eucharistie, definitivně odmlčel. Lze ho tak pokládat za jakousi Tomášovu teologickou a duchovní závěť.Tomáš se v něm nejprve zabývá eucharistií jakožto svátostí. Ptá se, jakým způsobem se obecný pojem svátosti vztahuje právě na eucharistii a jaká je její materie a forma. V této části probírá otázky týkající se svátostné proměny, způsobu, jímž je Kristus pod svátostnými způsobami přítomen, a akcidentů, totiž vnější podoby chleba a vína, u nichž při konsekraci k žádné zjevné změně nedochází. Dále pojednává o účincích eucharistie v řádu milosti, o těch, kdo eucharistii přijímají a kdo ji vysluhují, a nakonec rozebírá liturgické obřady, jimiž se eucharistie slaví.

Úvod do katolického učení o trojjediném Bohu. Kniha představuje prameny a vývoj trojiční křesťanské kultury. Nabízí potřebnou průpravu k tomu, aby čtenář tuto kulturu mohl nejen ocenit, ale také do ní vstoupit. Není pouhým historickým či systematickým úvodem, ale spíše modelem plně rozvinuté trojiční vnímavosti – v biblické, liturgické i dogmatické oblasti.Jasným a přístupným stylem se autor přesouvá od svědectví Písma a víry k doktrinálním formulacím o Trojici v sobě samé a ke stvořitelskému a spasitelskému konání Trojice. Nezamýšlí pouze prezentovat učení o Trojici, ale chce také přispět k rozvoji trojiční moudrosti u svých čtenářů.

Pojednání o habitech v Teologické sumě (STh I-II, q. 49–54) navazuje na traktát o vášních (STh I-II, q. 22–48). Habity jsou jisté kvality, které člověka uschopňují k relativně trvalé a snadné činnosti. Nauka o těchto principech lidských úkonů má zásadní význam pro morální a duchovní život člověka.Tomáš se nejprve zabývá habity obecně, tj. substancí habitů a jejich nezbytností pro lidský život (q. 49). Poté se zaměřuje na subjekt habitů, tj. na duševní potence, které jsou habity rozvíjeny a zdokonalovány (q. 50). V následující otázce (q. 51) se zabývá způsobem, jak lze habity získat, a rozlišuje habity přirozené a vlité od Boha. Dále pojednává o růstu habitů (q. 52) a jejich zániku a zmenšování (q. 53). V poslední otázce (q. 54) zkoumá rozlišování habitů.Na traktát o habitech navazuje traktát o ctnostech (STh I-II, q. 55–67), tedy habitech zaměřujících člověka k morálně dobrému jednání.Překlad, úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.

v Teologické sumě. Shrneme-li Tomášův traktát o naději, vidíme v něm jednak souvislost přirozené vášně a nadpřirozené ctnosti, jednak uvedení do tématu naděje, kdy si čtenář vyjasňuje její definici, dále její místo v životě člověka, souvislost s duševními mohutnostmi apod. i její význam a vztah s ostatními teologickými ctnostmi. Není to ale samoúčelná popisná teologie. Je to teologie navýsost systematická a spekulativní, která se však nevyhýbá praktickým důsledkům a duchovnímu významu naděje v životě člověka.Ukazuje se to velmi dobře v části traktátu, kde nám Tomáš předkládá možné problémy s nadějí, ať už je to nedostatek naděje (zoufalství), nebo její karikatura spočívající ve zdánlivé hojnosti naděje, která ovšem není nadějí, ale spíše opovážlivým spoléháním se na Boha. Právě zde se ukazuje praktické vymezení rozumné oblasti, v níž se věřící křesťan má pohybovat, aby nesešel z cesty k poslednímu cíli, kterým je Bůh.V celém traktátu se klasicky tomášovským způsobem ukazuje sepětí teorie a praxe, dogmatiky a morálky, pravdy a dobra. Teologická suma se i zde prezentuje jako učebnice, jak ji zamýšlel její autor. Nejen jako učebnice pro poznání, ale i pro naše jednání a pro náš duchovní život. Právě zde, v části věnované ctnostem, se tato skutečnost projevuje největší silou, protože etika i teologie ctností jsou bytostným projevem sepětí teorie (co je pravda, co je dobro) a praxe (jak správně věřit, jak dobře jednat). (Z úvodní studie Tomáše Machuly)Naděje, o níž mluvíme, dosahuje Boha tím, že spoléhá na jeho pomoc k získání dobra, ve které doufá. Avšak účinek musí být přiměřený své příčině. A proto dobro, které máme od Boha v naději především očekávat, je dobro nekonečné, tj. přiměřené moci pomáhajícího Boha. Nekonečné moci je totiž vlastní přivádět k nekonečnému dobru. Takovým dobrem je pak věčný život, spočívající v zakoušení samotného Boha. Nemůžeme přece od něho doufat v nic menšího, než je on sám, protože není menší jeho dobrota, kterou sdílí svým tvorům, než jeho esence. A proto je hlavním předmětem naděje život věčný.V Bohu musíme vidět jak spravedlnost, na jejímž základě trestá hříšníky, tak milosrdenství, na jehož základě nás osvobozuje. Přihlížíme-li tedy k jeho spravedlnosti, objevuje se v nás bázeň, zatímco přihlížíme-li k jeho milosrdenství, objevuje se v nás naděje. A tak podle různých hledisek je Bůh předmětem naděje i bázně.

v Teologické sumě. Přímý výklad poměrně rozsáhlé části Písma v takovém detailu, jaký najdeme v traktátu o šesti dnech stvoření, není v Sumě obvyklý. Postup a rozčlenění tématu do jednotlivých otázek je u jiných traktátů veden spíše systematickým tázáním než přímým sledováním biblického textu. Tomáš zde však organicky skloubil úsilí o věrnost posvátnému textu s již existující teologickou tradicí výkladu daného biblického místa a spekulativně-teologickým rozpracováním daného tématu. Celek je pak prostoupen dobrou znalostí soudobé filosofie přírody včetně těch jejích částí, které bychom dnes vyčlenili jako empirickou přírodovědu vycházející z pozorování. Jde především o astronomické teorie a modely vesmíru. Celý traktát tak představuje nesmírně bohatý text dokládající obrovskou šíři znalostí středověkého teologa spolu se schopností tyto znalosti začlenit do originální syntézy.Četba Tomášova traktátu o šesti dnech stvoření je primárně úsilím věřícího křesťana promýšlet text Bible s důrazem na konkrétní text, jemuž je věnována velká pozornost, s rozumem připraveným studiem filosofie i přírodních věd. Pro současného čtenáře je takový přístup zajímavý a inspirativní i takříkajíc metodologicky. Ukazuje, že nic lidského by dobrému teologovi nemělo být cizí a že často zmiňované knihy, ve kterých se nám Bůh dává poznat (Bible a příroda), nejsou zcela oddělenými a nesouvisejícími světy, ani dominancí jednoho, který výkladově znásilní ten druhý, nýbrž dvěma vzájemně kompatibilními a na sebe odkazujícími cestami, na nichž se nám ukazuje jediná pravda. (Z úvodní studie Tomáše Machuly)Podle některých heretiků nejsou viditelné věci stvořeny Bohem, ale nějakým zlým původcem. A pro svůj omyl argumentují poukazem na Apoštola, který v 2 Kor 4, 4 praví: „Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl.“ Avšak takové chápání je naprosto nemožné. Když se totiž různé věci sjednotí, pak musí nutně existovat nějaká příčina této jednoty, neboť různé věci se nesjednotí samy od sebe. A proto vždycky, když se v různých věcech najde nějaké „jedno“, musí ony různé věci dostávat ono „jedno“ od nějaké jediné příčiny, jako mají např. různá teplá tělesa teplo od ohně. Avšak „bytí“ se nachází společně ve všech věcech, ať jsou jakkoli různé. Je tedy nutné, aby byl jediný princip bytí, od něhož má své bytí všechno, co jakýmkoli způsobem jest, ať už je to neviditelné a duchovní, nebo viditelné a tělesné. Ďábel je označován jako bůh tohoto světa ne kvůli stvoření, nýbrž kvůli tomu, že světsky žijící lidé mu slouží tak, jak to popisuje Apoštol ve Flp 3, 19: „Jejich bohem je břicho.“V díle stvoření je přítomné něco, co odpovídá tomu, o čem se mluví v díle oddělení a ozdobení: Bůh viděl, že je to či ono dobré. Pro objasnění této věci je třeba uvážit, že je Duch svatý láskou. „Bůh miluje své stvoření,“ říká Augustin v 1. knize Doslovného výkladu Genesis, „ze dvou důvodů: aby stvoření bylo a aby trvalo. Aby tedy bylo to, co by pak trvalo, praví se, že se Duch Boží vznášel nad vodami,“ (pokud se vodou chápe nezformovaná materie; tak jako se láska řemeslníka vznáší nad nějakou materií, aby z ní zformoval své dílo) „aby však to, co učinil, přetrvalo, praví se, že Bůh viděl, že je to dobré.“ Tím se označuje jakési zalíbení tvořícího Boha ve tvořené věci – ne že by ji poznával jiným způsobem nebo měl v již učiněném stvoření zalíbení jiným způsobem, než ho měl předtím, než ho učinil. A tak se obojím dílem, stvořením i formováním, ukazuje Trojice osob: ve stvoření osoba Otce jako Bůh Stvořitel, osoba Syna jako počátek, v němž tvořil, a Duch svatý, který se vznášel nad vodami; ve formování pak osoba Otce v Bohu mluvícím, osoba Syna ve vysloveném Slovu a osoba Ducha svatého v zalíbení, s nímž Bůh viděl, že všechno, co učinil, je dobré.

Quaestiones Disputatae De potentia představují mimořádné metafyzické dílo v rámci Tomášova myslitelského vývoje. Obsahují klíčové formulace, bez jejichž soustavného promýšlení a domýšlení nepronikneme nejen do Tomášovy syntézy, ale nedokážeme ani sami rozvíjet křesťanské pojetí stvoření a evoluce světa v současných podmínkách. Dílo vznikalo v Římě v letech 1265 - 1266, a badatelé se dokonce domnívají, že jde o jakési průzkumné texty před závěrečnou redakcí první části Sumy teologie, především otázek 75–89. Poslední díl překladu De potentia přináší otázky 5 a 6, které se zabývají problematikou bytí a zázraků.

Autorka zkoumá s pokornou a pronikavou pozorností jednotlivé prosby Otčenáše: nejprve ukazuje význam samotných slov a pak se pokouší rozvinout v plné šíři smysl každé prosby. Čerpá přitom z bohaté tradice západních i východních církevních otců a z díla nejvýznamnějších teologů, ale to vše prochází světlem a žárem vlastní vnitřní modlitby.

Komentáře ke vstupním modlitbám mešní liturgie. Vstupní modlitbě mešní liturgie nebývá věnována velká pozornost, tato průkopnická publikace však dokazuje, že je opomíjena neprávem. Je studnicí tradice a historie církve, v níž se obvykle skrývá hluboká teologická a duchovní moudrost. Autor ukazuje, že vstupní modlitby jsou jak po stránce jazykové, tak obsahové živým organismem, který se už po staletí touží dotknout svého Tvůrce a Spasitele, vždy však skrze jazyk a myšlení určité doby a kultury. Tato kniha by se tedy dala považovat za příspěvek k diskusi o povaze a podobě dnešní liturgie, za organický most mezi zastánci jakési „liturgické archeologie“ a postkoncilního „vytrhávání liturgie z kořenů“.

Quaestiones Disputatae De potentia představují mimořádné metafyzické dílo v rámci Tomášova myslitelského vývoje. Obsahují klíčové formulace, bez jejichž soustavného promýšlení a domýšlení nepronikneme nejen do Tomášovy syntézy, ale nedokážeme ani sami rozvíjet křesťanské pojetí stvoření a evoluce světa v současných podmínkách. Dílo vznikalo v Římě v letech 1265–1266, a badatelé se dokonce domnívají, že jde o jakési průzkumné texty před závěrečnou redakcí první části Sumy teologie, především otázek 75–89. Druhý díl překladu QD De potentia přináší otázky 3 a 4, které se zabývají problematikou stvoření.

Sedm posledních slov: v Bibli je sedmička číslem dokonalosti. Bůh stvořil svět a sedmého dne odpočíval, v den dokonání a naplnění. Těchto sedm slov patří k Božímu dokončení stvoření. Užasl jsem, když jsem zjistil, že ta slova mají vlastní krásnou strukturu. Začínají slovy určenými Otci, svůj střed mají v křiku zapříčiněném nepřítomností téhož Otce a závěr se nakonec opět vrací k němu. Slova, která Ježíš adresuje nám, jsou zasazena doprostřed tohoto vztahu k Otci proto, že právě zde bychom měli najít svůj domov, v životě Nejsvětější Trojice. Prodléváme uprostřed té Boží konverzace. A slova, která Ježíš adresuje těm u paty kříže, jsou čím dál důvěrnější. Jako by nám jej smrt více přibližovala, místo aby ho vzdalovala. Ježíš k nám nejdříve mluví jako Král, potom jako náš bratr, a nakonec vstupuje co nejintimněji do naší opuštěnosti a prázdnoty. Timothy Radcliffe (z Předmluvy)

Komentář k Boethiovu spisu „De Trinitate“, Q.5-6. Komentář svátého Tomáše Akvinského k Boethiovu spisu De Trinitate se zabývá epistemologickými otázkami. Nejprve je to problematika teologického poznání a dále teorie a metodologie vědy. V této knize najde čtenář překlad posledních dvou kvestií (tj. 5. a 6.) Tomášova komentáře, kde se pojednává o rozdělení a metodách spekulativní vědy. Podle převládajícího antického a středověkého chápání se jedná o přírodní vědu (dnes bychom spíše řekli přírodní filosofii), matematiku a božskou vědu (neboli metafyziku).Tento komentář patří spíše k Tomášovým raným dílům. Představuje však jeden z nej důležitějších spisů anticko-středověké tradice věnující se teorii poznání a teorii vědy, která byla zahájena spisy jako Platónova Ústava a Theai-tétos nebo Aristotelovy Druhé analytiky. Je to tradice ideálu jistého intuitivního a deduktivního poznání prostřednictvím příčin. V následujících staletích po Tomášovi se toto pojetí vědy dostalo do krize především s nástupem nominalismu a empirismu, což vedlo k tomu, že pojem vědy dostal podstatně odlišnou tvář.Toto vydání předkládá čtenáři latinský i český text opatřený poznámkovým aparátem a úvodní studií, která zasazuje Tomášovu teorii vědy do systematického rámce jeho filosofie i do historického kontextu vývoje pojmu vědy.

Pojednání libanonského dominikána o liturgii je na českém trhu zcela neobvyklé jak svým žánrem, tak teologickou hlubinou. Jeho poetický a mystický text nás uvádí do liturgického dění s neobvyklou živostí. S úžasem zjišťujeme, že jsme účastni Apokalypsy svatého Jana, že se v našich časech a našich životech rozlévá Pramen, který vyvěrá zpod nebeského oltáře. Jean Corbon je knězem bejrůtské řeckokatolické eparchie a spoluautorem Katechismu katolické církve.

Nevšední pohled na dominikánskou spiritualitu. Do jejího středu autor překvapivě staví radost! Z dějin dominikánského řádu přesvědčivě dokazuje, že "nové víno radosti" opájelo duši prvních dominikánů a dávalo výmluvnost jejich kázání.

První vatikánský koncil (1869--1870) definoval ve své věroučné konstituci Dei Filius dogma o přirozené poznatelnosti Boha lidským rozumem a v konstituci Pastor aeternus se vyjádřil o papežské neomylnosti. Kromě pracovního překladu dokumentů zde čtenáři najdou i několik textů uvádějících událost koncilu do širších dobových a teologických souvislostí.

Jedním z pramenů dokládajících události spojené se založením řádu a vyprávějících o životě a skutcích prvních bratří je dílo ze 13. století. Čeští čtenáři se s jeho vybranými částmi mohli poprvé seznámit v časopise Růže dominikánská v letech 1936-38. Nové vydání je rozšířenou a upravenou verzí tohoto prvorepublikového výběru.

Kniha předkládá Společnou deklaraci katolické církve a Luterského světového svazu z roku 1999 na téma ospravedlnění, která v současné době představuje vrchol vzájemného dialogu mezi katolickou církví a církvemi vzešlými z reformace.

Na tuto otázku hledá autor odpověď u Ježíše evangelií. Ukazuje, že vědecký přístup k výkladu Písma nijak neohrožuje tradiční učení církve o Ježíšově božství.Francois Dreyfus, profesor biblické teologie Jeruzalemské biblické školy, ukazuje, že vo výkladu a interpretaci evangelií je možno zachovat věrnost nejen vědecké historicko-kritické metodě, ale i tradici a magisteru církve.

Pius XI. (1857-1939) spatřoval ve "vykázání Boha ze společnosti" hlavní příčinu strašlivých hrůz, které trýznily tehdejší svět. Ve všech oblastech života se systematicky stavěl na odpor proti sekularizaci institucí a mravů. Obdobné důvody stály také za trvalým úsilím Pia XI. o rozvíjení a obranu Katolické akce v rámci celé církve. Právě v Katolické akci totiž Pius XI. viděl "mocný prostředek křesťanské obrody". Jeho encyklika Non abbiamo bisogno z roku 1931 se ostře ohrazuje proti útokům fašistické vlády na italskou Katolickou akci. Samotný rasistický nacismus byl velmi ostře odsouzen jako "novopohanství" prostřednictvím encykliky Mit brennender Sorge z roku 1937 (O situaci katolické církve v Německé říši) a nedlouho po ní Pius XI. předložil církvi a světu encykliku Divini Redemptoris, v níž velmi ostrým způsobem obvinil ateistický komunismus z toho, že představuje hlavní sílu, která podvrací veřejný pořádek a stojí také za krvavým pronásledováním církve.

Esej Tomáše Machuly neřeší primárně problém věčnosti světa, ale na tomto příkladě ukazuje způsob myšlení a argumentace sv. Tomáše, zařazuje ho do kontextu předcházejících i následných myšlenkových směrů a ukazuje na moderní perspektivy řešení této otázky. Esej je doplněna překladem Tomášova dílka De aeternitate mundi.

Slavný benediktinský opat podává výklad Písně písní jako obrazu snoubeneckého vztahu mezi Kristem a panenskou duší. Podmínky a důsledky takového vztahu však platí v analogické podobě pro každého křesťana, jenž se chce plně odevzdat Kristu.

Svazek 6.. Autor, lektor filosofie u dominikánů, předkládá systematické zpracování filosofie, vycházející z klasického realismu, rozvíjené v konfrontaci s novověkým myšlením. Vychází přitom z důkladného prověření základů poznání. Celý cyklus směřuje k antropologii.

Svazek 5.. Autor, lektor filosofie u dominikánů, předkládá systematické zpracování filosofie, vycházející z klasického realismu, rozvíjené v konfrontaci s novověkým myšlením. Vychází přitom z důkladného prověření základů poznání. Celý cyklus směřuje k antropologii.