Krystal

O Gredtových Základech aristotelsko-tomistické filosofie lze říci, že jsou vyváženým shrnutím nejvýznamnějších výsledků, jichž dosáhla obnovená, „třetí“ scholastika v 19. století. Po té stránce se jedná o dílo standardní, jak se všeobecně uznává, ačkoliv reprezentuje pouze jeden z jejích směrů, tzv. tradiční tomismus.Tato varianta třetí scholastiky je díky své staleté tradici po systematické stránce nejlépe propracována a terminologicky přesně vyjádřena, a tak představuje nejdůslednější podobu myšlenkové alternativy k novověké, subjektivismem poznamenané filosofické tradici.Tento typ scholastiky je po určité stránce plodem své doby a pro budoucnost je významný jen jako zárodek nových myšlenek ve shodě základních principů. Čtenář si v Gredtových „Základech“ povšimne mnohého, co je podmíněno zejména přírodovědeckými názory doby, kdy dílo vzniklo; protože ho však vydáváme jako historický dokument, ponechali jsme tato místa většinou bez komentáře. Překlad Gredtova díla je míněn též jako pokus o ustálení z největší části již užívané české scholastické terminologie. Vyšlo v dubnu 2009 v řadě Filosofie.

Od pojmu jsoucna a jednoty k pojmu celku a části. Metafyzickému myšlení Tomáše Akvinského byla v posledních desetiletích věnována značná pozornost. Přesto dosud zůstávají některá významná témata stranou patřičné pozornosti. Jedním z nich je problematika celku a části, jinak řečeno mereologie, která se promítá do mnoha klíčových metafyzických témat.

Cílem této knihy je představit aristotelskou logiku "zevnitř": nikoliv jako překonanou historickou fázi vývoje, nýbrž jako svébytný propracovaný systém, který je vybudovaný na vlastních filosofických předpokladech a který tudíž nelze dobře pochopit, bude-li interpretován z hlediska předpokladů logiky moderní.Základním východiskem je pojetí logiky vypracované v rámci velkých škol aristotelské tradice, tj. tomismu, scotismu a suarezianismu; mnohé odlišnosti různých škol či jednotlivých myslitelů jsou však ponechánystranou, diskrepance vyhlazeny atd., aby byl výklad co možná nejobecnější a zároveň koherentní a systematický.

Svazek 7.. Sedmý svazek z řady klasické filosofie soustřeďuje hlavní teoretické předpoklady racionálního zdůvodnění a výkladu mravnosti. Ačkoliv jde o témata, se kterými se čtenáři setkávali již v předchozích svazcích, zde se jedná o jejich vyhranění a prohloubené zpracování se zřetelem k etické funkci.Kant chápal, že smysluplná, lidskou tvořivostí nepodmíněná mravnost se výkladově neobejde bez posmrtného života a bez vztahu k Bohu; proto obojí alespoň postuloval. Noetická korektura Kantova myšlení umožňuje proměnu jeho postulátů v závazné premisy. Pravdy o pravdě a o lidském bytí kromě toho upevňují pozice etické reflexe v záplavě soudobého relativismu a mravního nihilismu.

Život a dílo Vincenta Zapletala OP (1867-1938). P. Vincent Zapletal OP (1867-1938), jeden z prvních absolventů Biblické školy v Jeruzalémě, se právem řadí mezi nejvýznamnější průkopníky moderní, vědecké katolické biblistiky. Jeho pohnuté životní osudy ilustrují proměny katolické církve a celé společnosti na přelomu 19. a 20. století.

Sborník k 700. výročí založení České dominikánské provincie zachycuje dějiny řádu v Čechách od jeho vzniku až po současnost. Neklade si za cíl podrobně zmapovat dějiny, soustředí se především na dvě období - na počátky province a na období po jejím obnovení v r. 1905.

Svazek 10. Dlouhodobý projekt jehož cílem je česká verze slavného francouzského překladu. Tato Bible je cenná nejen samotným textem, ale i bohatým a objevným poznámkovým aparátem.

v Teologické sumě. V této části Sumy (STh II-II, q. 171–178) Tomáš pojednává o charismatech, tedy mimořádných darech Ducha svatého, které jsou dány některým křesťanům k užitku celé církve. Postupně se věnuje daru prorokování (prophetia), vytržení (raptus), milosti jazyků (gratia linguarum), řeči moudrosti a poznání (sermo sapientiae et scientiae) a milosti konání zázraků (gratia miraculorum). Soustřeďuje se především na dar prorokování, jemuž věnuje víc jak polovinu celého traktátu. Proroctví neomezuje na dobu biblickou ani pouze na prvotní církev, ale chápe ho jako fenomén patřící k životu církve obecně. Velkou váhu kladenou právě na proroctví lze vysvětlit Tomášovým důrazem na slovo a hlásání. Spatřuje zde velké nebezpečí neautentického projevu, který církvi neprospívá, ale ohrožuje ji.Tomášův traktát přináší zajímavé intelektuální podněty k reflexi o mimořádném působení Ducha pro budování církve a podporu víry.

Stručný úvod. Liturgické tradice jednotlivých středisek církevního života se od počátku křesťanství navzájem ovlivňovaly a postupně docházelo k jejich sbližování. V raném středověku převládl na Západě římský ritus a z původních liturgických tradic přetrvaly do 21. století pouze dvě: vedle hispánské liturgie také tradice milánská neboli ambrosiánská, kterou představuje tato kniha. Ambrosiánská bohoslužba se po celé dějiny rozvíjela v nedalekém sousedství Říma, některé prvky z římské tradice přebírala, jinými prvky naopak římskou liturgii obohatila. Čtenář v této knížce zjistí, jakým způsobem slaví Kristova tajemství ambrosiánští věřící v severní Itálii a jižním Švýcarsku, co mají tradice Západu společné a co je pro každou z nich specifické.„Životnost ambrosiánského ritu byla v minulosti velmi prospěšná a bude i v budoucnu nejen pro milánskou diecézi, ale i pro všeobecnou církev.“ (Pavel VI.)Norberto Valli (* 1968) je italský kněz a liturgista. Vyučuje liturgiku na Papežském liturgickém institutu sv. Anselma v Římě a v Arcibiskupském semináři v Miláně. Je členem Kongregace pro ambrosiánský ritus.

v Teologické sumě. V tomto pojednání (STh I-II, q. 55–67) Tomáš rozebírá základní charakteristiky ctností. V návaznosti na Aristotela a Augustina nejprve uvádí definici ctností, poté se zaměřuje na jejich subjekt, tj. na jednotlivé schopnosti lidské duše, které jsou ctnostmi zdokonalovány. Dále rozebírá různé druhy ctností: rozumové, morální (kardinální) a teologické (víra, naděje a láska). Následně se věnuje tématům, která jsou pro všechny typy ctností zásadní: pojednává o příčině ctností, o středové pozici ctností, o jejich jednotě a propojení. Na závěr se zabývá problematikou trvání ctností po skončení pozemského života. Tomášův traktát o ctnosti je jedním ze zásadních textů dějin filosofie zaměřených na etiku ctností. Pomáhá nejen pochopit, co je ctnost, ale také představuje cesty formace k ctnostnému jednání.Tomáš Akvinský (1225-1274) byl katolický filozof a teolog scholastické tradice. Jeho práce znamenala vrchol scholastiky. V římskokatolické církvi patří mezi 36 učitelů církve a platí za jednu z největších teologických autorit. Za svatého byl prohlášen roku 1323. Byl vychováván v montecassinském klášteře a později dán na vysokou školu do Neapole. Vstoupil do dominikánského kláštera, a proto byl rodnými bratry vězněn, aby nečinil vznešenému rodu hanbu a aby se vzdal úmyslu žít řeholním životem. Po 18 měsících se mu podařilo uprchnout zpět do kláštera, kde ihned složil řeholní sliby. Vzdělával se dále v Kolíně nad Rýnem. V Paříži se stal profesorem a doktorem bohosloví. Jako učitel a spisovatel dosáhl světové pověsti. Největším a nejznámějším jeho dílem je "Summa teologie." Odpovědi na všechny otázky hledal v modlitbě, která naplňovala jeho život. Přes svou vznešenost zůstal vždy poslušným a pokorným řeholníkem, který nechtěl nic pro sebe a vše konal z lásky k Bohu.

v Teologické sumě. Traktát o hříchu (STh I-II, q. 71–89) se nachází v Prima secundae, mezi pojednáními o ctnostech a o zákoně. Tomáš v něm podrobně a detailně rozpracovává téma hříchu, předkládá odpovědi na otázky, co je hřích, jak se rozděluje, jaké jsou jeho příčiny a k jakým vede důsledkům. Nezabývá se zde konkrétními typy hříchů, ale popisuje hřích na obecné rovině. Zdůrazňuje jeho neuspořádanost a nerozumnou povahu, odchýlení se od rozumového řádu. Hřích je zde vykreslen nikoli primárně jako neposlušnost vůči zákonu, ale jako nerespektování vlastního rozumu, který je zodpovědný za pochopení a reflexi přirozeného, božského a lidského řádu.Tomáš Akvinský (1225-1274) byl katolický filozof a teolog scholastické tradice. Jeho práce znamenala vrchol scholastiky. V římskokatolické církvi patří mezi 36 učitelů církve a platí za jednu z největších teologických autorit. Za svatého byl prohlášen roku 1323. Byl vychováván v montecassinském klášteře a později dán na vysokou školu do Neapole. Vstoupil do dominikánského kláštera, a proto byl rodnými bratry vězněn, aby nečinil vznešenému rodu hanbu a aby se vzdal úmyslu žít řeholním životem. Po 18 měsících se mu podařilo uprchnout zpět do kláštera, kde ihned složil řeholní sliby. Vzdělával se dále v Kolíně nad Rýnem. V Paříži se stal profesorem a doktorem bohosloví. Jako učitel a spisovatel dosáhl světové pověsti. Největším a nejznámějším jeho dílem je "Summa teologie". Odpovědi na všechny otázky hledal v modlitbě, která naplňovala jeho život. Přes svou vznešenost zůstal vždy poslušným a pokorným řeholníkem, který nechtěl nic pro sebe a vše konal z lásky k Bohu.

Nemístné poznámky o křesťanském životě. Autor na pozadí evangelního příběhu o povolání Natanaela, jehož Ježíš viděl pod fíkovníkem, rozvíjí úvahy o křesťanském povolání, o smyslu a plnosti života, o lásce a přátelství s Bohem a lidmi, o skutečném štěstí, ke kterému teprve směřujeme, ale jehož předchuť již můžeme tajemně zakoušet, právě teď a právě tady.Křesťanský život není přípravou na smrt, ale přípravou na život, rozlišování mezi životem pozemským a budoucím je zavádějící – na věčný život nelze čekat, je třeba ho žít. Nechat ho vtrhnout do našeho každodenního života, ve všech prostých a obyčejných okolnostech a na všech místech světa žít pro věčnost, tedy láskou. Nejde o to, podávat výkony a nutit se k bezduchému plnění povinností, ale otevřít se proměňujícímu Božímu pohledu, nabídnout Bohu sebe sama jako prostor, v němž on sám může stále tvořit. Tajemný Natanaelův příběh je určen jak pro přesvědčené křesťany, kteří se rozhodli následovat Krista, tak pro ty, kteří s touto cestou váhají; pro mladé lidi, kteří přemýšlejí o svém povolání, i pro zralé lidi, kteří ho nikdy nepřestali hledat… Každému může poodhalit jeho vlastní jedinečné povolání.Adrien Candiard OP (1982) je francouzský dominikán, teolog, historik a islamolog. Po studiích historie a politologie vstoupil v roce 2006 do dominikánského řádu. Vystudoval teologii a od roku 2012 žije v Egyptě. Zde se věnoval studiu arabštiny a islámských studií. V současnosti působí na Dominikánském institutu orientálních studií v Káhiře. Ve svém výzkumu se zaměřuje na klasickou islámskou teologii a vztah mezi rozumem a zjevením v islámu.

kontemplativní modlitba. Toto číslo se věnuje různým podobám kontemplativní modlitby, tedy modlitby, jež přivádí člověka k co nejjednoduššímu spočívání v Boží přítomnosti, v pozici maximální otevřenosti a odevzdanosti. Představuje kontemplaci jako účast na Božím trojičním životě, pojednává o všímavosti neboli mindfulness jako prostředku celkového rozvoje ctností podle Tomáše Akvinského a o základních principech meditace z neurologické a psychologické perspektivy. Součástí čísla jsou také rozhovor s benediktinem Laurencem Freemanem, zakladatelem Světového společenství pro křesťanskou meditaci, komentovaný výběr literatury o kontemplativní modlitbě, medailony různých center, v nichž se kontemplativní modlitba pěstuje, či konkrétní svědectví o zkušenosti s kontemplací. Číslo doprovázejí ukázky z výtvarných děl sochařky a grafičky Moniky Immrové.

v Teologické sumě. Tento svazek přináší další část christologických otázek třetí části Teologické sumy (STh III, q. 7–15). Tomáš v nich pojednává o důsledcích Božího vtělení, tedy o všem zásadním, co bylo osobou Božího Slova s lidskou přirozeností zároveň přijato v Ježíši Kristu. Nejde o vyčerpávající antropologický rozbor, ale o studium aspektů, které jsou důležité jak pro Kristovo bytí Bohočlověka, tak pro jeho poslání Spasitele a toho, kdo naplňuje a završuje Boží zjevení. Tomáš zde nejprve probírá otázky o Kristově habituální milosti (q. 7) a o milosti Krista jakožto hlavy církve (q. 8). Ve čtyřech dalších kvestiích se pak zabývá Kristovým věděním: nejprve jeho rozdělením na tři základní typy (q. 9), dále problematikou Kristova blaženého patření (q. 10), vlitého vědění (q. 11) a získaného neboli zkušenostního vědění (q. 12). Následují otázky o moci Kristovy duše (q. 13) a o přijatých nedostatcích těla (q. 14) a duše (q. 15).Tomáš Akvinský (1225-1274) byl katolický filozof a teolog scholastické tradice. Jeho práce znamenala vrchol scholastiky. V římskokatolické církvi patří mezi 36 učitelů církve a platí za jednu z největších teologických autorit. Za svatého byl prohlášen roku 1323. Byl vychováván v montecassinském klášteře a později dán na vysokou školu do Neapole. Vstoupil do dominikánského kláštera, a proto byl rodnými bratry vězněn, aby nečinil vznešenému rodu hanbu a aby se vzdal úmyslu žít řeholním životem. Po 18 měsících se mu podařilo uprchnout zpět do kláštera, kde ihned složil řeholní sliby. Vzdělával se dále v Kolíně nad Rýnem. V Paříži se stal profesorem a doktorem bohosloví. Jako učitel a spisovatel dosáhl světové pověsti. Největším a nejznámějším jeho dílem je "Summa teologie". Odpovědi na všechny otázky hledal v modlitbě, která naplňovala jeho život. Přes svou vznešenost zůstal vždy poslušným a pokorným řeholníkem, který nechtěl nic pro sebe a vše konal z lásky k Bohu.

Další svazek ze souboru Quaestiones disputatae de veritate přináší překlad otázky 22, ve které Tomáš pojednává téma vůle. Otázku disputoval a sepsal během svého vyučování na pařížské univerzitě v letech 1257–1258. V reakci na předchozí filosoficko-teologickou tradici Tomáš vymezuje vůli jako racionální žádost zaměřenou na blaženost, která převyšuje žádost smyslovou, a upouští od tradičního rozdělení na vůli dobrou a zlou. Novátorským a originálním způsobem rozpracovává problematiku svobody vůle. Ukazuje, že co do své přirozenosti vůle nezbytně chce svou blaženost, zatímco co do svého druhového určení zůstává vždy svobodnou vůči přitažlivosti jakékoli věci, dokonce i vůči sobě samé. Zkoumá také vztah svobody vůle a milosti a vzájemné uspořádání a spolupráci vůle a rozumu. Vymezením svobody vůle si Tomáš připravil půdu pro promýšlení tematiky svobodného rozhodování, jemuž věnuje následující, 23. otázku. Latinsko-český text.Tomáš Akvinský (1225-1274) byl katolický filozof a teolog scholastické tradice. Jeho práce znamenala vrchol scholastiky. V římskokatolické církvi patří mezi 36 učitelů církve a platí za jednu z největších teologických autorit. Za svatého byl prohlášen roku 1323. Byl vychováván v montecassinském klášteře a později dán na vysokou školu do Neapole. Vstoupil do dominikánského kláštera, a proto byl rodnými bratry vězněn, aby nečinil vznešenému rodu hanbu a aby se vzdal úmyslu žít řeholním životem. Po 18 měsících se mu podařilo uprchnout zpět do kláštera, kde ihned složil řeholní sliby. Vzdělával se dále v Kolíně nad Rýnem. V Paříži se stal profesorem a doktorem bohosloví. Jako učitel a spisovatel dosáhl světové pověsti. Největším a nejznámějším jeho dílem je "Summa teologie." Odpovědi na všechny otázky hledal v modlitbě, která naplňovala jeho život. Přes svou vznešenost zůstal vždy poslušným a pokorným řeholníkem, který nechtěl nic pro sebe a vše konal z lásky k Bohu.

v Teologické sumě. V První části Sumy, poté co Tomáš pojedná o teologii a důkazech Boží existence, věnuje svoji pozornost otázkám o Boží esenci. Z této části pocházejí i dvě otázky, jež tvoří obsah předkládaného svazku (STh I, q. 12–13). Tomáš se v nich zamýšlí nad problematikou lidského poznání Boha a výpovědí o Bohu. Nejprve se ptá, zda je možné přirozenými silami poznat Boží esenci, tedy Boha takového, jaký je, a zda je možné jeho esenci celou plně nahlédnout. Dále se zabývá možnostmi slovního vyjádření našeho poznání Boha, zkoumá, jakým způsobem lze hovořit o Bohu, abychom tuto realitu při vší její komplikovanosti pojmenovali co nejpřesněji.Překlad, úvodní studie a poznámky Pavel Kilbergr a Tomáš Machula.Jestliže jeden ze středověkých koncilů (IV. Lateránský) říká, že mezi Bohem a tím, co o něm říkáme, je větší nepodobnost než podobnost, ale že přesto lze o Bohu formulovat smysluplné výpovědi, je to zásadní výzva pro každého teologa i každého křesťana. Na jedné straně to znamená, že Bůh poznatelný je a že o něm lze rozumně mluvit, ale na straně druhé je třeba si stále uvědomovat meze našeho snažení. Boha poznáváme, ale nedokonale. O Bohu mluvíme, ale nedokonale. Tomášovy kvestie, které nacházíme v tomto svazku, nám pomáhají tuto nedokonalost přijmout a pochopit, jak s ní rozumně pracovat. (Z úvodní studie Pavla Kilbergra a Tomáše Machuly)

Humbert z Romans († 1277), pátý magistr Řádu kazatelů, ve svém okružním listu adresovaném celému řádu rozebírá tři řeholní sliby, poslušnost, chudobu a čistotu, a s nimi spojené ctnosti, pokoru a trpělivost. Jeho cílem je povzbudit bratry v jejich povolání kazatelů Slova a připomenout jim základy řeholního života a dominikánské spirituality. Humbertův pohled je realistický, nepřehlíží lidskou omezenost, slabost a hřích, ani nezastírá náročnost kazatelského povolání. Zároveň je však plný naděje a důvěry, neboť ví, že člověk ve svém úsilí nezůstává bez pomoci a je schopen obstát v síle Boží milosti. Realismus, důvěra v člověka opírající se o důvěru v Boha, střízlivost a prostota, humor a radostnost, to jsou některé z rysů dominikánské spirituality, které vyzařují i z Humbertova dopisu. Následování a hlásání Slova ovšem není vyhrazeno pouze řeholníkům či dominikánům. Je to podstata každého křesťanského života, bez ohledu na dobu a životní stav. Humbertův dopis tak může poskytnout cenné postřehy a rady každému čtenáři, který zaslechl volání Slova, touží žít pro něj a s ním a sdílet ho s ostatními.Z latinského originálu přeložil a poznámkami opatřil Efrem Jindráček OP. Předmluvu k českému vydání napsal Bruno Cadoré OP, 87. magistr Řádu kazatelů.

Ačkoli Boethius (480-cca 526) není pro veřejnost příliš známou postavou, patří mezi nejvýznamnější osobnosti své doby. Jeho dílo ovlivnilo celé následující dějiny filosofie a teologie. Kromě jiného je mu připisováno pět teologických traktátů: autor v nich řeší především trinitární a christologické problémy, které souvisejí s nově se objevujícími herezemi (arianismem, monofysitismem, nestorianismem).

Osmý svazek edice Patristika přináší nejstarší křesťanské pojednání o modlitbě z pera afrického spisovatele Tertuliána. Spis z počátku 3. století nám umožňuje nahlédnout do teologie křesťanské modlitby a získat představu o jejích vnějších projevech. Přibližuje nám, s jakými problémy a potížemi, mylnými či s křesťanstvím neslučitelnými představami bojovali v této době křesťané především v Kartágu, metropoli římské Afriky. Autor se zamýšlí nad tím, co činí modlitbu specificky křesťanskou a zda se vnitřní i vnější postoje pokřtěného při modlitbě nějakým způsobem odlišují od modlitby v ostatních náboženstvích či meditativních praktikách, které nemají v křesťanství svůj původ. Odpovídá na otázku proč a jak se modlit a vysvětluje, co znamenají slova modlitby, kterou Ježíš naučil své učedníky. Pojednání o modlitbě tak není jen vzácným dokladem starokřesťanské praxe, zajímavým pro badatele z oblasti dějin teologie a liturgie, ale také stále aktuálním textem, jenž i dnešnímu čtenáři nabízí cenné podněty k modlitbě a životu s Bohem.Úvodní studie a komentář David Vopřada. Překlad z latiny Pavel Koronthály a David Vopřada.

Dokument papežské biblické komise z r. 1984 představuje základní současné přístupy k osobě Ježíše Krista.

Sedmý svazek edice Patristika obsahuje pět promluv svatého Augustina o modlitbě Otče náš. (Poslední promluva byla objevena teprve nedávno a ohledně Augustinova autorství panují jisté pochybnosti.) Jedná se o promluvy, které Augustin pronesl v rámci mystagogické katecheze určené kandidátům křtu, v nichž jim byla modlitba Páně, její smysl i důvod, proč se ji vůbec modlit, svěřena jako jeden z velkých pokladů církve. Augustin si modlitby Páně nesmírně cení jako „každodenní modlitby za naši spásu“. Chápe ji jako pravidlo, jak se má křesťan k Otci obracet, a dokonce vzor veškeré křesťanské modlitby, takže se křesťané nemají modlit nic jiného než to, co je v otčenáši obsaženo. Úvodní slovo, překlad a komentář David Vopřada.

Úkolem hierarchie je hledat a vyjevovat v konkrétní historické situaci pravou cestu víry. Hierarchie ale tento úkol nemůže vykonávat svévolně, nýbrž výlučně jako službu víře celého společenství a v jistém ohledu také ve spolupráci s ostatními věřícími. Ve hře je tedy identita křesťanství, katolicity. Mezinárodní teologická komise v dané věci připomíná, že laici mají aktivní roli v uchovávání, prožívání, prohlubování, formulování a předávání pravé víry. Podotýká se, že od prvních staletí až do novověku to byli právě laici, kteří udržovali víru v některé pravdy mnohem jasněji a pevněji než biskupové a teologové...

„Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám.“ Kristova slova jsou adresována každému křesťanu. Přesto pořád toužebně vzhlížíme k těm, kteří jako by k němu byli lépe disponováni. Jak je to ve skutečnosti s mnišským pokojem? Liší se podstatně od toho, který můžeme zakoušet v našich světských životech? Vedou k němu jiné cesty?

Kniha vyšla aj v slovenčine: Vrhni sa do vody (2014).Naší víře se bude dobře dařit jedině tehdy, když znovu objevíme hluboký smysl krásy prostého obřadu křtu. Křest se dotýká nejhlubších dramat lidského života: narození, zamilování se, odvahy vydat se druhým lidem, hledání smyslu, dospívání, vyrovnávání se s utrpením a selháním, a konečně smrti. Kdybychom křest zkoumali náležitě, osvětlil by se tím každý aspekt našeho lidství, naše nejhlubší naděje a touhy,“ říká v předmluvě autor. Kniha pak prochází krok za krokem obřad křtu a ukazuje, že je v něm jako v semínku obsažen náš celoživotní program i cíl.

Druhý díl studijních textů uvádí do speciální morálky definováním základních pojmů - habitus a ctnost. Těžištěm knihy je pojednání o vlitých ctnostech, víře, naději a lásce.

Job. Dlouhodobý projekt jehož cílem je česká verze slavného francouzského překladu. Tato Bible je cenná nejen samotným textem, ale i bohatým a objevným poznámkovým aparátem.

Syntéza dogmatické teologie vznikla zredigováním kursů dogmatické teologie, které dával P. Jean-Hervé Nicolas na teologické fakultě ve Fribourgu. Jeho znalost současných teologů spojená s dokonalým ovládnutím teologické metody sv. Tomáše Akvinského ho uschopnila ke ztvárnění výkladu, který se vyznačuje jak pevností, tak ortodoxií, a přitom je obohacen o výsledky plodného období teologického zkoumání následujícího po II. vatikánském koncilu.

Studie si klade za cíl systematicky poznat lidskou bytost a její základní struktury z ryze filosofických hledisek. Zdá se, že základní lidskou zvláštností je jakási "podvojná" povaha člověka, kterému připisujeme jednak charakteristiky tělesného rázu, a jednak charakteristiky, které bychom nazvali "duševními", "mentálními" nebo někdy i "duchovními". Jak vysvětlit tento podvojný charakter lidské osoby?Publikace zkoumá nejen problém vztahu duše a těla, nýbrž i řadu jiných, souvisejících otázek: problém smyslového a rozumového poznání, smyslového a duchového rázu lidské afektivity, otázku po místu člověka v univerzu apod.

Almanach k 65. narozeninám Dominika Duky OP. Almanach k 65. narozeninám mons. Dominika Duky shromažďuje příspěvky více než čtyř desítek domácích i zahraničních autorů. Příspěvky, z nichž většina vznikla právě pro tuto příležitost, jsou rozděleny do pěti tematických oddílů - Biblica; Philosophico-theologica; Dominicana; Reginae-Gradecensia; Religio, poesis et societas.Celek almanachu lze charakterizovat jako sondu do současného myšlení v daných oblastech. Odborné příspěvky almanachu doprovází soubor uměleckých fotografií.

Dvě exerciční přednášky, které kardinál Journet proslovil v září 1974 v Salesianu ve Fribourgu.

Svazek 11.. Dlouhodobý projekt jehož cílem je česká verze slavného francouzského překladu. Tato Bible je cenná nejen samotným textem, ale i bohatým a objevným poznámkovým aparátem.

Svazek 7.. Dlouhodobý projekt jehož cílem je česká verze slavného francouzského překladu. Tato Bible je cenná nejen samotným textem, ale i bohatým a objevným poznámkovým aparátem.

V obsáhlé disertační práci autor zasazuje dějiny dominikánské provincie do širších souvislostí dané doby.

Tradiční nauka hovořila o limbu, tedy stavu, v němž duše dětí, které umírají nepokřtěné, netrpí žádnými tresty, neboť se nedopustily osobních hříchů, nezasluhují však z důvodu prvotního hříchu odměnu blaženého patření. Tato teorie, vypracovaná teology ve středověku, se nikdy nestala součástí dogmatických definic učitelského úřadu, i když ji magisterium ve svých výrocích zmiňovalo až do II. vatikánského koncilu. Tato studie Mezinárodní teologické komise dospívá k závěru, že existují teologické a liturgické důvody pro naději, že děti, které zemřely nepokřtěné, mohou být spaseny a uvedeny do věčné blaženosti, i když zjevení o tom nepodává výslovné učení.

Moudrost a pokora tohoto význačného magistra Řádu kazatelů na přelomu 19. a 20. století, obnovitele České dominikánské provincie, vysvítá nejen z jeho životopisu, ale především z článků a promluv, které jsou řazeny podle hlavních témat jeho kazatelského působení.

Obsáhlá studie o jednom z nejvýznamnějších českých exilových teologů. V první části autor mapuje Boublíkův život včetně problematických bodů, jako je jeho spolupráce s českou rozvědkou ve Vatikánu, druhá část podrobně rozebírá hlavní témata a prameny Boublíkova teologického myšlení, třetí část zveřejňuje dostupné archivní dokumenty týkající se jeho života a působení.

Tato publikace je určena především studentům, ale i všem ostatním zájemcům, kteří se zabývají problematikou filosofie přírody. Předpokládá jisté znalosti filosofické problematiky, je však psána se snahou o co největší srozumitelnost. Neklade si za cíl být originálním badatelským přínosem, ale spíše informovat o historicky a systematicky zajímavých nebo aktuálních diskusích v té které oblasti. Filosofie přírody je jednou z disciplín, které se v minulém století dostaly do krize související s novými pozitivistickými východisky. Pokusili jsme se koncipovat text tak, aby byla zachována tradiční témata, která jsou pro současné myšlení nejen udržitelná, ale i nosná, a přitom zůstal prostor i pro aktuální otázky. Cílem není představit určitou dějinně filozofickou pozici, ale promýšlet současným způsobem současné problémy.

Život Marie Kovalové. Životní příběhy dominikánské terciářky, která se neochvějnou věrností pravdě dostala nejen za mříže komunistického vězení, ale především do důvěrné Boží blízkosti.

Vtělení slova. Syntéza dogmatické teologie vznikla zredigováním kursů dogmatické teologie, které dával P. Jean-Hervé Nicolas na teologické fakultě ve Fribourgu. Jeho znalost současných teologů spojená s dokonalým ovládnutím teologické metody sv. Tomáše Akvinského ho uschopnila ke ztvárnění výkladu, který se vyznačuje jak pevností, tak ortodoxií, a přitom je obohacen o výsledky plodného období teologického zkoumání následujícího po II. vatikánském koncilu.