Oikoymenh

Náboženské texty literární a kultické. Tento svazek komentované antologie přináší čtenářům výběr z textů pocházejících z oblasti Syropalestiny a okolních zemí, které se bezprostředně vztahují k jeho náboženskému prostředí. Text je rozdělen do dvou částí. První, kterou označujeme jako literární, obsahuje velkou skupinu mýtů, eposů, modliteb, hymnů a příkladů mudroslovné literatury. Druhá část pak přináší výběr z kultických skladeb, tedy textů, které používali kněží a další specialisté v kultickém rozměru náboženského života společnosti.Obdobně jako v ostatních svazcích této řady, tak i zde je zastoupen nejen obsahově, ale i chronologicky bohatý materiál, pokrývající období téměř tří tisíc let. Zatímco nejstarší zde zastoupený materiál představují texty ze starověké Ebly (dnešní Tell Mardích), tak nejmladší skladbou jsou Achíkarova slova, aramejsky psaný text objevený německou archeologickou expedicí na egyptské Elefantině v závěru roku 1906 a na počátku roku 1907. Většina textů, jež jsou obsaženy v tomto svazku, však pocházejí ze 2. tisíciletí př. Kr., přičemž nejvíce jsou zastoupeny texty z archívů starověkého Ugaritu (dnešní Rás Šamrá) a Emaru (dnešní Tell Meskene), datované převážně do 13.–12. století př. Kr.

Předložená studie zkoumá Hegelovy výklady Aristotelovy psychologie a metafyziky ducha (nús), jež jsou rozvinuty v jeho přednáškách o dějinách filosofie. Autor se pokouší obhájit Hegelovu hlavní interpretační tezi, podle které Aristotelés nejenže není protikladem Platóna jakožto spekulativního myslitele, nýbrž je dokonce mnohem spekulativnější.Autor přitom postupuje tak, že nejprve předloží vlastní interpretace vybraných pasáží z knihy O duši a Metafyziky a poté představí jejich interpretaci u Hegela. Tím se má stát zřejmou Hegelova hermeneutická korektnost a systematický význam jeho zájmu o Aristotelovo myšlení. Studii lze rovněž chápat jako pokus o zpochybnění v současnosti dominantního materialistického výkladu mysli, resp. ducha.

V knize Ironie najdeme většinu pro Jankélévitche typických témat. Ironii vyčerpávajícím způsobem popisuje s pomocí nesčetných příkladů jako stav či typ morálního vědomí, jako rétorickou figuru a jako literární strategii. Jde mu v prvé řadě o ironii jakožto literární útvar.Považuje ji za literární projev motivovaný "dobrým, radostným vědomím": "Co je ironie, ne-li vědomí, a to dobré radostné vědomí, v čemž se liší od pokrytectví? Není humoru bez lásky, ani ironie bez radosti. Celkem vzato ironie zachraňuje to, co se zachránit dá. Je smrtelná pro iluze; všude tká pavoučí sítě, do nichž se nechávají nachytat pedanti, domýšlivci a groteskní lidé."Ironie znamená pravou svobodu!" volá Proudhon ze své cely ve Sv. Pelagii. Ironie vše zpochybňuje; svým indiskrétním dotazováním boří všechny definice, neustále ruší kazatelskou pedanterii, která se chce usadit v uspokojivé dedukci. Díky ironii myšlení dýchá volněji, když se rozpoznává, tančící a skřípějící, v zrcadle reflexe."

Sv. XIII: Sedmá kniha je poslední souvisle dochovanou částí Stromat. Je věnována otázce zbožnosti a cíli křesťanského života. Křesťanský „gnostik“ podle Klementa není člověkem pověrčivým, avšak ani atheistou, je bytostí, která s láskou poznává Boží vůli a „sama sebe tvoří“ k Božímu obrazu. V závěru se Klement vyrovnává se skeptickou námitkou, podle níž neshody mezi různými proudy křesťanského myšlení zpochybňují možnost poznat pravdu na základě víry.Řeckočeské vydání, úvod a překlad V. Černušková, poznámky J. Plátová.

Epigrafické památky starověké Levanty. Sv. 5: Tento svazek obsahuje komemorativní, dedikační a náhrobní nápisy, dále pak grafitti, amulety, nápisy na pečetítkách a jiných drobných předmětech, které byly napsány ve starověké Levantě v době bronzové, železné a perské (ca. 3. tisíciletí př. Kr. – 332 př. Kr.).Klínopisné písemnictví doby bronzové je zastoupeno nápisy z Ebly, Mari, Terky, Emaru a Ugaritu. Nápisy z doby železné jsou ze tří oblastí Levanty. Tou první jsou aramejské státy v severní Levantě, druhou pak foinická města na pobřeží Středozemního moře, a nakonec nápisy ze států jižní Levanty (Izrael, Judsko, Pelištejská oblast, Ammón, Moáb a Edóm)..

Korespondence starověké Levanty. Sv 3: Tento svazek je komentovanou antologií primárních písemných pramenů korespondenční povahy, které se bezprostředně vztahují či vznikly v prostoru starověké Syropalestiny ve 3.-1. tisíciletí př. Kr. Kniha je členěna chronologicky a geograficky a to dle míst nálezu příslušných textů.Zatímco materiál z 3. tisíciletí př. Kr. je zastoupen pouze zlomkovitě, prostřednictvím dopisů z Ebly, tak texty ze 2. a 1. tisíciletí př. Kr. odhalují značnou jazykovou a kulturní bohatost tohoto kulturního prostředí.

Ve svém stěžejním díle si autor položil tradiční otázku po bytí zásadně novým způsobem. To jej přivedlo k přehodnocení dosavadní filosofické tradice. Výklad lidského bytí ve světě, k němuž v tomto díle dospěl, představuje přelom, jímž se filosofii otevřely nové, dodnes nevyčerpané možnosti.Druhé, opravené vydání dlouho očekávaného českého překladu „bible“ filosofů 20. století v překladu I. Chvatíka, P. Kouby, M. Petříčka a J. Němce.

česko - řecké vydání. Titul je posledním Plotinovým pokusem představit trojí ontologickou úroveň jeho universa. Vychází ze zkušenosti sebepoznání jednotlivé duše, která může sama sebe pochopit jako trvale zakořeněnou v božském Intelektu, a dokonce se dotknout Jedna, vyvýšeného počátku, který Intelektu dává jeho jednotu.

Významný nizozemský historik první poloviny 20. století vydal monografii o Erasmu Rotterdamském roku 1924. Tato práce o životě a díle slavného humanistického myslitele se opírá o část Erasmovy korespondence zpracovanou do roku 1524. Podkladem pro český překlad bylo nizozemské vydání z r. 1988. s přihlédnutím k poslednímu Huizingou revidovanému vydání z r. 1936. Publikace je opatřena bohatým obrazovým materiálem.

Sebrané spisy svazek 8/I. První svazek třetího dílu Fenomenologických spisů zahrnuje nepublikované rukopisy z let 1939–1945, v nichž Patočka dále rozvíjí svou koncepci fenomenologie z konce 30. let: na místo transcendentální subjektivity staví neobjektivovatelné nitro a v souvislosti s tím usiluje o vypracování nové teorie intencionality.

Sv. XIV: Traktát De vulgari eloquentia hledá mezi italskými dialekty jazyk, který by mohl být všem Italům společný a zároveň schopný vyjádřit i největší a nejvznešenější myšlenky. Druhá kniha pak představuje nedokončenou poetiku a Dante se v ní zabývá různými aspekty kancóny, kterou považuje za vrcholný básnický útvar Překlad, úvodní studii a poznámky připravil R. Psík. Latinsko-české vydání.

Základní spis Kantovy praktické filosofie. Autor v něm stanovuje nejvyšší princip morality, vysvětluje jeho funkci a odstiňuje jej od jiných koncepcí založení praktické filosofie. Třetí, opravené vydání překladu L. Menzela.

česko - latinské vydanie. Sv. II: Tento text renesanční filosofie byl původně zahajovací řečí k disputaci nad 900 filosofickými tezemi, kterou třiadvacetiletý kníže z Mirandoly hodlal v r. 1486 svolat do Říma. Pikova řeč představuje jednu z nejvýraznějších filosofických proklamací lidské svobody v dějinách evropského myšlení vůbec. Zrcadlové latinsko - české vydání v překladu D. Sanetrníka a s úvodní studií T. Nejeschleby.

Autorovým záměrem je připomenout skutečnost zakořenění naší evropské kultury v řecké antice všem, jimž není řecká kultura lhostejná jakožto součást naší identity.Lhostejné však nemůže být řecké dědictví Evropy ani nikomu, kdo to myslí vážně s úkolem reflektovaného ověření svého vlastního duchovního východiska. Ne všechno, co tvoří evropskou identitu, má řecké počátky.

Kniha Ladislava Hejdánka O umění je složena z deseti textů, v nichž se autor zamýšlí nad uměním a jeho rolí v našem životě.Autor v umění spatřuje inspirační zdroj jak pro naše myšlení, tak pro náš postoj ke skutečnosti.

Úvahy o ideálním uspořádání státu.

Nejvýznamnějším Ravaissonovým spisem je však krátké pojednání O zvyku (De l’habitude, 1838). Ravaisson v něm vychází především z Aristotela, ale i z francouzských spiritualistů (Maine de Biran) a přírodovědců přelomu 18. a 19. století. Svou analýzu zvyku zasazuje na jedné straně do kontextu obecné filosofie přírody, aby stanovil, jaký typ jsoucna může získat zvyk (trvalou dispozici). Na druhé straně vztahuje fenomén zvyku k filosofii ducha, neboť duch, který získává určitý návyk, přestává být plně sebevědomý a plně svobodný, získává zčásti neměnnou "přirozenost".Fenomén zvyku ukazuje na ontologickou jednotu přírody a ducha. Jak v oblasti přírody, tak v oblasti svobody, která se stala zvykem, nacházíme tutéž nereflektovanou spontaneitu.

Od epochy objevů po současnost. Čtvrtý, závěrečný svazek byl napsán řadou významných specialistú, religionistú a etnologú, neboť Eliade krátce před svou smrtí již neměl dost sil, projekt sám dokončit. Dvanáct kapitol je věnováno především náboženským světúm Austrálie, Oceánie, Japonska, Číny, Indonésie, západní a východní Afriky a Severní, Jižní a centrální Ameriky. Poslední kapitola se zabývá náboženskou kreativitou a procesem sekularizace v Evropě od dob osvícenství se zvláštním zaměřením na německou filosofii.

Od Gautamy Buddhy k triumfu křesťanství. Dějiny náboženského myšlení představují Eliadeho poslední velké dílo. Na rozdíl od své starší knihy Traité d’histoire des religions, kde se pokusil o systematický výklad morfologie projevů posvátna napříč nejrůznějšími kulturami i dějinnými epochami, líčí zde Eliade jednotlivá náboženství lidstva v jejich dějinách; toto dílo zároveň vyjadřuje autorovo přesvědčení o základní jednotě náboženských dějin lidstva, které zároveň ukazuje jako dějiny krizí, inovací a proměn náboženského vědomí člověka, které se nepřestává vyvíjet.Druhý svazek Dějin je věnován náboženstvím starověké Číny, Indie, Evropy a Íránu a také judaismu až po vznik křesťanství.

Spis O strachu z bohů pochází z raného období jeho tvorby. Plútarchos v něm podrobuje velice ostré kritice všechny iracionální projevy náboženské víry, její přepjaté či pathetické projevy. Jeho úvahy o nepraktičnosti takové zbožnosti stojí poměrně blízko názoru epikúrejských filosofů, kteří odmítali jakoukoli formu božího působení v rámci tohoto světa a všechny neobvyklé jevy vykládali jako projev pouhé náhody vyplývající z běžných fyzikálních procesů. Přestože si Plútarchos vyškolený platónskou theologií zachovává vůči atheismu přírodních filosofů určitou distanci, oceňuje jejich střízlivý postoj k náboženským jevům a tento názor si do jisté míry uchovává i v pozdější době, kdy se stává členem kolegia delfských kněží. V jeho racionálním přístupu k tradičním formám zbožnosti se tak odkrývají meze filosofického chápání náboženské víry.

Archetypy a opakování. V této knize si Eliade klade otázky po smyslu historické existence člověka. Jak sám uvádí v předmluvě, vhodným podtitulem knihy by mohl být „Úvod do filosofie dějin“. Není to však spekulativní analýza pojmu dějin, ale zkoumání základních představ o světě v tzv. archaických společnostech, které sice žijí své dějiny, ale snaží se od nich odhlížet, dokonce je popírat.Archaický člověk, který je pro Eliadeho šifrou pro náboženského člověka vůbec, věří, že profánní svět konkrétních lidských dějin je úpadkovým způsobem existence. Skutečný a smysluplný je pouze mytický čas absolutního počátku, kdy všechno bylo „nové“. Pouze účastí na posvátném světě bohů a héroů, který zde byl „v onom čase“ (in illo tempore), člověk skutečně jest, a pouze opakováním počátečních vzorů jejich jednání nabývá smyslu i jeho jednání.Dějinný pobyt člověka se stává snesitelným jen periodickým obnovováním světa, tedy „věčným návratem“ k prvotním paradigmatům, archetypům, a jejich reaktualizací.

Úvod do studia starokřesťanské literatury. Drobnerova příručka patrologie přináší souhrnné a přehledné chronologické podání dějin starokřesťanské literatury a nauky církevních autorů prvních osmi staletí. Kniha slouží jako systematický úvod do oboru patrologie, shrnuje konsensuální příspěvky k jednotlivým tématům a je doplněna obsáhlou aktualizovanou bibliografií.

Výbor z esejů, rozhovorů a talmudických výkladů.Zpočátku je Lévinas pod vlivem filosofie Husserlovy a Heideggerovy, později se však od obou těchto filosofů odklání a zdůrazňuje prioritu vztahu k bližnímu před Heideggerovou neosobností Bytí. Lévinasova etika není však etikou všeodpouštějící lásky (zde je cítit jeho polemika zejména s kvietistickým křesťanstvím), ale etikou spravedlnosti, která je podle něho zakotvena v židovské ústní tradici, zejména pak v její písemně fixované podobě, Talmudu. Sepětí s judaismem je neodmyslitelným aspektem Lévinasovy osobnosti.

svazek 13. Svazek se věnuje filosofii na přelomu 19. a 20. století a obsahuje detailní výklad hlavních myšlenkových proudů té doby soustředěných kolem filosofie života a existence. Zahrnuje širokou škálu myslitelů od S. Kierkegaarda a F. Nietzscheho, přes H. Brgsona a O. y Gasseta až k francouzským existencialistům (J.-P. Sartre a A. Camus) a německým myslitelům existence (K. Jaspers, M. Heidegger).

I., II., III. díl. Autor v sérii devíti rozsáhlých esejů interpretuje myšlenkový vývoj významných židovských myslitelů 20. století s důrazem na otázky týkající se židovské identity: zjevení a zákon, naděje a spása, úcta k jinakosti a zákaz zobrazování.Tematické rozpětí sahá od novo - kantovského systematika H. Cohena přes filosofickou theologii F. Rosenzweiga či M. Bubera, svébytný marxismus W. Benjamina či E. Blocha, kabalistická zkoumání G. Scholema či politickou filosofii L. Strausse až po úvahy nedávno zesnulých filosofů H. Jonase a E. Lévinase.

Dějiny jedné evropské ideje. Bedřich Loewenstein vyšel ze studií o německém liberalismu a radikalismu 19. století, v 60. letech se zabýval předpoklady nacismu v Německu a r. 1969 organizoval mezinárodní symposium o fašismu v Evropě. Během následujících let zákazu povolání mu jeho základní téma: Moderní civilisace a její slepé uličky vykrystalizovalo na široký historický náčrt vzniku občanské společnosti (něm. 1987, česky 1995), doplněný o druhý svazek pod titulem Problemfelder der Moderne (1990).V letech jeho působení na berlínské Svobodné universitě (1979-1994) se Loewenstein nadto zabýval teoriemi nacionalismu a revoluce, osvícenstvím, první světovou válkou, utopiemi a mezioblastmi historie a psychologie. Výběr z jeho esejů z 90. let vyšel česky pod názve My a ti druzí (1997, něm. rozšířené 2003).

V osmdesátých letech vydal autor postupně tři svazky monumentálního díla Čas a vyprávění, v němž se zabývá významem narativní povahy slovesných útvarů, jakými jsou román či historiografická díla.V závěrečném dílu se znovu vrací k aporiím časové zkušenosti, ke sporu mezi Aristotelem a Augustinem, a odtud postupuje až k Heideggerovi, na kterého navazuje svým pokusem o hermeneutiku historického vědomí.

Ceněná, přehledně strukturovaná, stručná, ale přitom obsahově bohatá učebnice poskytuje vhled do základních otázek evangelické theologie. Jednotlivé kapitoly (předmět theologie, zjevení, Písmo svaté, vztah Starého a Nového zákona, víra a rozum, problém kánonu, otázka biblické hermeneutiky, theologie jako věda aj.) mají stejnou strukturu: Joest nejprve klade zásadní otázky k danému tématu, poté v kritickém rozhovoru nastiňuje reprezentativní pokusy o jejich řešení v dějinách evangelické theologie. Nakonec připojuje formou delší řady tezí vlastní odpověoe. Učebnice tak přináší jednak dějinný přehled, jednak díky závěrečným tezím motivuje k vlastnímu přemýšlení.

Soubor článků k Hegelově dialektické metodě (H. F. Fulda, D. Henrich, H. G. Gadamer, W. Wieland).

Filosofická studie o proměně školy na instituci určovanou dnešní technovědnou civilizací. Obsahuje rozbory Sokratových dialogů, Komenského Boží svět jako školu, výukové antinomie E. Finka, jinost druhého E. Lévinase, edukační odpovědnost P. Ricoeura, pedagogiku komunikace K. Schallera a otevřenou duši J. Patočky. Též pojednává o problému tolerance, o současném věku jako světověku, a o školském vývoji.

Sborník příspěvků z Platónského symposia. Sborník textů z 5. českého platónského symposia, konaného v Praze ve dnech 10.–11. 11. 2006.

Sborník textů z 4. českého platónského symposia, konaného v Praze ve dnech 1.–12. 11. 2004.

Dnes již klasická interpretace dějin moderních vědeckých teorií a jejich vývojových fází, která dala filosofii vědy zejména pojmy paradigmatu a vědecké revoluce.

Autor v díle tematicky rozvíjí stejnou základní myšlenkovou linii jako v Pojmu politična. Ústředními body zůstává problematika politického prostoru, legalita a legitimita, mezinárodní vztahy a otázka přirozenosti a nepřirozenosti. Na tomto pozadí popisuje autor vývoj partyzánského hnutí od jeho počátků ve španělské partyzánské válce proti Napoleonovi až do moderní doby, analyzuje Clausewitzovy úvahy o partyzánství, zabývá se vlivem, jenž měly na vývoj partyzánského hnutí Lenin, Mao Ce-tung, Stalin, Che Guevara, Castro aj., a zdůrazňuje, že jedním ze základních znaků partyzána je vždy jeho politická angažovanost.

Brigitské traktáty. Tato kniha obsahuje dva Matoušovy spisy:Proposici ke svatořečení svaté Brigity, kterou Matouš pronesl při kanonizačním procesu a v níž žádost o kanonizaci zdůvodňuje, aUmučení Krista, výtah z Brigitiných Revelací, v nichž švédská světice popisuje svou vizi posledních Kristových okamžiků.Úvodní studie přináší podrobný životopis Matoušův a rozbor jeho brigitských traktátů, kromě toho se zabývá významem a úlohou Brigitina kultu v českém prostředí. Úvodní studii, edici latinského textu s českým překladem a poznámkami připravila D. Breedveld-Baránková.

Kniha je napsána formou krátkých, přehledně číslovaných odstavců a vyznačuje se krajní stručností a elegancí. Po svém vydání ovlivnila nejprve hnutí logického pozitivismu a posléze řadu filosofů, nejen analytických.Na prvním místě ovšem ovlivnila autora samého, jehož pozdější filosofování lze velmi dobře chápat právě jako snahu vyrovnat se s tímto svým dílem.

Antická svědectví o megarské dialektické škole, která v oblasti teorie poznání, logiky a jazykové filosofie významně ovlivnila hellénistickou filosofii, zvl. filosofii stoickou.Vydání zahrnuje některé nově identifikované zlomky, které ještě nebyly publikovány v dosavadních souborech zlomkú o megaricích. Řecko-české vydání.

Studie předkládané v této publikaci navazují na autorovy dřívější úvahy o vztahu filosofie a básnického mýtu v rámci klasické řecké literatury. Stejné téma je nyní nahlédnuto z perspektivy rodící se křesťanské filosofie. Způsob, jakým se Klement Alexandrijský pokouší využít některých klasických postav řeckých mýtů, jako je Prométheus, Hermés či Dionýsos, k objasnění svého pojetí biblických dějin spásy, nám ukazuje, do jaké míry mohlo původní schéma mytického příběhu ovlivnit formování křesťanské duchovní tradice.

Monografie je věnována otázkám sémantiky singulárního predikativního výroku. Na základě aristotelských východisek koncipuje autor realistickou sémantickou teorii tohoto elementárního jazykového útvaru a stanoví její metafyzické, empirickým poznáním nepostižitelné předpoklady. Monografie je původním českým příspěvkem k takto vymezené problematice.

Práce si klade za cíl porozumět tomu, co znamená jednat. Navazuje na filosofické koncepce, které zdúrazňují úzké sepětí lidské aktivity a situace. V první části autor zkoumá možnosti fenomenologické analýzy úmyslu jakožto rozlišujícího znaku jednání.Ve druhé se obrací k těm filosofickým koncepcím, které se pokoušejí o recepci Aristotelova pojmu praxis v kontextu myšlení 20. století (Heidegger, Gadamer, Ricoeur, Arendtová). V závěru autor nastiňuje hlavní rysy situace jednání.