Triáda

Spolehlivé znění klasického díla české literatury (vycházející z edice Karla Janského ve Spisech z roku 1959) s obrazovým doprovodem Oldřicha Hamery (nar. 1943), výrazného českého grafika, mj. jediného žáka a spolupracovníka Vladimíra Boudníka, ale také vydavatele samizdatových publikací v edici Explozionalismus (např. výběru z Máchových deníků s ilustracemi Jiřího Koláře či textů Ladislava Klímy). Hamerovy monotypy na téma Máchova Máje, vznikající průběžně více než třicet let, představují průhledy do krajiny se snovými rysy, v níž se objevují motivy korespondující s motivy Máchova veledíla. Nejde tedy o nějaký narychlo vytvořený koncept, ale evidentně o výtvarníkovo „osudové“ téma. Pouze v nakladatelství Triáda k zakoupení též číslované výtisky a číslované výtisky s originální grafikou.

Kritické vydání nejdůležitější knihy literárního kritika Jana Lopatky (1940-1993). Postuláty literární kritiky prezentované v Předpokladech tvorby patří k dodnes diskutovaným otázkám české literární kritiky a vědy (např. otázka vztahu umění a skutečnosti, autenticity v deníkové literatuře, vztahu řemeslnosti a umění apod.). Editor Michael Špirit, který se Lopatkovu dílu soustředěně věnuje již více než desetiletí, znění prvního knižního vydání z roku 1991 konfrontoval s autorovým strojopisem, časopiseckými otisky před knižním vydáním, prvními samizdatovými edicemi z roku 1978 a 1983 i prvním soubornou samizdatovou edicí z roku 1985, a doplnil edici o opravenou, rozšířenou a aktualizovanou bibliografii Jana Lopatky. Předmluvu napsal Václav Havel.

V pořadí třetí básnická sbírka básníka a spisovatele (nar. 1962), nazvaná Moře, obsahuje zhruba 90 básní, rozčleněných do pěti oddílů – Nezvěstný, Kodrcá Velký vůz, Moře, Slyšíš? a Řvou lvi. Oddíly Kodrcá Velký vůz a Slyšíš? představují básnické cykly, básně sepjaté opakujícími se „refrény“ (refrénem je i samotný motiv Moře, objevující se průběžně ve všech oddílech). Kolmačkova poezie i próza je vysoce hodnocena v kontextu současné české literatury (román Stopy za obzor byl mj. nominován na Státní cenu), v nejnovější básnické sbírce se autor pokouší navázat na svá předchozí díla, zároveň však utváří svou poetiku novým způsobem. Sevřená, lapidární výpověď je v daleko menší míře vázána na rým a „lyrický záznam“, více se akcentuje „příběhovost“ a jednotné velké téma (Moře jako obraz světa za koncem vesnice, jako obraz nejistoty, živelnosti a zároveň životadárného pohybu).

Próza Anny Blažíčkové Psí víno by mohla nést v názvu i slovo „cesta“, bohaté na konotace, jimiž text oplývá. Protagonisté knihy tu nasedají na koňský povoz, aby se vydali za humna, zatímco se nám před očima odehrává pátravé putování do minulosti za vlastními kořeny. Barevný zášleh „psího vína“ z titulu se i dále po cestě připomíná tu i onde rozžehovanými obrazy minulého i současného života, z nichž se odvíjejí úvahy nad bytostně důležitými přirozenými hodnotami, které tak těžko zahlédáme v současném světě – snad proto, že spatřit je lze právě až z odstupu podobného ohlédnutí. Zeje v tom názvu též kontradikce opojnosti nápoje, který uvolňuje mysli, a upřesňující, uzemňující trpkosti vína bohužel jen „psího“. Oproti velké části literární produkce, jež zachycuje jen interesantní či skandální děje, nebo nás vystavuje svévolným literátským konstrukcím, se této próze daří uchopit a vyjádřit radostné a povznášející, ale i trapné a zoufalé situace takovým způsobem, že nově osvětlují a proměňují naši vlastní životní zkušenost. Kniha je cenná právě svou neokázalou, avšak jedinečně povzbudivou a vzpruživou mocí a otvírá čtenáři cestu zpět do smysluplného světa.

Duchovní spisy otce Jeronýma, sv. 3. Otec Jeroným rád opakoval, že v duchovním životě je třeba „stavět na pevných základech“. Kniha Růst v nadpřirozeném životě seznamuje jednoduchým způsobem se zákony života s Bohem. Láska k modlitbě, má-li dojít svého cíle, musí být osvětlena přesným poznáním. Otec Jeroným podává čtenáři pomocnou ruku, aby se na cestě k Bohu vyvaroval omylů a neztratil odvahu.

Možnosti a melodie patří k nejzralejším textům otce Jeronýma, mnicha z kláštera Sept-Fons, který v tomto krátkém pojednání o Boží lásce předkládá syntézu celého svého života, své zkušenosti a duchovní nauky. Jeho rady a varování, prostoupené srdečností a dobrotou, jsou určeny především řeholníkům, ale nejen jim. Otec Jeroným se obrací ke každému člověku, který upřímně touží po životě modlitby a spojení s Bohem.Neopominutelnou součástí přítomného svazku je text Modlitba nad záchrannou sítí od otce Mikuláše. Současný novicmistr kláštera v Sept-Fons v něm předkládá osobní svědectví o otci Jeronýmovi, svém duchovním učiteli, a zároveň čtenáře uvádí do jeho nauky o modlitbě.Kniha je součástí projektu vydávání spisů otce Jeronýma (dosud vyšlo: Otec Jeroným – Dopisy bratru Patrikovi – výběr dopisů, adresovaných v letech 1971–1984 bratru Patrikovi, současnému opatovi kláštera Sept-Fons, Otec Jeroným. Mnich – částečný portrét – album fotografií otce Jeronýma zobrazující všechny etapy jeho života, doprovozené úryvky z jeho textů). Otec Jeroným (1907–1985) vstoupil ve svých dvaceti jedna letech do trapistického kláštera Sept-Fons ve střední Francii. V roce 1934 složil slavné sliby a o dva roky později byl vysvěcen na kněze.Po celý život zůstal věrný svému mnišskému a kněžskému povolání a s jistotou vedl své učedníky v oblastech teologie, filosofie a duchovního života. Opatství Sept-Fons mu vděčí za svůj současný rozkvět a za založení kláštera v Novém Dvoře.Kniha vyšla v slovenskom jazyku: Možnosti a melódie (2021).

Dom Samuel Lauras, opat trapistického kláštera v Novém Dvoře, v tomto svazku předkládá výroky otce Jeronýma, otce Patrika a otce Mikuláše, trapistických mnichů ze Sept-Fons, jak je jako novic vyslechl před třiceti lety, a doplňuje je několika komentáři a vzpomínkami.K povaze Apofthegmat nedílně patří to, že jsou určitým způsobem živoucí a tajuplná, což od čtenáře či posluchače vyžaduje, aby je přijímal s jistou poslušností podle latinského slovesa oboedire (stejně tak i české sloveso – poslouchat).Nemáme je tedy vykládat a hodnotit na základě našich osobních preferencí, nýbrž jim máme dovolit, aby jejich slova vdechla život našemu vlastnímu životu. ... Apof, jak tvrdí vzdělanci, k významu přidává rovinu vážící se k výšce. Apofthegmata. Slovo vyslovené shora, z pozice autority. Slovo, které pozvedá naslouchajícího, slovo, k němuž se i ten, kdo mu chce naslouchat, musí sám pozvednout.“

Dosud nevydané texty otce Jeronýma, které čtenář nalezne v tomto svazku, se týkají Eucharistie. Nepojednávají o ní vyčerpávajícím způsobem, vyslovují však podstatné. Otec Jeroným byl pravý mnich, tedy vnitřně jednotný člověk. V hluboké harmonii prožíval dvě skutečnosti, které lidé rádi uvádějí do protikladu, kněžství a mnišský život. Dokonale tím vyjádřil svou odpověď na Boží povolání, které zaslechl jako mladý člověk a poté na prahu dospělého života: vzdávat Bohu slávu, sloužit mu, navázat s ním důvěrný vnitřní vztah, ze kterého se rodí přímluvná modlitba za spásu lidí. Tyto texty byly psány v sedmdesátých letech minulého století pro mladého mnicha, který se připravoval na kněžství. Tlumočí však zkušenost, jež je stále aktuální.

Výběr dopisů, adresovaných v letech 1971-1984 bratru Patrikovi, současnému opatovi kláštera Sept-Fons. Jsou svědectvím o silném lidském vztahu, vykreslují vznešený ideál života s Bohem a podávají obraz o životě otce Jeronýma, duchovního obnovitele mnišského života v klášteře Sept Fons.Vypovídají o jeho věrnosti mnišskému povolání, o příkladné vytrvalosti v modlitbě a o schopnosti citlivě vést k této věrnosti a vytrvalosti i jiné.Vychází u příležitosti otevření trapistického kláštera v Novém Dvoře.

Čtenář tohoto svazku se seznámí s životem otce Jeronýma. Nejprve prostřednictvím portrétu od otce Mikuláše, který mu byl z jeho žáků nejblíže.Hned potom ve vzpomínkách autora samého. Nejde však o autobiografii, nýbrž o pohled na všechny, kdo mu pomohli stát se tím, kým byl – mužem modlitby, kterého život v klášteře naplňoval štěstím, silnou a vyrovnanou osobností, schopnou předat druhým své zkušenosti ze života s Bohem.

Charakteristickým rysem modlitby růžence je opakování stejných slov. Může nám tato modlitba pomoci setrvat v Boží přítomnosti? Otec Jeroným se růženec modlil po mnoho let a získaná zkušenost ho vedla k napsání krátkého „předzpěvu“. Je určen těm, kteří by se rádi modlitbě růžence věnovali, aby skrze Pannu Marii dospěli k hlubšímu osobnímu vztahu ke Kristu. Otec Jeroným ukazuje, jak se vyhnout rutině a vytvořit si jediný návyk – znovu a znovu se obracet k Bohu a prohlubovat přátelství s ním.Otec Jeroným (17. července 1907 – 29. ledna 1985) vstoupil ve svých jednadvaceti letech do trapistického kláštera Sept-Fons ve střední Francii. V roce 1934 složil slavné sliby a o dva roky později byl vysvěcen na kněze. Po celý život zůstal věrný svému mnišskému a kněžskému povolání a s jistotou vedl své učedníky v oblastech teologie, filosofie a duchovního života. Opatství Sept-Fons mu vděčí za svůj současný rozkvět a za založení kláštera v Novém Dvoře.

Rozprava mnicha o prokazování milosrdenství. Proč je někdy tak těžké chválit Boha nebo se k němu modlit? To proto, že sami spontánně nemáme zalíbení v tom, co je dobré. Ale zalíbení se dá vytříbit. Varujme se řídit se podle toho, co se nám líbí. Varujme se také toho, abychom si libovali v něčem, co se nám nelíbí. Bůh nás nechce k ničemu nutit! Naučme se své zalíbení zaměřovat na skutečně dobré věci. Utíkejme před banálními nebo nevkusnými situacemi, architekturou, hudbou, potravou či vztahy. Hledejme to, co je kultivované, vznešené, vkusné. Jsi schopen přiznat, že stejně jako v řadě dalších věcí potřebuješ i v oblasti vnitřního a duchovního života vytříbit vkus? „Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý“ (Žl 34,9). Boží věci téměř vždycky chutnají jako mana. Je třeba si na ně zvyknout.

Deník Anne Frankové je dokumentem šoa.Tato kniha si proto neklade za cíl převyprávět deníkové záznamy, ale popisuje Annin životní příběh v kruhu rodiny a přátel v době pronásledování Židů, v emigraci a v úkrytu.Pětaosmdesát let po narození Anne Frankové vychází v češtině její první životopisná monografie.

Annelies Marie Franková (12. června 1929 – březen 1945) v roce 1933 s rodiči uprchla z Německa do Amsterodamu, kde se rodina od roku 1942 skrývala v půdním bytě. Dospívající Anne psala od 12. června 1942 do 4. srpna 1944 deník.Po prozrazení skrýše byla rodina odvezena do koncentračních táborů v Německu, přežil jen otec. Anne zahynula v Bergen-Belsenu. Po válce otec deník vydal, byl přeložen do mnoha jazyků a zdramatizován. Toto české vydání obsahuje poprvé nově nalezené a dosud nepublikované stránky.

Křesťan ve společnosti (2. vydání). Výbor přibližuje jednoho z nejvýznamnějších představitelů ruského pravoslaví dvacátého století Alexandra Meně (1935–1990), který po celý život působil jako kněz v různých farnostech Moskevské oblasti. Byl to muž, který se snažil o „aggiornamento“ v pravoslavné církvi a celý život zasvětil šíření křesťanství a náboženské osvětě v krajně nepříznivých podmínkách sovětské komunistické totality. Jako první dokázal v době tzv. perestrojky předstoupit coby představitel pravoslavné církve před laickou veřejnost jakožto moderní člověk s obrovským vzděláním a rozhledem, schopný odpovědět na náboženské a životní problémy lidí žijících v postsovětské společnosti. Pro svůj veliký evangelizační úspěch a zejména pro velikou ekumenickou otevřenost byl zákeřně zavražděn.

Eseje, prózy, rozhovory. Literární činnost rakouské spisovatelky Ingeborg Bachmannové (1926–1973) provázelo ve všech jejích fázích, od vídeňských let po ukončení studií až do posledních roků života v Římě, psaní kritické. Dvousvazková edice Místo pro náhody přibližuje Bachmannovou právě jako autorku esejů a esejistických próz, jež reflektují ústřední otázky psaní a spisovatelské existence, jazyka, literatury a filosofie, ale vztahují se i k aktuální společenské a politické situaci.V centru prvního svazku stojí texty spíše autobiografické povahy. Autobiografické do té míry, že – vedle tematizace reálných událostí a zastávek na životní cestě – zprostředkovávají autorčinu zkušenost, způsob vnímání a reflexe podstatných aspektů života a současného světa. Její pohled se přitom zaměřuje na život v různých zemích a městech, na podoby jazyka ve společenské konverzaci a v diskursu politiky a médií, aktuální politickou konstelaci Evropy a světa i roli a působení ideologií; v pozadí těchto úvah vždy stojí – a svébytné těžiště bachmannovských esejů představují – otázky poetologické, směřující k postižení smyslu literární činnosti.Nespočet zásadních vyjádření ke konkrétním problémům jednotlivých oblastí je navíc zaznamenán v rozhovorech, jež Ingeborg Bachmannová poskytovala od padesátých let tištěným i audiovizuálním médiím a které spolu s fiktivním novinovým interview z románu Malina tvoří druhou část knihy.

Vyprávění o mladém mnichovi bratru Theofanovi ze Sept-Fons napsal otec Samuel, nynější převor kláštera v Novém Dvoře, několik týdnů po jeho smrti v roce 1989 jako svědectví o souboji se zákeřnou nemocí.Když bezmála dvacet let po těchto událostech pročítal český překlad, došel k závěru, že biblický obraz, kterým by se dal vystihnout životní osud tohoto mladého mnicha, je unesení proroka Elijáše na ohnivém voze. Bůh vzal bratru Theofanovi s překvapivou silou vše, co mu dal, a on se podvolil.

Ve svazku imaginárních dopisů proslulým i málo známým adresátům francouzský filosof skládá účty ze svého života. Jak píše v předmluvě, přál si v těchto dopisech na konci svého života vyslovit nahlas to, co se předtím nikdy neodvážil říci ani potichu. Nepřináší však senzační odhalení, zato dává nahlédnout hluboko do svého nitra.V Guittonově životě i díle se pozoruhodným způsobem kříží i spojují různé duchovní proudy, jež ve dvacátém století hýbaly jeho vlastí. Hranice mezi konzervativně katolickým a liberálně osvícenským táborem šla napříč jeho rodinou. Konfliktní situace vyústila ve šťastný výsledek. Budoucí filosof od mládí dokonale porozuměl oběma stranám a nejenže měl pak po celý život přátele v obou táborech, ale se zdarem se též pokoušel o syntézu protikladných myšlenkových proudů.

Umění v sakrárním prostoru. Kniha dokumentuje umělecké a prostorové intervence v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze u Karlova mostu v letech 2009–2016 a v několika případech i umělecké a architektonické počiny v jiných církevních i necírkevních prostorech, které však se zkušenostmi z akademického kostela souvisejí a z nich také vyrůstají

Poezie a umění tvořily důležitou součást života francouzského myslitele Jacquesa Maritaina. Jeho žena Raissa byla básnířka, měl mnoho přátel mezi umělci a básníky (mj. Ch. Péguy, G. Rouault, M. Chagall aj.). Rozsáhlou a originální část svého filosofického díla věnoval teoretickým otázkám umění. Odpovědnost umělce (1961) je poslední Maritainovou větší publikací z této oblasti; jejím základem byly přednášky na universitě v Princetonu. Po stránce obsahové se v knize stýkají dvě samostatné disciplíny, filosofická estetika a filosofická etika. Maritain ovšem neřeší obecné problémy estetiky nebo obecné problémy etiky. Vychází ze svébytných pojetí teorie umění a teorie mravnosti a na tomto základě pojmenovává vzájemný vztah obou oblastí.

U Miłoszových básní - zvláště v posledním období jeho tvorby - zřetelně cítíme kromě charakteristického synoptického básnického vidění také mimořádně citlivý teologický sluch. Miłoszův vnitřní svět se zároveň stával ozvučnou deskou světa v pohybu na pozadí celého dvacátého století, které v sobě nesl.

Jedno z nejvýznamnějších děl české literatury s obrazovým doprovodem Oldřicha Hamery (*1943), výrazného českého grafika, mj. jediného žáka a spolupracovníka Vladimíra Boudníka, ale také vydavatele samizdatových publikací v edici Explozionalismus (např. výběru z Máchových deníků s ilustracemi Jiřího Koláře či textů Ladislava Klímy).

Svazek Josef Florian a Stará Říše shrnuje veškeré práce Andreje Stankoviče o staroříšském vydavateli Josefu Florianovi (1873–1941). Jeho základ tvoří původně čtyřsvazkový spis Význam Josefa Floriana pro vývoj krásné knihy, který autor předložil v roce 1975 jako diplomovou práci na Katedře knihovnictví a vědeckých informací Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. První svazek tvořila monografie o J. Florianovi (zde s. 11–225), další tři obsahovaly analytický soupis produkce staroříšského vydavatelství (zde s. 257–975). Tento korpus jsme rozšířili o další tři Stankovičovy texty věnované J. Florianovi (s. 227–241).

Sloupky, entrefilety, fejetony, črty aj.. Obsáhlý výbor z té části novinářského díla Josefa Čapka, v níž se nezabýval výtvarným uměním, tj. z té části, jíž vedl každodenní dialog se čtenářem prostřednictvím běžných žurnalistických žánrů, kterými byly v jeho volbě sloupek, entrefilet, fejeton, črta, nekrolog, polemika atd. Za svého života se Josef Čapek (na rozdíl od bratra Karla) choval vůči své publicistice macešsky, vydal z ní ve dvacátých letech jen dva skrovné výbory. Teď tedy má čtenář příležitost obhlédnout její celek a zvážit, v čem jsou její přednosti a osobitost, popřípadě její meze či přežitost. Ale také porovnat ji s praxí a úrovní dnešního českého novinářství.

Svědectví Romů ze Slovenska 1939-1945. První díl obsahuje výpovědi více než šedesáti převážně romských pamětníků ze Slovenska o letech 1939–1944 (do Slovenského národního povstání), tematicky rozčleněné na šest oddílů:Ghettizace a ostrakizace Romů,Romové v armádě,Romové v pracovních táborech,Romové za jihomoravskou hranicí,Vztahy mezi Romy a Židy na východoslovenské vesnici před druhou světovou válkou a dopad genocidy Židů na Romy,Romové v partyzánském hnutí a ve Slovenském národním povstání.Hodnotu souboru nejen jako zdroje pro historické, ale i etnologické a jazykovědné poznání zvyšuje skutečnost, že většina rozhovorů s pamětníky byla vedena v romštině a kniha obsahuje jak výpovědi v originále, tak jejich překlady.

Paměť rodu je především pamětí jazyka. Autorka zaznamenala „dědova vyprávění“. Paměť rodu je především pamětí jazyka. Jazyk předků autorka v dalších textech proměňuje ve vlastní výpověď.

Kniha o počátcích odporu proti husákovské „konsolidaci“, o zneužívání psychiatrie a metodách StB v tehdejší době a o tom, proč dnes česká společnost nechce slyšet pravdu o své normalizační minulosti.

E. R. Curtiovi (1886-1956) se touto knihou podařilo napsat jedno ze stěžejních děl evropské literární vědy 20. století. Vzápětí po vydání byla přeložena do všech velkých evropských jazyků. Dokládá, že základem prakticky každé národní evropské literatury je společná latinská tradice. Před čtenářem defilují dvě tisíciletí evropských literárních dějin se všemi svými velkými jmény, od Homéra přes sv. Jeronýma k Dantovi, Shakespearovi či Goethovi. Východiskem výkladu je dokonalá filologická analýza textů. Jsou zde zpracovány všechny klíčové problémy literárních dějin, a to ve fascinujícím materiálovém záběru. Mezi nejzajímavější partie knihy patří rozbor literární "topiky", návratných obrazů, neustále se vynořujících z kolektivního podvědomí (tyto partie jsou inspirovány zejména dílem C. G. Junga). Vedle zájemců o literární dějiny má kniha svou popularitu i mezi klasickými filology, kunsthistoriky, historiky, filosofy, teology, sociology, psychology atd.

Holan, Toman. Kritické, komentované vydání dvou monografií Přemysla Blažíčka o poezii Vladimíra Holana a Karla Tomana. Přemysl Blažíček vnesl do českého myšlení o literatuře kromě osobitých soudů a čistého jazykového stylu dva výjimečné rozměry. Prvním je perspektiva filosofického zájmu, v níž umění posledního století nabývá prostřednictvím filosofie nového, oživujícího smyslu. Autora v tomto ohledu orientovaly zejména texty F. Nietzscheho, H. Bergsona, M. Heideggera a M. Merleau-Pontyho, v českém prostředí pak kontakt s J. Patočkou, L. Hejdánkem, J. Němcem a P. Koubou. Druhým Blažíčkovým vkladem je sebereflexivní pohled na tvůrčí i provozní mechanismy akademické literární vědy, který zároveň znamená šance této disciplíny a možné východisko ze současné slepé uličky stále zbytečnějších textů o umění (inspirací zde byla tvorba F. X. Šaldy, J. Grossmana a E. Staigera). Jako příslušník generace Mukařovského žáků si při poznání metodologických impulsů strukturalismu podržel od tohoto zaměření kritický odstup a spolu s individuálně odlišnými cestami J. Lopatky, J. Vohryzka a R. Grebeníčkové představují jeho texty jednu z mála původních hodnot české literární esejistiky posledních čtyřiceti let.

Kulhavý poutník, Psáno do mraků, Básně z koncentračního tábora. Obsahem 2. svazku Spisů Josefa Čapka jsou tři zralé práce z posledního desetiletí autorova života: Kulhavý poutník, Psáno do mraků a Básně z koncentračního tábora. Esej Kulhavý poutník (1936) vydal Josef Čapek rok před svými padesátinami. Autor a jeho druhé já, vzájemně se doplňujíce, opravujíce a ponoukajíce, vedou zde živou rozpravu o podstatných setkáních na cestě životem: s tělem, duší, různými věky člověka, smrtí, přírodou, uměním. Dotekem doby silně poznamenán je posmrtně vydaný (1947) svazek Psáno do mraků. Je to proud krátkých, často aforisticky vyhrocených deníkových úvah o věcech umění, situaci národa, mravnosti – extrakt Čapkovy tvůrčí a životní zkušenosti, moudrá a zároveň nekompromisní kniha moralisty a demokrata. Rukopisy Čapkových vězeňských básní a básnických překladů přinesli do vlasti, po autorově anonymní smrti někdy v dubnu 1945, až přeživší koncentráčníci (Básně z koncentračního tábora, 1946). Jde o jakýsi experiment naruby. Čapek, milující moderní poezii, nevázal se tu jejím kánonem, protože sám se básníkem necítil a protože chtěl být přístupný všem spoluvězňům, kteří se k tajeným opisům jeho veršů dostanou. Ti, kdo nemají smysl pro osobité a nové, jež už ohlašuje příští literární časy, mají sklon odsouvat tyto tři Čapkovy knížky na okraj české literatury. Soudíme naopak, že v ní patří k jejímu jádru: k jejím hodnotám nejryzejším a nejtrvalejším.

V pořadí třetí básnická sbírka básníka a spisovatele (* 1962), nazvaná Moře, obsahuje zhruba 90 básní, rozčleněných do pěti oddílů — Nezvěstný, Kodrcá Velký vůz, Moře, Slyšíš? a Řvou lvi. Oddíly Kodrcá Velký vůz a Slyšíš? představují básnické cykly, básně sepjaté opakujícími se "refrény" (refrénem je i samotný motiv Moře, objevující se průběžně ve všech oddílech). Kolmačkova poezie i próza je vysoce hodnocena v kontextu současné české literatury (román Stopy za obzor byl mj. nominován na Státní cenu), v nejnovější básnické sbírce se autor pokouší navázat na svá předchozí díla, zároveň však utváří svou poetiku novým způsobem. Sevřená, lapidární výpověď je v daleko menší míře vázána na rým a "lyrický záznam", více se akcentuje "příběhovost" a jednotné velké téma (Moře jako obraz světa za koncem vesnice, jako obraz nejistoty, živelnosti a zároveň životadárného pohybu).

Ve čtrnácti esejích a studiích se současný přední máchovský badatel Miroslav Koloc vrací k výkladu jednotlivých textů a pasáží z díla Karla Hynka Máchy a transformaci básníkova vidění – zaznamenaného v jeho denících či kresbách – do jeho básnické a prozaické tvorby. Zvláštní pozornost pak věnuje otázkám topografie v Máchově díle, především v básni Máj. V jedné kapitole se také věnuje Máchovu putování do Itálie, jak je básník zapsal ve svém deníku, součástí této kapitoly je podrobný popis trasy této cesty, včetně kilometráže. Slovo senzace v titulu odkazuje ke knižnímu významu „počitek, vjem, vnímání“. Charakterizovat soubor Kolocových prací pak lze právě skrze tento výraz: jako texty vzniklé z ustavičné pozornosti a soustředěné vnímavosti k literárnímu i výtvarnému dílu zakladatele českého moderního básnictví. Autorova široká obeznámenost s tématem však nikdy není demonstrována samoúčelně, ale směřuje k odkrývání bohatství a poutavosti díla velkého českého básníka.

Erika Olahová se narodila 14. 1. 1957 ve Zvolenu. Od patnácti let pracovala, nejdříve v továrně, potom v pohostinství jako kuchařka a servírka. Žije v České Třebové. Knižně vydala soubor povídek s názvem Nechci se vrátit mezi mrtvé (ed. Jan Červenka, Praha, Triáda/Společná budoucnost 2004). Publikovala v časopisech Romano džaniben, Revolver Revue a Host. Je zastoupena v antologii Povídky. Short Stories by Czech Women (ed. Nancy Hawker, London, Telegram Books 2006).

Dílo Lva Lunce (1901–1924) zahrnuje menší prozaické texty, dramata, programové statě a recenze. Největšího uznání dosáhl jako dramatik. Jeho hru Mimo zákon mělo roku 1923 uvést divadlo v Petrohradě, cenzura ji však zakázala. Ve 20. letech byla tato hra inscenována na několika evropských jevištích (r. 1929 také v pražském Osvobozeném divadle v režii J. Honzla). Luncova dramatická tvorba se vyznačuje svižným dějovým tempem, scénickou promyšleností a dovedným střídáním komiky a tragiky, ironie a patosu. L. Lunc ve svých textech vykresluje chaos revoluční doby, proměnu lidské individuality pod vlivem moci a demytizuje rovnostářskou sociální utopii. Mezi jeho povídkami najdeme humorné grotesky satiricky ztvárňující novou sovětskou realitu a její ideologická klišé, prózy zabývající se reflexí židovské identity a stylizované starozákonní příběhy.

Komplet. Soubor autorových kritických projevů z let 1926–1932, tedy z období, kdy Fučík vstupuje na literární dráhu…

Manýrismus v literatuře. Dá se říci, že Hildebrand je jediným mužem předmodernistické generace, jehož impuls byl nejen uznáván, ale nadále skutečně kultivován generací novou. Souvisí to patrně s tím, že Hildebrand svůj názor formuloval na poměrně malém rozsahu (na rozdíl od akademických teoretiků typu Lippse), v jasné návaznosti na aplikaci (jakožto praktik). Na aktuálnosti pak dílo neztratilo pro svůj protiimitativní názor formulovaný sice obtížně, avšak přesto radikálně a konsekventně.

O budoucnosti křesťanství v našem světě. Titul vyšiel aj v slovenčine: Celým srdcom (2017). Jak ve 21. století žít klášterním životem?Jak plnit naše křesťanské povolání ve světě rozpadlých hodnot?Přes všechen zmatek, jenž kolem nás vládne, máme předávat křesťanskou víru. Ale tím naše odpovědnost nekončí. Naším úkolem je také pečovat o výchovu těch, které Bůh povolal k mnišské a kněžské službě, aby dokázali převzít dědictví, jež nám bylo svěřeno, a podle něho žít a předávat je dál.

Fotografické portréty. Soubor fotografických portrétů P. Havlíka vznikal v letech 2005-2008. Obsahuje snímky básníků a spisovatelů Vladimíra Binara, Petra Fidelia, Gertrudy Goepfertové, Zbyňka Hejdy, Pavla Kolmačky, Ivana Matouška, Eriky Olahové, Elišky Vlasákové, Jaromíra Zelenky, historika Jana Tesaře a filosofa a esejisty Zdeňka Vašíčka. Záměr vytvořit souvislou sérii portrétů nebyl podřízen žádným dalším kritériím, která by práci omezovala a musela být dodržena. A jakkoli ani okruh portrétovaných autorů nebyl na počátku zcela zřejmý, výsledek nepůsobí jako náhodný. Podobně jako v nakladatelské práci Triády, kde příležitost k setkání s autorem, již představuje vydání jeho knihy, bývá součástí často dost nevyzpytatelných okolností i náhod. Avšak kdy jde a kdy nejde o náhody, vidíme-li z odstupu času některá taková setkání jako bezmála osudová a blízkost tak samozřejmou, že by existovala snad i tehdy, kdyby k setkání v čase a prostoru bývalo nedošlo?

Ve svých textech postupně mapuje své rodové kořeny, ohledává a komponuje zasuté střípky s utkvělými detaily o příbuzných, jejich povahových rysech a vzorech chování. Vzpomínky, jež se vážou k průběhu běžného rodinného života, práce i volného času, zpřítomňují hluboce zažitou blízkost a důvěru.Stejně plasticky působí i kapitoly věnované školní docházce do obecné a měšťanské školy a později dívčího lycea, spolužačkám a pedagogům. Autorka přitom nezastírá stinné stránky tehdejšího školství, líčí upjatou atmosféru posledních let Rakousko-uherské monarchie a euforii z konce první světové války a ze vzniku samostatného Československa.

Kniha o Jakubu Demlovi. Čin a slovo - Kniha o Jakubu Demlovi je souborem mých prací věnovaných Jakubu Demlovi, které vznikaly v letech 1968-2008," píše o tomto svazku jeho autor Vladimír Binar. "Soustřeďuje texty různého charakteru a podob - vedle rozsáhlejší monografické studie se zde objevují články, přednášky, doslovy, studie, komentáře, ediční návrhy, průvodce životopisným a místopisným labyrintem básníkova života a jeho vydavatelskou činností, soubory postav vystupujících v jeho ,theatrum mundi´, dokonce i interview věnovaná vydávání Demlova díla a tomu, jak zasahovalo do mého života.Přes různorodost těchto textů, věřím, že ve svém celku podají základní obraz dramatického i tragického dění Demlova života, stejně jako vývoje a tvarové podoby jeho díla - jedinečného útvaru v dějinách české literatury.