Triáda

Antologie nejstarší anglické poezie a prózy (700-1100). Antologie nejstarší anglické poezie a prózy (700–1100), nazvaná Jako když dvoranou proletí pták, podává poprvé v českém překladu soustavný obraz literatury Anglosasů od nejranějších písemných památek začátku 8. století po poslední příležitostné básně sklonku století jedenáctého.Tuto epochu charakterizuje směřování od předkřesťanských, kmenových a všegermánských východisek, nacházejících výraz téměř výhradně v ústní slovesnosti, ke křesťanskému anglickému státu s pevnou správní a církevní strukturou, v jejímž rámci vzniklo nejrozsáhlejší i žánrově nejpestřejší písemnictví evropského raného středověku.Několik desítek zde uvedených básnických i prozaických děl živě odráží toto směřování, střet i vzájemné prolínání živlu pohanského a křesťanského – formální a tematické rysy germánské ústní slovesnosti se v nich prolínají s náměty, estetickými principy a rétorickými postupy latinského písemnictví. V antologii jsou zastoupeny všechny tehdejší významné skladby a žánry (s výjimkou rozsáhlých náboženských eposů a již vydaného Béowulfa): hrdinské písně a zlomky (Boj na Finnově hradě, Waldere, Bitva u Maldonu, Wídsí?, Déor), básně elegické (Námořník, Poutník, Wulf a Éadwacer, Ženin nářek, Manželův vzkaz, Zříceniny), poezie náboženská a alegorická (Cadmonův Hymnus, Sen o Kříži, Píseň umírajícího Bedy, Exodus, Fénix, Velryba, Júdit, Duše a tělo...), kouzla, hádanky a poezie gnómická (Runová báseň, Mudrosloví, Osudy lidí) i básně příležitostné (Bitva u Brunanburhu, Durham).Výběr prózy se soustředí zvláště na texty vzniklé za kulturní reformy Alfréda Velikého (Anglosaská kronika aj.), na texty benediktinské reformy přelomu 10. a 11. století (zejména výběr z kázání Alfrícových a Wulfstánových) a na písemnictví právní (reprezentativní výběr ze zákoníků) a medicínské povahy (ranhojičské recepty apod.). Svazek uspořádal přední český anglista Jan Čermák. Překlady a doprovodné historické a literárněhistorické komentáře jsou výsledkem několikaleté práce dvanáctičlenného překladatelského týmu pod jeho vedením.

Dokumenty, ohlasy, paralely, přesahy 1966 - 2006. Koláž názorů, zmínek, odkazů a zamyšlení o Otokaru Březinovi pochází od lidí, kteří jsou i nejsou účastníky literárního života z Čech a ze světa, z různých oborů apod., a reagují neutrálně, vášnivě, pozitivně nebo negativně v dopisech, recenzích, vědeckých pojednáních, dedikacích atd. na tvorbu nebo život velkého básníka symbolismu.

R. Maritainová (1883–1960), rozená Umancovová, se narodila v ruském Mariupolu v židovské rodině. Rodiče po deseti letech emigrovali s dcerami do Paříže, kde Raissa vystudovala na Sorbonně a potkala se se svým budoucím manželem Jacquesem Maritainem. Duchovní a myšlenkový vývoj dvojice probíhal v těsném sepětí, společně opírali své filosofické uvažování o středověkou filosofii a myšlení H. Bergsona, u něhož studovali. Společně rovněž konvertovali ke katolictví pod vlivem L. Bloy. Ve svém domě v Meudonu kolem sebe shromáždili okruh duchovně blízkých přátel z kulturních, filosofických a církevních kruhů. V roce 1940 emigrovali do Kanady a posléze žili v New Yorku (v roce 1944 Ch. de Gaulle jmenoval J. Maritaina velvyslancem ve Vatikánu, v Římě Maritainovi strávili roky 1945–1948).