kalich

„Radostné bezdomovectví krlíčka a jeho přátel“ od Martina Kepky je skutečně přátelská kniha, kde čtivým a vřelým příběhem odehrávajícím se na smetišti u dálnice vstoupíte do lidského literárního odkazu minulosti. Nenásilně je vám přiblíženo Kristovo kázání na hoře nebo základy buddhismu. Současně je odhalena zvrácenost kultury přeplněného, avšak chorobného nákupního košíku. V situaci ztracence se umolousané bojácné kuře postupně stává sebevědomým českým Malým princem.

Meditace o víře a rozumu. Tento katechismus je pokusem o shrnutí křesťanské víry do meditativních textů, které zvou čtenáře ke kontemplaci. Chce podnítit k přemýšlení o základních a mezních otázkách života. Stejně jako klasický katechismus je rozčleněn do otázek a odpovědí. Autor, přední německý teolog Gerd Theissen, se snažil každý oddíl formulovat tak, aby byl srozumitelný sám o sobě a aby se mohl číst pokud možno i samostatně

Milovnice, trpitelky, bojovnice i kněžky moci. "Všechny ženské portréty, o něž se v následujících kapitolkách pokusím, vycházejí ze svědectví a charakteristik biblických. To je spolehlivý základ a podklad našich studií. Nesmíme ovšem opomenout skutečnost, že Bible je kniha historická, nikoli nehistorická šperkovnice idejí. Hebrejská nebo řecká literatura biblických spisů prozrazuje své "dobové pozadí". Biblické zvěstné náčrty jsou obkrouženy orientální mentalitou, která plyne z toho, že Bible je kniha patriarchální. Bibličtí pisatelé tvořili své ženské portréty v dobách, kdy první místo ve společnosti zaujímal muž. Na to narazíme v každé druhé třetí kapitole naší židovské a křesťanské posvátné knihy. ženských obrysů biblických vyprávění (narace), kázání (predikace) i mudroslovných úvah (meditace) si bibličtí vykladači dlouho (po staletí, ba tisíciletí) nevšímali. Vycházeli, téměř automaticky, z principiální podřazenosti a podřízenosti ženy. To pokládali za danost, za něco, co nelze měnit; vždyť je tato druhořadost ženy zakotvena v samotných Písmech. Ještě silněji vyzníval argument, že sám Bůh je "muž" a patriarcha. Pro Milana Balabána je však ženství v Bibli sice jemně, ale zásadně přítomno. Kniha Jímavé portréty biblických žen se snaží jednotlivé ženské postavy Písma, od těch nejznámějších až po bezejmenné služky, otrokyně, či dokonce nevěstky, připomenout, popsat a rozebrat jejich zvěstný význam.

Co může evangelická církev nabídnout těm, kteří ji znají i neznají. Na výzvu 30. synodu ČCE z roku 2001 se bratr farář Jiří Gruber ujal úkolu připravit text, který má srozumitelně vyjadřovat věroučnou identitu naší církve. A nutno přiznat, že něco takového nám pro mnohé zájemce v našich sborech již dlouho chybělo. Jsem proto osobně velice rád, že takový text nejenom vznikl, ale již je také ve své knižní podobě k dispozici.

František Pánek (nar. 1949) patří k nejvýraznějším představitelům české undergroundové poesie. Je možno bez přehánění říci, že ve své kompletní, původní, nepřepracované sestavě je tento svazek jakýmsi undergroundovým básnickým protějškem Vaculíkova Českého snáře. Pánek je básníkem obdařeným mimořádnou senzibilitou, umocněnou navíc poněkud rozštěpeným vnímáním světa, současně též autorem-svědkem a také spisovatelem v tom nejlepším slova smyslu insitním. S použitím často mimořádně drastického výraziva, monstrózních obrazů a občas též jaksi „chybného“ tvarosloví se na ploše básnické miniatury, zkratky, básníkovi podařilo vyjadřovat mravní depravaci tzv. „normalizační“ éry 70. let jako snad žádnému z jeho undergroundových kolegů. Dílo zůstává v chronologické sestavě, přičemž nejstarší texty v prvním oddílu pocházejí z let 1972–1974. Právě tento oddíl, jenž zřejmě vznikal ještě předtím, než se v Pánkově díle začal projevovat silný vliv Egona Bondyho, odkrývá zcela ještě neznámou tvář tohoto tvůrce. Snad jedině zde přítomná „Píseň brance“ vešla poněkud v povědomí kulturní veřejnosti díky svému zhudebnění skupinou Plastic People. Vzhledem k chronologickému uspořádání může také čtenář sledovat básníkův tvůrčí vývoj a zřetelně si uvědomit, jak toto dílo koresponduje např. s paralelně psanou poesií Jirousovou či Stankovičovou a že právě Pánek svým dílem podstatně přispěl ke struktuře poetiky např. samizdatových veršů J. H. Krchovského, Petra Placáka, Luďka Markse či Víta Kremličky.

Vydání tohoto výboru z díla Zuzany Kuzmové je možno považovat za projev opožděného vděku oněm nečetným východoslovenským tvůrcům, kteří v dobách totality navzdory absolutnímu nezájmu ze strany oficiálních kulturních institucí pěstovali česko-slovenskou vzájemnost po svém, ale o to autentičtěji. Rehabilitací představitelů tohoto okruhu se tak mj. rozhojňuje obraz oné neoficiální česko-slovenské spolupráce, jejímiž výraznými pěstiteli byli např. Dominik Tatarka, Milan Šimečka, Albert Marenčin či Oleg Pastier, tedy bez výjimky reprezentanti neoficiální literární a umělecké scény bratislavské.

První ukázka autorovy (*1938) tvorby ze šedesátých a sedmdesátých let, kdy se intenzivně věnoval experimentální poezii.

Evangelický katechismus pro mládež i dospělé, skupiny i jednotlivce. Netradičně pojatý "Evangelický katechismus pro mládež i dospělé, skupiny i jednotlivce" nepředkládá hotové odpovědi, klade si za cíl umožnit rozhovor. Je rozdělen do tří sešitů uložených v deskách. První jsou tzv. PRACOVNÍ LISTY, které formou otázek a několika odpovědí probírají třicet klíčových témat. Na otázky víry je vždy možno hledat vlastní odpověď. Druhý sešit je nazván ZÁKLADY KŘESŤANSKÉ VÍRY, autor tu formuluje u každého tématu nejdůležitější myšlenky křesťanského vyznání v jeho reformačním pojetí. Uzavírá jej Příloha s nejdůležitějšími informace o církvích a náboženstvích. Třetí sešit přináší STRUČNÉ SHRNUTÍ, tj. 125 nejdůležitějších otázek a odpovědí.

Prožitky jednoho faráře na cestě dvacátým stoletím. Kniha vzpomínek německého evangelického kazatele je závažným svědectvím. Jako mladý muž prožil autor intenzivně nástup nacismu a patřil k těm nemnoha, kteří se s Vyznavačskou církví postavili proti Hitlerovi i proti pokusům ovládnout církev ideologicky tím, že...

Tento sborník o životě Českobratrské církve evangelické časově navazuje na první knihu téhož názvu, která zahrnovala léta 1918 až 1968. V úvodní části přináší zásadní statě o jednotlivých tématech života a práce církve, druhý oddíl je věnován informacím o dění v konkrétních sborech, třetí přináší seznam kazatelů a církevních pracovníků činných v církvi v tomto období.

K potěšení nemocným. Knížka hodnotných úvah, modliteb a pobožností podaných srozumitelným způsobem.

Kniha svornosti je soubor věroučných, vyznavačských a obranných spisů z druhé a třetí čtvrtiny 16. století, z období reformace v německých zemích. Své nynější podoby nabyla v roce 1580. Autory jednotlivých knih jsou přední osobnosti německé reformace, zejména Philipp Melanchthon a Martin Luther. Soudobé vydání Knihy svornosti v novém českém znění je mimořádnou historickou událostí, jako celek vyšla česky poprvé a naposledy roku 1898. Každé ze symbolických knih, opatřených poznámkovým aparátem, předchází informativní stať o jejím vzniku, dobových okolnostech i historických důsledcích. Autorem všech osmi Uvedení a závěrečného epilogu je historik a znalec reformace doc. ThDr. Martin Wernisch, který je také odborným garantem celé edice.

Tvrdá náboženská perzekuce vládnoucí v českých zemích v době od Bílé hory až do tolerančního patentu donutila statisíce lidí k odchodu do exilu. Čeští exulanti se uchylovali ponejvíce do sousedních zemí Lužice, Saska, Polska, Slezska, Uher, později i do vzdálenějšího Braniborska. Dějiny české náboženské emigrace jsou velmi složitou a členitou otázkou. Předložená kniha podává nenáročnou populární formou jejich stručný, avšak fundovaný přehled. V současné době se křesťanské církve snaží o přehodnocení své společné minulosti a v Evropě jsou živě diskutována témata průchodnosti hranic a poskytování azylu. Podněty k zpracování novodobých problémů jsou hledány i v historii. I tato knížka může vést k důkladnějšímu zamyšlení nad minulostí a přítomností.

Autorkou třiceti vzpomínkových črt rozdělených do deseti tematických okruhů, od každého jen „třikrát a dost“, je přední česká psychoterapeutka a klinická psycholožka, žena známého evangelického kazatele, jemuž je knížka také dedikována. Sepsala je po vlastní dlouhodobé hospitalizaci, kdy se člověk chtě i nechtě proplétá vlastní minulostí. Hodně místa v nich věnovala svým pacientům a jejich společnému zápasu o vykročení z bludného kruhu duševního onemocnění. Vzpomínání na jejich osudy je leckdy poznamenáno smutkem, ale spolu s autorkou v něm čtenář najde mnoho potěšujícího, totiž smysluplnost lidského setkání, jež zakládá naději, že zlo v nejrůznějších podobách bude jednou přemoženo. Ne náhodou uzavírá knížku autorčina „Óda na radost“.

Evangelíci v čase druhé světové války. Jádrem knihy jsou osobní svědectví jednotlivců – účastníků odboje za 2. světové války, doplněná životopisnými medailonky. Doprovázejí je krátké situační zprávy z dobového tisku a informativní texty o charakteru a postojích jednotlivých církví a náboženských společností reformačního založení. Součástí knihy je rozsáhlá obrazová příloha s průvodním komentářem. Kniha chce napomoci k obnovení a uchování paměti, je určena zejména příslušníkům mladších generací, aby se zamysleli nad cestou těch, kteří byli ve víře a naději ochotni k oběti.

Reflexivní prózy a podobenství. Soubor desatera znamenitých básnických povídek. V textu reprodukce plastik Ivana Jilemnického.

Více než čtyřicet let stará nepublikovaná habilitační práce J. Šiklové je věnována dobově aktuálnímu fenoménu sociálněkritického studentského hnutí v západní Evropě a severní Americe, jehož relevance sice pominula, avšak alespoň v jisté míře se objevuje znovu v současných protestech proti „globálnímu kapitalismu“.Kniha má tři části – autorčin úvod z hlediska dneška, vlastní rozsáhlý text a doslov Marka Skovajsy, který jednak text znovu „rekontextuje“ a současně nabízí portrét Jiřiny Šiklové od let šedesátých až do dneška. Skovajsa kultivovaně a poučeně text v tomto ohledu doplňuje, aniž mu ubírá na jeho původní tvářnosti.

Oblíbená česká socioložka a publicistka napsala kdysi tento „deník“ jako praktickou pomůcku pro ty, kdo se ocitají na prahu stáří, i pro ty, kteří s nimi toto období prožívají. Pro knižní vydání v Kalichu jej však podstatně přepracovala a doplnila.Do krátkých deníkových zápisků „staré paní“ vtělila své bohaté znalosti problémů, které toto období života nese s sebou, a v meditacích „hlavní osoby“ nabídla i jejich možná pozitivní řešení. Mohla se přitom opřít o zkušenosti ze svého působení na gerontologickém oddělení pražské nemocnice v Krči, kde po propuštění z univerzity po roce 1968 zastávala místo sociální pracovnice, věnovala se problematice starých lidí a podílela se na výzkumu stárnutí. Otázkami životního cyklu a sociální gerontologií se (již opět jako socioložka) zabývá dodnes. Knížka bude nepochybně povzbuzením a konkrétní pomocí jednotlivcům i rodinám.

Nová notová publikace Ladislava Moravetze chce přispět k obnově a ke zpestření vícehlasu v církvi i mimo ni.

Evangelická liturgika. Od pamětníků vím, že v kurikulu evangelické teologické fakulty byla liturgika spíše popelkou. Předpokládalo se, že základní bohoslužebný pořad v evangelických církvích je dán a znám a vše ostatní bylo ponecháno kreativitě kazatelů, bez poučení o tom, jak který liturgický krok vznikl a proč, jak souzní v různých tradicích, a čím je možno jej případně rozvést či nahradit.Když jsem se ujal výuky liturgiky na Evangelické teologické fakultě, snažil jsem se právě tímto směrem napřít pozornost studentů, aby se mohli v utváření bohoslužby orientovat svobodně, korektně a teologicky i ekumenicky odpovědně. V této snaze pokračuji i v této knížce. Tím již nahlašuji, že počítám se svými čtenáři mezi studenty teologie a na evangelických farách.

Hlásil se Jan Hus vědomě k tradici kacířských buřičů, jak se zdá napovídat titul této knížky? Anebo je skutečnost, jež vysvítá z jejího textu, nejen složitější, ale také sympatičtější? Z latinského originálu poprvé přeložil a doprovodným slovem opatřil Martin Wernisch.

Zkušená autorka popularizačních naučných knih pro děti Klára Smolíková zpracovala aktuální dějepisné poznatky o Janu Husovi formou napínavého příběhu, určeného čtenářům kolem třinácti let. Jeho protagonistou není Jan Hus, ale gymnazista Petr, který má o Husovi napsat školní práci. Do zadaného tématu se mu ani trochu nechce – stejně jako vůbec nechce bydlet v Hrobech u Tábora, kam se jeho rodina ze dne na den přestěhovala z Prahy. Ale když se dá do řeči se spolužačkou Magdou a s dalšími lidmi, kteří o Husovi něco vědí, vyklube se z nechtěného úkolu dobrodružná cesta. Historická postava vytesaná do kamene před Petrem postupně ožívá stejně jako Husovi současníci, jeho doba, různá působiště i myšlenky, kterými ovlivnil pozdější české myslitele, umělce, učence i politiky. Každý si z Husa vzal něco jiného a každá doba si ho přizpůsobovala ke svému obrazu. Také Petr hledá a nalézá ty stránky jeho osobnosti, které jsou blízké jemu a mají co říct i jeho tátovi, který se jako odvážný novinář ocitl v úzkých.Příběh nápaditě dokreslují ilustrace Lukáše Fibricha i parafráze skutečných výroků historických postav. Pro hloubavější čtenáře doplnil odborný poradce publikace Richard Vlasák na závěr knihy vysvětlivky, které objasňují historické souvislosti, přibližují odlišné směry křesťanství a uvádějí spolehlivé původní zdroje pro současné poznání Husova života a díla, z nichž příběh vychází.

Dostáváte do rukou publikaci, která mnoho pamatuje. Pamatuje dokonce už i naše dětské ruce, které po ní svým časem sahaly, aby otevíraly cestu připravenou někdejšími faráři a představiteli Českobratrské církve evangelické, Viktorem a Miloslavem Hájkovými. Pokusili se postihnout z dějů to, co je vlastní svědectví nejuniverzálnější knize lidské civilizace, bibli. Autoři se řídili především záměrem dobře oslovit dětskou duši i mysl. V poslední době zájem o takový druh publikace vedl až k jejímu novému vydání.

Román Šimonovo mlčení (2012) je vyprávěním spisovatele, který byl všude a nepatří nikam. Na jeho cestě po Izraeli s ním v retrospektivách prožijeme tristní zkušenosti dítěte v tamní škole, vtipné historky nás zavedou na vídeňskou univerzitu v osmdesátých letech 20. století a vzpomínky pamětníků do šedesátých let v Sovětském svazu. Vypravěč sleduje všední život ruských Židů v Izraeli, konfrontaci s arabským světem, dusnou atmosféru země a její nejasnou perspektivu. Souběžně se jeho kritický pohled vrací k dnešní společnosti v Rakousku, jejímž zdánlivým klidem probublává nepřátelství vůči cizincům či resentimenty nacistické minulosti.A proč Šimonovo mlčení? Vypravěč před čtenářem postupně rozkrývá osudy svého otce a jeho přítele Šimona, kteří spolu v Leningradě bojovali za práva ruských Židů. Jejich osudy se však v emigraci rozešly, proti Šimonově úspěšné osobní i profesní kariéře stojí drásající marnost a nenaplněnost otcova života. A také selhání, po němž následovalo letité mlčení. Prolomí ho až synovo vyprávění.Podobně jako v novele Vyhoštění se autor vyjadřuje s lehkostí rozeného vypravěče, jemuž nechybí smysl pro humor ani jasnozřivý pohled a hloubavost.

Dokumentární filmy Zapomenuté transporty vzbudily u diváků mimořádnou pozornost. Podařilo se v nich zachytit výpovědi několika málo svědků, kteří přežili transporty českých Židů do Lotyšska, Běloruska, Estonska a do oblasti Lublinu v Polsku.V rozhovoru, který tvoří první část knihy, hovoří autor dokumentů Lukáš Přibyl o tom, jak složité a někdy dobrodružné bylo pátrání po svědcích i po unikátních obrazových materiálech. Osvětluje přitom své badatelské postupy a vypráví o tom, co se do filmů nedostalo. Druhá část knihy obsahuje přepisy svědectví lidí, kteří o zapomenutých transportech vypovídali ve filmech.Kniha obsahuje i cennou fotodokumentaci z archivu Lukáše Přibyla.

Čte Nina Divíšková. Kniha oblíbené socioložky formálně napodobující deníkové zápisky jedné staré ženy představuje svébytnou reakci na problém stárnutí populace. Stará paní tu není alegorií Stáří, které chrlí abstraktní a nudné poučky o tom, jak se snadno a rychle vyrovnat s mnohými obtížemi, jež stárnutí přináší, ale je živou postavou, která se ke svým poznatkům prodírá cestou mnohdy velmi obtížnou. Posluchačům budou jistě její mnohdy popuzené, až křečovité reakce na průvodní jevy současné doby blízké. I proto má deník takovou naléhavost a působivost. Je možno jej považovat za praktický návod k použití pro seniory i lidi na sklonku produktivního věku. Učí nás přijímat stáří nikoli jako pouhý úbytek sil a schopností, ale jako období zralosti, jako fázi náležející k plnosti lidského života. Zároveň přitom zcela věcně a nesentimentálně upozorňuje na řadu kroků, jež mohou těžkosti, které mohou stáří provázet, usnadnit nebo jim dokonce předejít.Délka 1 hod. 20 min.

Setkání s Janem Balabánem. Almanach k nedožitým padesátinám spisovatele Jana Balabána (29. ledna 1961 až 23. dubna 2010) přibližuje jeho život a svět očima těch, kteří se s ním setkali osobně. Přes čtyřicet textů vytvořili nebo uchovali členové jeho rodiny, přátelé, spolupracovníci a čtenáři, vesměs „lidé slova“ – básníci, spisovatelé, kazatelé –, ale také výtvarní umělci či fotografové. Kniha postupuje od dětství a prázdninových zážitků ve Sněžném na Vysočině (Daniel Pfann) k vzpomínkám členů evangelického sboru ve Vítkovicích (Ludvík Klobása, Eliška Vlasáková, Jan Vlasák), přátel z ostravského gymnázia či olomoucké univerzity (Jaroslav Žila, Josef Jařab, Blanka Kostřicová). Vrací se do Ostravy (Vít Slíva, Petr Hruška, Pavel Hruška, Ivo Kaleta, Jiří Surůvka, Robert Fajkus, Jiří Šimsa, Jindřich Štreit, Ivan Motýl), připomene Balabánovu cestu do Kanady v roce 1995 (Aleš Březina, Jannice Cermak) i návraty do Sněžného (Milan Balabán, Michal Vogl, Jitka Voglová). Další oddíly nabízejí setkání s obrazy přátel-výtvarníků (Hana Puchová, Pavel Šmíd, Zdeněk Janošec Benda, Aleš Hudeček, Katarína Szanyi, Miroslav Šnajdr ml.) a vzpomínky spisovatelů, nakladatelů nebo čtenářů (Milan Krupa, Jaroslav Erik Frič, Miroslav Balaštík, Jan Mamula, Jakub Chrobák, Tomáš Weiss, Jonáš Hájek, Václav Kahuda). Procházky po oblíbených místech zachycují vlastní fotografie Jana Balabána, které komentuje jeho žena Petra Sasínová. Po básních a obrazech jeho bratra, malíře Daniela Balabána, následují texty od první ženy Heleny i dětí Lukáše a Marie. Nakonec se kniha vrací do dětství a k počátkům tvorby v raných denících. Uzavírá ji medailon od Viktora Koláře.

Rozhovory se ženami, jejichž údělem či osudem se stal život na evangelické faře nebo v církevní službě. Zpovídanými jsou A. Zikmundová, D. Brodská, L. Mamulová, M. Kačerová, K. Pfannová, M. Šimsová, I. Škeříková, O. Zelená, V. Ženatá, J. Pivoňková, I. Linhart. Předmluvu napsala Jiřina Šiklová.

Halfdan W. Freihow (1959) pracoval řadu let jako literární kritik, překladatel z francouzštiny a jako redaktor nakladatelství Aschehoug.Milý Gabrieli je dopis otce svému autistickému synovi. Otec se snaží pochopit a s láskou Gabrielovi vysvětlit, proč a v čem je jiný než ostatní děti. Synův autismus jej plní nekonečným smutkem, ale i pýchou nad tím, jak jeho syn dokáže se svým handicapem zápasit.Ty sám jsi také tak trochu paradox, složitý, nevypočitatelný a náročný, nikdy se s tebou člověk nenudí, vždycky něčím překvapíš a není ti snadné rozumět. Jsi jako sám jazyk, Gabrieli. Kniha Milý Gabrieli je autorova prvotina. Dočkala se skvělých kritik a byla přeložena do mnoha světových jazyků.

Česká ne/religiozita v evropském kontextu. Běžně se hovoří o tom, že Češi jsou „nejateističtějším národem“, což se zdají potvrzovat i mezinárodní sociologické výzkumy. Problém nastává ve chvíli, kdy se na jejich výsledky podíváme hlouběji: velká většina českých nevěřících není úplnými ateisty, příliš pevná však na druhou stranu není ani víra věřící menšiny. A to přesto, že si obě strany o sobě myslí pravý opak a jsou ochotni se za něj dokonce bít. Většina naší společnosti je možná víc „proticírkevní ze zvyku“ než ateistická z přesvědčení, zatímco podstatná část členů církví se svého přesvědčení drží také především silou tradice a zvyku. Tato kniha se snaží prostřednictvím historických a sociologických analýz ukázat, proč tomu tak je a jaké to má společenské a kulturní důsledky.

Místy prozaickou, básnickou, místy výkladovou formou nahlíží k základům a smyslu lidské existence a otevřeně vydává počet z celoživotního úsilí psychoterapeutky, ale i partnerky evangelického faráře a matky dvou nadaných dětí, Michaela a Magdaleny. Svou ryzí účastí s lidmi a schopností poetického nadhledu umožňuje čtenáři, aby spolu s ní zakoušel očistu a naději. Kniha obsahuje patnáct esejů, doprovázených sedmnácti dokumentárními fotografiemi z autorčiny terapeutické praxe. Předmluvu napsal MUDr. PhDr. Jan Poněšický. Kresba na obálce Magdalena Westmann, na protititulu reprodukce malby MUDr. Ludmily Poněšické.

Texty písní a básně. Úplné vydání písňových textů a poezie Sváti Karáska navazuje knižní úpravou na úspěšnou sbírku kázání Boží trouba (Kalich 2000). K vydání připravil Jaroslav Riedel.

Aktuálně vydávané dílo nemá v našich podmínkách obdoby. Autor se pokusil zmapovat moderní české, moravské a česko-slezské evangelické církve (a starokatolické církve) v zemském smyslu. Encyklopedie obsahuje popis jednotlivých sborů a církevních staveb Českobratrské církve evangelické (která vznikla spojením českojazyčných reformovaných a luteránů), někdejší Německé evangelické církve, Slezské církve evangelické a Starokatolické církve.Zahrnuty jsou také evangelické sbory v Těšínsku, které po jeho rozdělení připadly Polsku. Součástí knihy je obšírná kapitola o vývoji českého, moravského a slezského evangelictví (a starokatolicismu) od 18. století do současnosti a uměleckohistorický rozbor evangelického církevního stavitelství v tomto období z pera historičky umění Blanky Altové.Připojeny jsou i mapy geografického vývoje evangelických církví (a starokatolické církve) a více než 500 fotografií a dobových kreseb. Zdeněk R. Nešpor je historik a sociolog náboženství. Působí jako vědecký pracovník Sociologického ústavu Akademie věd ČR a docent Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. Vydal mj. knihy Náboženství na prahu nové doby (Ústí nad Labem 2006), Sociologie náboženství (Praha 2007; s Dušanem Lužným) a Ne/náboženské naděje intelektuálů (Praha 2008).

Moravané v obnovené Jednotě bratrské v 18. století. Dostává se nám do rukou kniha, která je výpovědí o síle víra lidí, kteří podle Ježíšových slov hledali především Boží království a jeho spravedlnost (Mt 6,33). S úctou proto pohlížíme na jejich život, na budování společenství Kristova lidu.Moravští exulanti založili Herrnhut – Ochranov (1722), kde obnovili Jednotu bratrskou. Odtud vyšli s misií za domorodými obyvateli několika kontinentů, aby se jim ve víře v Ježíše Krista stali bratry a sestrami. Jejich živý ekumenismus byl v církevní oblasti velkým přínosem. Do zaostalých míst přinášeli rozvoj řemesel a zemědělství, zakládali školy, budovali nemocnice a rozvíjeli zdravotní péči, na nejednom místě vytvářeli národní kulturu domorodců. Na stránkách této knížky tak můžeme sledovat jejich dobrodružství víry v následování Beránka, který zvítězil. Jsme vděčni autorce, že nám odkrývá pozoruhodné křesťanství Moravských bratrů – obnovené Jednoty bratrské.

Tři do češtiny dosud nepřeložené Greenovy příběhy – Třetí muž, Poražený bere vše a Kapitán a nepřítel v jednom svazku. Třetí muž, psán původně jako filmový scénář, představuje typické greenovské postavy se svými "mravními úrazy" v prostředí okupované poválečné Vídně.Poražený bere vše je greenovské divertimento s mravním ponaučením, jakkkoli autor v dedikaci knihy říká, že "příběh nemá nikoho varovat před hazardem". Kapitán a nepřítel je poslední Greenovo dílko, z roku 1988, kdy bylo autorovi čtyřiaosmdesát let, a podstatně doplňuje náš obraz jednoho z největších anglicky píšících spisovatelů minulého století. Doslov napsal PhDr. František Fröhlich.

V úvodu svého spisku (1566) švýcarský reformátor Jan Kalvín píše: Svátost Večeře našeho Pána Ježíše již dlouho obestírají závažné omyly a navíc se v posledních letech stala také předmětem různic a vášnivých sporů. Není potom divu, že mnoho slabých svědomí dnes neví, čeho se držet, zmítá se v pochybnostech a bezradně vyčkává, až se spory se vyřeší a Boží služebníci dospějí k nějaké dohodě. Pochopení tajemství večeře Páně úzce souvisí s naší spásou a je velmi nebezpečné nemít v této věci náležitou jistotu. Situace se od té doby mnoho nezměnila, a proto je Kalvínovo pojednání živou výzvou i pro naši současnost. Dokládají to i průvodní statě překladatele Miloše Rejchrta. Úvodní studie "Příspěvek Jana Kalvína k protestantskému pojetí večeře Páně" se ohlíží do minulosti a uvádí čtenáře do historických souvislostí, naopak studie závěrečná, s názvem "Chvála apendixu aneb Kalvín to věděl", vychází ze současnosti a zabývá se otázkou, jak večeři Páně praktikujeme a chápeme dnes a zda je pro nás skutečně "viditelným znamením" smrti Ježíše Nazaretského na kříži. Přeložil a průvodními studiemi doprovodil Miloš Rejchrt.

Přehledová práce sledující hlavní ideové proudy, směry či programová hlediska, jež se v angloamerické teologické tvorbě prosadily nebo v ní nepřestaly hrát důležitou roli od zhruba sedmdesátých let minulého století. Práce se pokouší jednotlivé směry, jejichž hranice se někdy překrývají, představit jak co do jejich ambicí, tak co do jejich společenského významu. Čtenáře seznamuje stručně s nejdůležitějšími mysliteli těchto seskupení a jejich stěžejními díly a do cílů jejich základního zaměření a s nimi spojeného způsobu teologické reflexe dává nahlédnout i ukázkami z reprezentativních děl. Autor je docentem na katedře systematické teologie Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy.

Slovenský básník a filmový scenárista, autor románů, novel, povídek, básnických sbírek, scénářů a knih pro děti se narodil v roce 1938 a zemřel 6. října 1995 vlastní rukou. Do literatury vstoupil románem Narcis (1965); v českém překladu vyšly jeho romány Rozum (1982, č. 1989) a Láska (dokončeno v roce 1972, vyšlo 2002, č. 2005). Román Rubato (1990) vypráví žena, trestaná vražedkyně Uršula; vedle poměrně jednoduchého děje se čtenář ocitá v "myšlenkovém" světě Uršuliných reflexí, bohatém a ambivalentním světě jejích vnitřních monologů. Nejčastěji se hrdinka upíná k úvahám o Bohu a smrti, k úvahám o své sociální roli ve společnosti a k budoucnosti. Výsledný text je potom prolnutím obou těchto rovin. Rytmus jejich střídání není nijak vyrovnaný, ale přerývaný, jak už napovídá samotný název knihy: Rubato. Přeložila Tereza Boučková, která též tento Slobodův román často zmiňuje ve své poslední próze Rok kohouta. Závěrečnou studii Nejen záznam partnerského selhání napsala Jana Pátková.

Prvotina Renaty Eremiášové Viky, Viktor a Bůh zpracovává téma nového náboženského hnutí a velmi přesně zobrazuje jeho dynamiku. Jedná se o blíže nespecifikované hnutí charismatického typu s křesťanskými základy, ale čtenář může jeho charakteristiky (např. prostředky vytváření tlaku skupiny na jednotlivce, vůdcovský princip apod.) snadno převést na kteroukoli radikálně inovující náboženskou skupinu.Nesnadno pojmenovatelné prvky dynamiky nového náboženského hnutí jsou zde ukázány se shovívavostí, ale zároveň i tak, že demaskují jejich psychicky a sociálně znepokojivé, až nebezpečné varianty. Ještě zajímavější je ale popis psychologie příslušníků nového náboženského hnutí. Cenné je nejen zobrazení entuziasmu, fanatismu a dalších charakteristik, typických pro tyto příslušníky, ale především zobrazení osobnostního a duchovního vývoje hlavní hrdinky.Viky je totiž schopna růstu a v bolestné krizi nakonec překračuje ten stupeň duchovního vývoje, který od ní její náboženská skupina vyžaduje. Osud Viky je tak zároveň tragický i nadějný – tragický rozchodem se známým prostředím a ztrátou dosavadní sociální podpory, kterou jí poskytovalo, nadějný rodící se svobodou, která vyplývá ze schopnosti obejít se bez této podpory. Právě tato vývojová perspektiva činí z knihy Renaty Eremiášové nejen zajímavé čtení, ale i dílo se závažným duchovním posláním. Doslov napsal Zdeněk Vojtíšek.

Greenovo "srdce temnoty" z roku 1961 rozehrává věčná témata svatosti, povolání, lásky, víry a zoufalství s mistrovstvím, pro něž bývá právem nazýván Dostojevským dvacátého století. V autobiografické knize Úniky (Kalich 2006) Greene v souvislosti s Vyhaslým případem píše: Představa víry jako poklidného moře byla navždy tatam – víra byla spíše jako bouře, ve které byli ti šťastní pohlceni a ztraceni, zatímco ti, co neměli štěstí, přežili a byli s ranami a krvácejícími šrámy vyvrženi na břeh. Lepší člověk si na okraji tohoto krutého moře mohl najít práci na celý život, ale mně můj vlastní příběh života neskýtal žádnou sebedůvěru, abych mohl nabízet nějakou pomoc. Neměl jsem žádné apoštolské poslání a volání po duchovní pomoci mě přivádělo k šílenství z vlastní neschopnosti. K čemu jinému byla církev než ku pomoci těmto trpícím? Byl jsem jako člověk bez lékařských znalostí na vsi, kterou postihl mor. Myslím, že Querry se zrodil právě v těchto letech. Často sedával v mém křesle a měl nejednu tvář.