José Tolentino Mendonca

Umění duchovního hledání. Autor vychází z biblického podobenství o nalezeném a znovu ukrytém pokladu, ale jen do okamžiku, kdy nálezce vše své prodá, aby mohl koupit pole s pokladem. Kniha nám ukazuje, jak se Boží lásky – tohoto pokladu – často chceme násilím zmocnit, přitom nejsme schopni se jí odevzdat a nechat se jí prostě obejmout.Autor nás provází jednotlivými stupni zrání a rozpoznávání skutečné hodnoty našeho pokladu, např. jak máme „rozsvítit lampu“, „zamést“, „naučit se žít s krásou“, „modlit se, až už to víc nepůjde“, abychom porozuměli Božímu sdělení, že náš život má být služba a oddanost lidem.

Na cestě k teologii přátelství. Autor přesvědčivě zdůvodňuje, že teologie založená na obnošeném pojmu láska je často zavádějící, protože láska je většinou spojována s citovým vzplanutím a romantickým vztahem mezi mužem a ženou a mnohem méně s typicky křesťanským výkladem směrem k charitě a službě druhým.V termínu láska je také ukryto nebezpečí touhy po vlastnění toho druhého. Teologický termín přátelství má podle něj hluboké základy v Bibli, jak přesvědčivě ukazuje na velkých postavách Písma, jako jsou Abrahám, Mojžíš, Rut a Noemi, David a Jonatan, David a Absolón, Jobovi přátelé, Ježíš a jeho přítel Lazar, Ježíš a Petr (Skála), a konečně Ježíš a Jidáš (Vyvolený).Přátelství je podle autora vztah rovných partnerů, kteří si naslouchají a rozumějí i tam, kde se ten druhý už neumí vyslovit, kteří s sebou nesou těžkosti života a umí se postavit i obětovat jeden za druhého.

Známý myslitel stojí ve své knize před náročnou výzvou – chce věřícím i nevěřícím přiblížit slova modlitby Otče náš, modlitby navýsost křesťanské, kterou Tertulián označil za shrnutí celého evangelia. Jeho rozhodnutí oslovit také nevěřící není nějakým ústupkem vůči světu – vyvěrá totiž z přesvědčení, které je výsledkem zralé víry: že Ježíš je „pánem lidstva“, že každý člověk je Božím obrazem a že vše, co je lidské, zároveň souvisí s Bohem.Tato otevřenost i vůči těm, kteří nevěří, věřit nemohou nebo neumí, dává sevřený a prostý ráz perspektivě, z níž autor pohlíží na život a křesťanskou víru. Podle autora modlitba Otče náš vystihuje lidství každého člověka do té míry, že se v ní každý může najít. Všichni lidé jsou bytostmi touhy, cítí potřebu chleba i odpuštění, bojují se zlem a žijí na zemi, která už díky Vtělení není místem oddělujícím lidi od Boha, ale naopak jediným místem, které setkání člověka s Bohem umožňuje. (z předmluvy Enza Bianchiho)