Cesty spirituality

Ne nadarmo říkáme, že růženec je modlitba biblická – rozjímáme v něm nad životem Ježíše Krista a jeho matky Marie. Hluboké úvahy známého mariologa a exorcisty nám mohou pomoci znovuobjevit a oživit tuto nádhernou modlitbu, která už vydala tolik plodů svatosti. V závěru knihy se dozvíme, kde se vůbec modlitba růžence vzala, jak se vyvíjela v čase a co o ní řekli a napsali papežové od 16. století až po dnešek. Není divu, že nás k ní opakovaně vybízí i samotná Panna Maria, jak víme z jejích posledních církví uznaných zjevení.Gabriele Amorth SSP (1925–2016) se narodil v italské Modeně. Byl to řeholní kněz, člen Společnosti sv. Pavla. Léta byl redaktorem časopisu Famiglia Cristiana a posléze i vyhledávaným římským exorcistou. Publikoval množství článků a knih, nejvíce z oboru mariologie a služby osvobozování, jíž se věnoval až do své smrti. Byl také členem Mezinárodní papežské mariánské akademie a založil Mezinárodní asociaci exorcistů. Řada knih mu vyšla i v češtině, už po jeho odchodu na věčnost i knižní rozhovor Otec Amorth jak ho neznáte (2019).

Světoznámý autor uvádí čtenáře do své zkušenosti modlitby s ikonami na příkladu čtyř slavných ruských ikon (Nejsvětější Trojice, Panna Maria Vladimirská, Kristus ze Zvenigorodu a Seslání Ducha Svatého), které mocně zasáhly do jeho života a osvětlily mu samu podstatu křesťanské zvěsti. „Chceme-li žít duchovním životem uprostřed společnosti, která tak úporně vysává naši energii, je třeba si vědomě chránit svůj vnitřní prostor, kde můžeme kontemplovat Pánovu krásu. Jedním z kroků tímto směrem mohou být i moje rozjímání nad čtyřmi ruskými ikonami. Věnoval jsem se jim dlouho, a to především v modlitbě; četl jsem o nich i mluvil, ale hlavně jsem na ně tiše a vytrvale hleděl…A tohle bych rád zdůraznil vám všem, kdo budete číst má rozjímání: na ikony je třeba usebraně v tichu hledět, modlit se s nimi.“(z úvodu autora)

Halloween a historie jeho slavení. Poslední dobou už v polovině října zaplavují veřejný prostor vydlabané dýně. Kde se u nás oslavy Halloweenu vůbec vzaly a jaké jsou jejich duchovní kořeny? Autoři nám odhalují, že v dnešní podobě jde především o velký byznys s novopohanskými prvky, který se ve světě rozšířil díky několika kultovním filmům z produkce Hollywoodu. Jak napovídá už název, oslavy Halloweenu „nasedají“ na katolickou slavnost Všech svatých a Památku zesnulých (tzv. Dušiček), ačkoli je překrucují k nepoznání.

Vize pravého křesťanského vůdcovství. Známý kněz a spisovatel Henri Nouwen oslavil svou padesátku, když si uvědomil, že navzdory rostoucímu věhlasu duchovního mistra jeho vnitřní život stagnuje, je-li vůbec nějaký. Měl za sebou více než dvacetiletou kariéru univerzitního docenta, naposledy na prestižním Harvardu. Byl velice žádaný a vytížený, ale už se téměř nemodlil, trpěl rozervaností a pocitem osamělosti. Pán ho tehdy vyzval k radikální změně života: odešel do komunity Archa, kde pak sdílel život s mentálně postiženými a jejich ošetřovateli.Pozvání přednášet kněžím ve Washingtonu na téma „Křesťanské vedení v 21. století“ ho zastihlo v roce 1989 už v komunitě, tj. krátce po odchodu z Harvardu. Zprvu si nebyl jistý, že má co říct, ale ve světle své nové zkušenosti dal nakonec dohromady několik zásadních postřehů a podnětů ke změně. Jeho přednáška měla velký ohlas a záhy vyšla i knižně pod názvem V Ježíšově jménu. Od té doby doslova obletěla svět – dočkala se téměř dvaceti vydání jen v angličtině a mnoha překladů do cizích jazyků. S velkým užitkem ji čtou lidé ve službě vedení napříč křesťanskými církvemi: kněží, kazatelé, pastoři i studenti připravující se na službu v církvi.

Autorka už pár desetiletí „sbírá z popela“ zástupy životních ztroskotanců. Její návod, jak žít z radosti Vzkříšeného, je zároveň prostý i velmi náročný: Vzít evangelium vážně, začít žít jako Kristův učedník.„Před více než dvaceti lety jsem začala v noci chodit do ulic. Vedla mě k tomu prostá touha – podělit s těmi zoufalými mladými lidmi o to, co změnilo můj život. Chtěla jsem sdílet svůj objev s těmi, kdo hledají laciné štěstí v umělých rájích tohoto světa, až se propadají do spárů pekla, které jim drásá duši. Toužila jsem jim sdělit, že je možné žít v trvalé radosti a že plná radost, již dává Kristus, obstojí i v těch nejhorších životních zkouškách.“ (z úvodu autorky)Kdo už pro sebe objevil knihu Boží průlom v římském podsvětí, je mu jasné, že od Chiary Amirante nelze čekat sladkobolné zbožné řeči, a to ani na téma křesťanské radosti. Sama autorka neměla a nemá na růžích ustláno a už pár desetiletí doslova „sbírá z popela“ zástupy životních ztroskotanců. Její návod, jak žít radost, která je darem Vzkříšeného, už prošel nejednou zatěžkávací zkouškou. Je zároveň prostý i velmi náročný: Vzít evangelium vážně, začít žít doopravdy jako Kristův učedník.

Odpuštění sobě, druhým, Bohu a církvi. Máloco je v evangeliu tak jasné jako Ježíšův pokyn, že máme odpouštět. Každý z nás ale jistě narazil na situaci, kdy to vůbec nebylo snadné. Známý exercitátor otec Tobin sepsal už před lety velice nízkoprahové pojednání o tom, jak a proč odpouštět druhým, Bohu, církvi i sobě samým, a velice trefně odpovídá na řadu souvisejících otázek, jako například: „Proč odpouštět někomu, kdo si nepřipouští vinu?“, nebo: „Co dělat v situaci, kdy bezpráví, ponižování a násilí vůči mně neustále pokračuje?“Pro svou hloubku a praktičnost se kniha setkala s velkým ohlasem a dočkala se jen v USA několika revidovaných vydání; v češtině vychází poprvé.

Je Kristův kříž pohoršením, nebo zjevením hluboké Boží lásky a z ní tryskající naděje? Dá se vůbec věřit Bohu, který vydá vlastního Syna na smrt? A jak vlastně rozumět této „spasitelné smrti“? Mějme odvahu ponořit se do tajemství Kříže, přejít od pohoršení, jímž je Kristův kříž pro svět, k objevení bezedné hlubiny lásky a z ní tryskající naděje pro všechny lidi. Objevíme tak tajemství smrti a vzkříšení v našich vlastních životech…ThLic. Veronika Katarína Barátová (* 1959) je zasvěcenou sestrou Komunity Blahoslavenství. Spoluzakládala komunitu v Dolanech u Olomouce, nyní žije v komunitě v Liptovském Mikuláši. Teologii studovala v Olomouci a na Tereziánu v Římě. Často vede duchovní obnovy a různé semináře, zejména jí leží na srdci nová evangelizace, učednictví a křesťanská zralost. Je autorkou několika knih.

Téma se dotýká každého křesťana, vlastně i každého člověka; nelze se mu vyhnout. Otázka zní, zda bojujeme „dobrý boj“, o němž mluví apoštol Pavel, nebo spíš nějaké svoje války a půtky: sami se sebou, se svými emocemi, ambicemi, s lidmi kolem sebe či s větrnými mlýny… Ono totiž dobře rozlišit, jaký boj nevzdávat a z jakého naopak vycouvat, a k tomu ještě umět zacházet s duchovní zbrojí, to není jen tak. A o tom pojednává tato svěží, všem přístupná kniha známého francouzského autora.Alain Noël (1952–2019) pracoval v marketingu a v oblasti publicistiky, léta byl ředitelem nakladatelství Presses de la Renaissance. Spolu s manželkou založil komunitu Sainte Croix (Svatý kříž), nazývanou „neviditelný klášter“, jejímž posláním je šířit a podporovat křesťanskou spiritualitu uprostřed každodenního života. Napsal celou řadu knih a byl oblíbeným řečníkem, často vedl různé semináře a duchovní obnovy.

Kniha přibližuje jádro poselství mladé karmelitky, jež zemřela ve věku pouhých 24 let v roce 1897 a kterou papež Jan Pavel II. prohlásil o sto let později za učitelku církve.Chtěl bych zde ukázat, v čem spočívá ona „zcela nová cesta“ neboli „malá cesta“, již Terezie objevila, žila a později také předávala druhým. Vnímala, že Bůh chce tuhle cestu ukázat zástupům „malých duší“, všem lidem slabým a zranitelným, aby je tak pozvedl až k nejvyššímu stupni lásky. Správně tušila, že smrtí její poslání rozhodně nekončí… Nečekaně rychlé šíření Terezčina učení pokračuje i nadále. Je důkazem toho, že její touha nebyla pouhou iluzí, což plně koresponduje s Otcovou moudrostí, který „tyto věci ukryl před moudrými a učenými, a odhalil je maličkým“ (Lk 10,21). Dobrý Bůh v tom opět překonal všechna její očekávání.

Cesta od smutku k radosti. Na človeka v dnešnom svete dopadá mnoho nepriaznivých správ a môže sa zdať, že žije v neustálom nebezpečenstve. Z každej stany naňho útočí egoizmus, pýcha, strach, potreba nesprávnej dokonalosti, materializmus a mnoho iných činiteľov, ktoré sa zakoreňujú v srdci každého. Dokázalo by toto všetko zmeniť stretnutie s Ježišom?Je ľahké si povedať, že ľudia v dobe, keď žil, to mali ľahšie. Stačil jeho dotyk a ich viera a boli zdraví duševne i telesne. A mnohí teraz aj veria a predsa necítia liečivú Božiu moc. V knihe Ježiš uzdravuje tvé srdce autor nabáda čitateľa na cestu vnútorného očistenia a uzdravenia, ktoré je úzko späté s odpustením.

Uzdravení, vysvobození a obrácení. Každý křesťan čistého srdce podřízený církví se může modlit za vysvobození své nebo jiného člověka. Už v modlibě „Otče náš“ prosíme Boha, aby nás zbavil od Zlého. Přistoupit k takové modlitbě může člověk pokorný, rozvážný a pevně zakotvený ve víře v moc Ježíšova jména. V této knížce Jean Pliya uvádí, jak se přímluvné modlitby užívá v praxi. Ukazuje, jak v církvi pokračuje Ježíšova služba uzdravování a jak skrze obdarované a pověrné osoby stojí ve službách evangelizace a pronikavého obrácení srdce. Autor se zabývá i nesnadným tématem cesty obrácení, které navazuje na uzdravení a vysvobození. Zdůrazňuje, že před i po modlitbě za vysvobození hraje důležitou roli služba „duchovní asistence“, aby modlitba přinesla trvalé plody obrácení.

Cesta růstu. Výraz „duchovní zkouška“ nás může překvapit, nebo v nás dokonce spontánně vyvolat odmítnutí či strach. Nemůže se ale právě zkouška stát místem setkání s Bohem Lásky a Něhy? Autor, inspirovaný svatým Janem od Kříže, nás povede cestou, na které Bůh očišťuje milující duše od všeho, co je rozptyluje, aby je proměnil a ještě silněji připoutal k sobě. Na tuto cestu jsou zváni všichni křesťané. Polem, na němž pracuje Boží milost, není pouze klášterní cela, ale celý svět.

Naše doba je dobou neklidu.Ten často zasahuje i do duchovního života. Naše hledání Boha a služba bližním je jím ohrožena. A stačilo by se jen navrátit k pokoji a důvěře malých dětí, tak jak nás vybízí evangelium…Titul vyšiel aj v slovenčine: Hľadaj pokoj a zotrvaj v ňom (2011).

Vztah k rodičům netíží jen dospívající, ale i ty, kdo jsou sami již rodiči. Možná, že si sami nepřipouštíme, že je třeba sestoupit do naší minulosti a odpustit, abychom mohli milovat v plnosti.