Kázne, príhovory

Úryvky z pápežských homílií na Pôstne a Veľkonočné obdobie. „Pretože miloval svojich, čo boli na svete, miloval ich do krajnosti“ (Jn 13,1). Boh miluje svoje stvorenie, miluje človeka. Miluje ho i v jeho páde a neponecháva ho na seba samého. On miluje až do krajnosti. Namáha sa so svojou láskou až do samého konca tým, že zostupuje dolu zo svojej božskej slávy. Skladá zo seba šat svojej božskej slávy a oblieka si šat otroka. Schádza až do tej najspodnejšej hlbiny nášho pádu. Tam si pred nás kľaká a preukazuje nám službu otroka; umýva naše zašpinené nohy, aby sme my mohli byť prijatí k prestretému stolu Boha a stali sa hodnými zaujať miesto za jeho stolom - niečo, čo by sme sami nikdy nedokázali ani nesmeli urobiť.(Benedikt XVI.)„Vstal som z mŕtvych a odteraz som už stále s tebou“, hovorí Zmŕtvychvstalý každému jednému z nás. „Moja ruka ťa podopiera. KdekolVek by ti hrozilo, že padneš, padneš do mojich rúk. Ja stojím dokonca aj pri bráne smrti. Tam, kde ťa nik nemôže sprevádzať a kde si nemôžeš nič zobrať so sebou, tam ťa očakávam ja a mením pre teba tmy na svetlo“.(Benedikt XVI.)

Kazatelské umění Bernarda z Clairvaux je oceňováno a obdivováno podnes. Jeho nejvýraznější zdroj, patrný na první pohled, je znalost Písma. Některé pasáže Bernardových kázání jsou vystavěny téměř výhradně z biblických citátů jako z kamenů Božího slova, dnes (hodie) se naplňujícího v duších jeho posluchačů. Bernard z těchto živých kamenů systematicky buduje stále nové stavby, které uchvacují vždy originální architekturou myšlenek, hlubokým psychologickým vhledem a nesmírnou šíří praktického záběru, máme-li praxí na mysli duchovní život. Bernardovou snahou možná není ani tak Písmo vykládat, jako spíše ho vnášet do života svých posluchačů a tak jej proměňovat. Jak k tomu výstižně poznamenává H. de Lubac: „(Bernard) Písmo neosvětluje, ale spíš vše, a především lidské srdce, osvětluje Písmem.“ Takové světlo potřebuje každé lidské srdce, aniž by na tom něco změnil běh staletí.Buďte bdělí v duchu, bratři, aby svátostná tajemství této doby nepřešla kolem vás bez užitku. Hojné je požehnání. Nastavte čisté nádobky pro přijetí: zbožné duše, bdělé smysly, střízlivé touhy, čistá svědomí; to vše nastavte tak velkým darům milostí. Vždyť vás k tomu vybízí nejen zvláštní způsob života, k němuž jste se sliby zavázali, ale i pozornost celé církve, jejímiž jste syny. Přece všichni křesťané v tomto Svatém týdnu projevují obvyklým, nebo i více než obvyklým způsobem zbožnost, kázeň, pokoru a vážnost, aby ukázali, že jaksi trpí spolu s trpícím Kristem. Kdo by byl tak málo zbožný, že by nebyl sklíčen lítostí? Kdo tak zpupný, že by se nepokořil? Kdo tak hněvivý, že by neodpustil? Kdo tak nestřídmý, že by se nepostil? Kdo tak neřestný, že by zapomněl na zdrženlivost? Kdo tak ničemný, že by nekonal pokání v těchto dnech? Jistě je to tak správné. Je zde přece utrpení Páně, které až dodnes hýbe zemí, trhá skály, otevírá hroby. Blízko je také jeho zmrtvýchvstání, při němž budete slavit slavnost Nejvyššího Pána, který vykonal veliké věci. Kéž byste také s nejvyšším nadšením a dychtivostí pozvedali své duše do výšin! Nemůže se na světě stát nic lepšího, než co Pán v těchto dnech učinil, nic užitečnějšího nemohlo být světu doporučeno, než aby tímto věčným obřadem každý rok slavil s touhou duše jeho památku a šířil všude připomínku jeho veliké dobrotivosti. To obojí je kvůli nám, protože v obojím jsou pro nás plody spásy, v obojím je život našeho ducha. Podivuhodné je tvé utrpení, Pane Ježíši, které odvrátilo utrpení nás všech, přineslo smíření za všechny naše nepravosti a není bez účinku na žádnou naši zhoubnou chorobu. Vždyť co je tak smrtelné, že by to tvou smrtí nebylo zrušeno?