Život na vidrholci

Za krásného jarního počasí odváželi 24. května 1951 Bedřicha Fučíka (1900–1984) na Pankrác. Po několikaměsíčním martyriu estébáckých výslechů ho pak, spolu s dalšími převážně katolickými intelektuály, odsoudili ve vykonstruovaném procesu k vysokému trestu.

Za bezmála devět let prošel řadou věznic, také neblaze proslulým Mírovem. Že nepodlehl, za to vděčil neobyčejné síle své vnitřní svobody, čerpané ponejvíce z víry. On si ten úděl vlastně předpověděl, ba dá se říct, i určil. Vždyť už na rozmezí dvacátých a třicátých let, uprostřed svobodných poměrů První republiky, prohlásil, že být katolíkem mu značí stát, kde to vždy silně fouká, prostě – žít na vidrholci. Jak takový život vedl, o tom sám odmítal vydat svědectví, přestože ti, co ho znali, na něj naléhali, aby napsal paměti.

Ale to byl celý on: raději než o sobě vyprávěl o jiných. Tak vzniklo Čtrnáctero zastavení, soubor osobně laděných medailonů čtrnácti mužů z těch, kterých si nejvíc vážil a k nimž ho vázal přátelský vztah, podle mnohých jedna z nejhezčích knih, jaké u nás v posledních desetiletích vyšly.