Krystal OP

Další díl Teologické sumy (ST I-II, q. 1-5) se zabývá posledním cílem člověka, který je zároveň principem lidského jednání, alespoň toho mravně dobrého. Tomáš souhlasí s Aristotelem, když říká, že posledním cílem člověka je blaženost. Její křesťanské vymezení se však od čistě filosofického podstatně liší. Překlad a úvodní studie: Tomáš Machula.

s Boží Prozřetelností (4.vydání). Svatá Kateřina Sienská (1347–1380) patří mezi významné představitelky středověkého mystického proudu a je jako jedna z mála žen nositelkou titulu „učitelka církve“. Prožila krátký, zato však velmi aktivní život, a to jak na rovině veřejné, tak i vnitřní. Ve svém veřejném působení usilovala o mír mezi Florencií a papežem, o přesídlení papeže z Avignonu do Říma a o jednotu tehdy rozdělené církve.O jejím bohatém vnitřním životě vypovídá nejlépe tato kniha, Dialog s Boží Prozřetelností, tedy rozhovor, který Kateřina v mystickém vytržení vedla se svým Stvořitelem. V rozmluvě s Bohem se dobírala poučení na cestě ke křesťanské dokonalosti, ale projevovala i velký zájem o svět kolem sebe a o jeho spásu. V jejím podání se poznání Boha a jeho záměrů neděje jen na rovině teologické reflexe, ale přináší i mnohé praktické přístupy k duchovnímu životu, k reformě církve a celé společnosti. Dialog tak představuje zajímavé svědectví o myšlení středověku, svým obsahem nicméně hranice středověku dalece překonává.

Svatá Kateřina Sienská. Dvaadvacátý svazek edice Thesaurus přináší výbor z korespondence učitelky církve svaté Kateřiny Sienské. Z dochovaného souboru 381 listů pocházejících z let cca 1368–1380 vybírá 73 dopisů s cílem představit čtenáři bohatý vzorek adresátů i témat Kateřininých listů. První část knihy obsahuje všechny dochované listy adresované papežům Řehořovi XI. a Urbanovi VI. a doprovází je výběr dopisů dalším církevním a světským představitelům. V této části je možné sledovat mimo jiné vývoj Kateřininých politických výzev a jejích požadavků na nápravu církve. Druhou část knihy otevírá soubor všech dochovaných listů Kateřininu zpovědníkovi Rajmundovi z Kapuy, za nímž následují vybrané dopisy jí blízkým osobám. Z těchto textů více vystupují Kateřininy osobní vazby s její duchovní rodinou, společné ideje a duchovní souznění. Ať ve svých listech promlouvá k lidem vzdělaným či nevzdělaným, církevním či světským, obrací se na všechny podobným jazykem, plným abstrakce, jímž sděluje své mystické zkušenosti. Dává tak čtenářům okusit svou výjimečnou zkušenost Boha i své výjimečně získané poznání, které činí její jazyk tak osobitým.Svatá Kateřina Sienská (1347 – 1380), vlastním jménem Caterina Benincasa, byla italská řeholnice, panna a mystička, 4. října 1970 papežem Pavlem VI. jmenována učitelkou církve. Je považována za jednu z nejvýznamnějších žen církevních dějin. Usilovala o znovupřesídlení papežů do Říma a později o odstranění papežského schismatu. Je autorkou 381 dopisů a náboženských spisů.

Tělesný rozměr liturgie. Je-li možné oslavovat Boha tělem, znamená to, že i ono je hodné slávy. Tertulián, spisovatel 2. století, tvůrce křesťanské latiny, to vyjádřil stručně: Caro salutis est cardo, tělo je stěžejním místem spásy. Rozpoznávacím znamením pravého křesťanství je vyznání, že Syn Boží se stal opravdu a zcela člověkem a chtěl jím už na věky zůstat. Jednoduchým důsledkem této skutečnosti je vyznání, že naším cílem není nesmrtelnost duše, ale vzkříšení těla. Pro křesťana není tělo obalem, kterého se jednou zbavíme, ale chrámem Ducha, který bude zbožštěn, přestože zůstane vždy hmotný. Tělo si zaslouží lásku a úctu. Bůh jím nepohrdá, on je stvořil. Tato základní pravda se odráží v praxi modlitby církve vyjádřené v chrámu, ikoně a liturgii, kde je zapojena i hmota. Křesťanské docenění těla není kultem dočasnosti, ale uctíváním Stvořitele a Spasitele.

Augustin je uznáván jako nejvýznamnější křesťanský filosof a teolog latinského starověku. Křesťanské myšlení, nauku a teologii si lze bez něj jen těžko představit. Většinu svého života ale Augustin sloužil jako biskup jednoho afrického města. Těžiště jeho činnosti spočívalo v kázání, a v nich vyjevuje posluchači a čtenáři ještě jinou tvář než ve svých teologických traktátech či slavných Vyznáních. Způsob, kterým káže, a to, o čem, káže, mělo nesmírný vliv na další generace křesťanských kazatelů. Jeho kazatelský odkaz zůstává inspirativní až dodnes.Současně svazek hledá inspiraci pro dnešní chápání a prožití Vánoc. Augustinova kázání dávají nahlédnout, co bylo pro křesťany prvních století důležité, proč věnují tolik pozornosti události, kdy se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi.Odkud se vlastně oslava Vánoc vzala?Hledala v nich raná církev pouze nástroj, jak se postavit pohanským oslavám zimního slunovratu? Nebo lze ze starověkých svědectví vyčíst ještě jiný příběh?I to je téma, jemuž se knížka věnuje a které může čtenáři pomoci prohloubit vlastní vztah ke křesťanskému slavení Vánoc.Kniha obsahuje úvodní studii, která představuje Augustina jako kazatele, snaží se čtenáři přiblížit, kde a proč se ve starověku vzala oslava Vánoc a jakým způsobem ji církev slavila, a uvést jej do hlavních témat Augustinovy teologie Vánoc.Hlavní část svazku pak představuje:český překlad 17 Augustinových kázání na Narození Páněa 10 promluv na svátek Zjevení Páně, Epifanie – mezi těmito kázáními nalezneme i texty objevené teprve v posledních desetiletích.Knihu doplňují biblické a jmenné rejstříky a doprovází ji ilustrace motivů starokřesťanského umění spojeného s vánoční tematikou.

Na traktát o Ježíši Kristu a jeho spásném díle navazuje v Teologické sumě traktát o svátostech (STh III, q. 60–65). Za pomoci svátostí se Bůh setkává s člověkem, kterého stvořil, aby mu dal účast na své vlastní blaženosti. I ve stavu před hříchem potřeboval člověk dar nadpřirozené milosti, aby mohl dosáhnout blaženého patření na Boha, ale teprve po hříchu je stav lidské přirozenosti takový, že vyžaduje pomoc, kterou Bůh člověku poskytuje ve svátostech. Svátosti jsou součástí dějin spásy. Východiska pro svou teologii dějin spásy nachází Tomáš především v listech apoštola Pavla.

Má dnes ještě smysl hovořit o víře, o naději, o lásce? Lze ještě pod nánosy nejrůznějších karikatur, banalit a klišé najít pravý význam těchto slov? Josef Pieper, významný německý tomistický filosof 20. století, nás postupně dovádí k poznání, že víra, naděje a láska jsou jedinou odpovědí, jež je přiměřená skutečné existenciální situaci člověka. Nahlížíme, že pro člověka je dobré věřit, doufat a milovat, neboť jde o účast na božské skutečnosti samé.

Vztah je jedním ze základních filosofických pojmů. O všech věcech totiž můžeme uvažovat nejenom tak, jak se vyskytují samy o sobě, ale i s ohledem na skutečnosti jiné, k nimž se nějakým způsobem vztahují. Jsou-li tedy věci nějakým způsobem uspořádané, jako když jedna pochází z druhé nebo je k druhé zaměřena, sčítáme-li či odčítáme, nacházíme-li nějaké společenství, jazyk či osoby, poznáváme-li či milujeme, uvažujeme-li o zaměření všech věcí k Bohu a Boha ke světu, všude tam se setkáváme se vztahem. Jednoduše řečeno, vše, co existuje, se vztahuje k jinému. To nás zcela přirozeně vede k tomu, že začneme uvažovat o samotném vztahu.

Tento výbor je pokračováním předešlého svazku Kněžství v prvních staletích církve I. Nabízí patristické texty ze 4. a 1. poloviny 5. století, které se týkají služby biskupů, kněží a jáhnů. Je to období nových výzev, které před církev položila změněná historická situace. Úryvky jsou vždy uvozeny představením daného autora a jeho nauky a komentářem složitějších míst. Kniha vychází v roce 2018 v řadě Patristika.

Komentář k Boethiovu spisu „De Trinitate“, Q.5-6. Komentář svátého Tomáše Akvinského k Boethiovu spisu De Trinitate se zabývá epistemologickými otázkami. Nejprve je to problematika teologického poznání a dále teorie a metodologie vědy. V této knize najde čtenář překlad posledních dvou kvestií (tj. 5. a 6.) Tomášova komentáře, kde se pojednává o rozdělení a metodách spekulativní vědy. Podle převládajícího antického a středověkého chápání se jedná o přírodní vědu (dnes bychom spíše řekli přírodní filosofii), matematiku a božskou vědu (neboli metafyziku).Tento komentář patří spíše k Tomášovým raným dílům. Představuje však jeden z nej důležitějších spisů anticko-středověké tradice věnující se teorii poznání a teorii vědy, která byla zahájena spisy jako Platónova Ústava a Theai-tétos nebo Aristotelovy Druhé analytiky. Je to tradice ideálu jistého intuitivního a deduktivního poznání prostřednictvím příčin. V následujících staletích po Tomášovi se toto pojetí vědy dostalo do krize především s nástupem nominalismu a empirismu, což vedlo k tomu, že pojem vědy dostal podstatně odlišnou tvář.Toto vydání předkládá čtenáři latinský i český text opatřený poznámkovým aparátem a úvodní studií, která zasazuje Tomášovu teorii vědy do systematického rámce jeho filosofie i do historického kontextu vývoje pojmu vědy.

Kniha vyšla aj v slovenčine: Vrhni sa do vody (2014).Naší víře se bude dobře dařit jedině tehdy, když znovu objevíme hluboký smysl krásy prostého obřadu křtu. Křest se dotýká nejhlubších dramat lidského života: narození, zamilování se, odvahy vydat se druhým lidem, hledání smyslu, dospívání, vyrovnávání se s utrpením a selháním, a konečně smrti. Kdybychom křest zkoumali náležitě, osvětlil by se tím každý aspekt našeho lidství, naše nejhlubší naděje a touhy,“ říká v předmluvě autor. Kniha pak prochází krok za krokem obřad křtu a ukazuje, že je v něm jako v semínku obsažen náš celoživotní program i cíl.

Syntéza dogmatické teologie vznikla zredigováním kursů dogmatické teologie, které dával P. Jean-Hervé Nicolas na teologické fakultě ve Fribourgu. Jeho znalost současných teologů spojená s dokonalým ovládnutím teologické metody sv. Tomáše Akvinského ho uschopnila ke ztvárnění výkladu, který se vyznačuje jak pevností, tak ortodoxií, a přitom je obohacen o výsledky plodného období teologického zkoumání následujícího po II. vatikánském koncilu.