Nakladatelství Pavel Mervart

Úvod do pravoslavné teologie. Kniha Mystérium víry nabízí přehledný úvod do pravoslavného teologického myšlení. Autor v ní seznamuje čtenáře nejen s výkladem pojmů Bůh, Trojice, Kristus či církev, ale věnuje se i významu svátostí, umění ikonomalby, duchovnímu životu, modlitební praxi, proměně člověka skrze zbožštění a v neposlední řadě i počátku a konci lidského života a celého světa, jak je chápe pravoslavná tradice. Antologie textů na konci jednotlivých kapitol, z nichž mnohé jsou do češtiny přeloženy vůbec poprvé, dává zaslechnout živému hlasu učitelů církve a předních teologů. Metropolita Ilarion Alfejev je celosvětově uznávaným pravoslavným teologem, jehož knihy byly přeloženy do dvou desítek jazyků.

Nebeský žebřík byzantského mystika Ióanna Klimaka je dnes shodně považován za jedno z nejvlivnějších děl východní i západní asketiky. Spis se těšil mimořádné oblibě již od svého vzniku v 7. století a zanechal výraznou stopu v asketické literatuře i duchovním životě mnichů i laiků následujících staletí. Předkládané vydání přináší vůbec první český překlad tohoto spisu do češtiny, a to včetně úvodní studie, komentářů a rozsáhlé obrazové přílohy.

Kniha obsahuje vůbec první kompletní překlad tří spisů sv. Jana Damašského († 749), jež jsou dnes známy jako „Řeči na obranu obrazů“. Tyto texty zásadně ovlivnily chápání náboženského zobrazování jak na křesťanském Východě, tak Západě.V úvodu knihy se překladatel věnuje sv. Janu Damašskému jako významné osobnosti raně středověkého myšlení a zasazuje vznik jeho spisů do dobového kontextu, tj. ikonoklastických sporů 8. století, v závěru se pak zamýšlí nad smyslem ikony a jejím zařazením do liturgie dle učení Otců církve. Z řeckých originálů přeložil, úvodem a doslovem opatřil Tomáš Mikulka.

XVI. - XVIII. století. Výbor arménských kronik nabízí pohled na každodenní život arménské komunity žijící v 16.-18. století ve východní Anatolii. Autory těchto historických pramenů byli jak učení mniši (vardapeti) z klášterů v okolí Vanského jezera, tak lidoví písmáci. Ve svém celku představuje tento překlad vůbec první převod daných textů ze středověké arménštiny do evropského jazyka.Arménské kroniky od jezera Van nabízejí jedinečnou možnost nahlédnout do reality života křesťanů na periferii Osmanské říše, kde spolu přebývali nejen Arméni, Řekové a Asyřané, ale také Kurdové, Turci a Židé, a jsou tak jedinečným zdrojem poznání arménské i osmanské historie a mentality.Kromě deseti kronik a bilingvního textu slavné balady o Hovhannesovi a Ajše, jež rovněž vznikla v okolí Vanu, je kniha dále doplněna o literárněhistorickou úvodní studii, rozsáhlé výkladové slovníky pojmů, toponym a osobností a unikátní obrazový materiál.

Dějiny mnišské republiky. Kniha Andrease Müllera představuje vůbec první novodobou publikaci o Svaté hoře v češtině. Autor v ní přehledně popisuje historii Athosu od vzniku mnišského osídlení na přelomu 9. a 10. století až do renesance místního klášterního života v posledních desetiletích. Ve druhé části knihy se pak věnuje dějinám a uměleckým památkám jednotlivých klášterů.

Kniha zjevení svatého Petra Klementovi. Raně středověký spis Jeskyně pokladů se těšil v křesťanském Orientu velké oblibě, pravděpodobně pocházel ze Sýrie z okruhu školy svatého Efréma. Arabská verze z 9. století, jejíž překlad přinášíme, je zasazena do rámce pseudoklementinských spisů. Kniha vypráví biblické dějiny s apologetickým cílem vyložit starozákonní události jako první dějství spásy člověka skrze Božího Syna a Adamova potomka, Ježíše Krista. Jeskyně s Adamovým tělem a rajským dědictvím zlata, kadidla a myrhy představuje v druhém dějství Kristův hrob jako místo vykoupení z dědičné viny. Metropolita Ilarion Alfejev je celosvětově uznávaným pravoslavným teologem, jehož knihy byly přeloženy do dvou desítek jazyků.

Kniha ruského historika Borise Nikolajeviče Florji se zabývá náboženskými vztahy ve slovanském světě bezprostředně po církevním rozkolu roku 1054. Věnuje se církevní unii Bulharska a Srbska s Římem v první třetině 13. století a jejich následné cestě ke konfrontaci s latinským světem a příklonu k Byzanci, česko-ruským vztahům v raném středověku či roli Uherského království v papežské politice.Analýze rovněž podrobuje postavení Rusi ve středověké Evropě, a to v širším kontextu vztahů se západními sousedy a Vatikánem, ale také s přicházející tatarskou hrozbou. Kniha dále obsahuje podrobný výkladový rejstřík a unikátní obrazovou přílohu.

Jak již název napovídá, věnuje se publikace Gorazda J. Vopatrného významnému a zajímavému tématu křesťanství u Keltů v raném středověku. Pojednání o autentickém duchovním životě v keltském prostředí začíná líčením života a působení starých druidů. Dále se čtenář seznamuje se dvěma významnými keltskými světci – sv. Patrikem a sv. Columbou.V následujících kapitolách autor ukazuje, jak se díky působení řady duchovních začalo od 6. století keltské křesťanství postupně rozšiřovat v oblasti severního Atlantiku a na evropském kontinentě. Nechybí ani rozbor bohoslužebného života keltských křesťanů a keltského křesťanského umění. Závěr knihy je věnován specifické intelektuální kultuře keltského křesťanství.

Téma sestoupení do pekel ve východokřesťanské tradici. Kniha Kristus – Vítěz nad podsvětím metropolity Ilariona Alfejeva se věnuje stěžejnímu tématu dogmatické a liturgické tradice pravoslavné církve: sestoupení Krista do pekel, jeho vítězství nad smrtí a vzkříšení mrtvých.Autor postupne analyzuje novozákonní spisy, apokryfy, památky raně křesťanské poezie, díla vychodních cirkevních Otcu, dále pak hymny Efréma Syrského a kondaky Romana Meloda a v neposlední řadě také liturgické knihy.

Izák Syrský, jeden z největších křesťanských mystiků všech dob, žil v 7. století jako mnich-poustevník v oblasti Mezopotámie (území dnešního Iráku a Íránu). V předkládané knize je analyzováno Izákovo asketické a mystické učení — zejména stavy opuštěnosti Bohem, pokušení, pokory a slz pokání, modlitby a mystických osvícení, duchovního úžasu a "opojení" Bohem; prostor je rovněž věnován jeho chápání vztahu víry a vědění, výkladu života budoucího věku, eschatologické naději a zejména stěžejnímu tématu jeho fascinující teologické koncepce Boha-Lásky, jež je "jedinou příčinou stvoření světa". Kniha metropolity Ilariona Alfejeva, předního pravoslavného teologa, mj. doktora filosofie Oxfordské univerzity a L'Institut de Th éologie Orthodoxe Saint-Serge v Paříži, je první monografií o Izáku Syrském v současné světové vědě a byla přeložena do řady evropských jazyků.

Kniha je v zásadě přehledem o obsahu a vývoji interpretace prvních pěti knih Bible, takzvaného Mojžíšova zákona. Forma zpracování téma zpřístupňuje i širšímu okruhu zájemců. Autorský text doprovázejí krátké ukázky hebrejského textu s překladem. Úvod čtenáře seznámí se základními pojmy, rozsahem, obsahem a literárními druhy biblických knih. Přibližuje literárněhistorické problémy a poměrně rozsáhlé dějiny exegeze až po aktuální stav bádání. Následující tři kapitoly se soustřeďují na velké úseky biblického vyprávění Tóry: „dějiny“ počátků, příběhy patriarchů ve vyprávěcích cyklech a konečně příběhy Mojžíše a jeho lidu při cestě z Egypta do zaslíbené země. Na vyprávění logicky navazuje i legislativa – zvlášť významné jsou Desatero, smlouva a tři velké právní kodexy v knihách Tóry. Závěr stručně hodnotí dopady Tóry na další biblické knihy a tradici, zejména židovskou a křesťanskou. Publikaci lze využít jak pro systematické studium, tak jako informaci o základních teologických liniích a pojmech v Tóře.

Čím více se v katolické církvi doceňuje význam obdarování, která každý křesťan dostává, tím více je také třeba mluvit o úkolech, které z toho v oblasti pastorace plynou. Nejde zdaleka jen o opakovaně konstatovaný nedostatek kněží v mnoha zemích, ale o zodpovědné využívání Božích obdarování pro život církve. Všichni pokřtění mají účast na kněžském, prorockém a královském úřadě Kristově. Z toho plynoucí uschopnění a úkoly neplatí jen pro nositele služebného kněžství, ale adekvátním způsobem pro všechny. Nejde o „klerikalizaci laiků“, ale o co nejplnější život mystického těla Kristova, jehož jsou biskupové, kněží, jáhni, řeholníci, řeholnice a laici údy. Proto se jeví jako potřebné zabývat se pastorální teologií v takovém úhlu pohledu, který laikům ozřejmuje pastoraci v církvi a současně pobízí k podílu na pastorační činnosti, která by měla základy v pastorální teologii, přiměřené životním rolím laiků.

Výklad celkové intence Wittgensteinovy první a vlastně jediné knihy, známé pod názvem Tractatus logico-philosophicus, vedla autora ke snaze postupovat po linii, kterou sám Wittgenstein doporučil nakladateli Fickerovi, když se mu snažil přiblížit, proč by mu měla být blízká odborná kniha z oblasti, v níž byl Ficker naprostým laikem v potaz, jde-li o to, přiblížit se záhadě oduševnění, zázračného spojení těla a duše, které funguje ve vztahu subjektivity k sobě, k druhým a ke světu.

Možnosti a meze. Náboženství je důležitým a trvalým fenoménem, jímž se zabývala řada významných osobností české vědy. Tato práce sleduje nejen jejich badatelský přínos v této oblasti, ale také ideologické (světonázorové) pozadí, které je ovlivňovalo.Kniha představuje první systematickou národní „archeologii“ vědeckého studia náboženství, poodkrývá jeho podmíněnost osobním přesvědčením a také realitu vědeckého života, jenž často podléhal politickým a celospolečenským zájmům.

Kniha Jak se píšou dějiny je především rozsáhlou demystifikací iluze, že historiografie je přísná a exaktní věda, odkrývající zákonitosti dějin. Text vznikl původně jako reakce na dobovou módu kvantitativní historie, spjatou zejména s představiteli francouzského nového dějepisectví z okruhu takzvané školy Annales, ovlivňované v té době neméně módním strukturalismem.Kvantitativní historie ve snaze vydestilovat ze zlomkovitosti pramenů objektivní fakta odvrací historika od jeho vlastní práce. Ta podle Paula Veyna spočívá, jak napovídá už název knihy, především v obnoveném uvažování o historii jako o určitém způsobu psaní, se všemi jeho rétorickými i poetickými rozměry. Ohlašuje se tu okamžik "návratu k vyprávění".Historie není věda, je to snaha o syntézu izolovaných, chaotických a řídce rozmístěných faktů pomocí narativní explikace, tedy jak říká Paul Veyne, je to "látání děr" ve struktuře dochovaných stop minulosti. Historie náleží světu náhody a neuspořádanosti, a každá spojitost, která byla a posteriori ustavena historiky, je pouze provizorní rekonstrukcí dějin.

Kulturní dějiny jurodství. Kniha byzantologa Sergeje A. Ivanova představuje první monografii ve světové vědě, jež se zabývá fenoménem jurodství a jurodivého chování z hlediska kulturní antropologie.Ve třinácti kapitolách se autor věnuje jurodivým světcům byzantským a ruským (od 6. do 17. století) a zkoumá historické okolnosti a prostředí, v němž tento druh paradoxní svatosti vznikl, i výskyt obdobných jevů mimo východní křesťanství (v západním křesťanství, islámu, buddhismu, šamanismu aj.).

Spis O Pasše (Peri Pascha), který napsal Melitón ze Sard kolem r. 170 po Kr., představuje jeden z nejdůležitějších textů raného křesťanství. Pochází z okruhu maloasijských kvartodecimánů, kteří slavili křesťanskou Paschu na památku smrti Krista - pravého Beránka v časové shodě s židovským svátkem Pesach. Autor v jedinečné ukázce dobové rétoriky zformuloval typologický výklad starozákonního Exodu jako předobrazu novozákonních událostí spásy skrze Kristovu smrt a vzkříšení.Spis O Pasše představuje starobylý liturgický text, nebo lépe liturgickou homilii a křesťanskou verzi židovské hagady, který reinterpretuje starší židovské a křesťanské tradice a osvětluje dosud neznámé stránky duchovního života prvních křesťanských obcí. Záměrem předkládané práce není pouze zpřístupnit nový překlad spisu O Pasše, nýbrž také zohlednit současnou odbornou diskusi nad dílem Melitóna ze Sard, a tím podnítit hlubší studium tohoto významného raněkřesťanského díla.

aneb Je možné udělat z „barbara“ křesťana?. Publikace se věnuje dějinám misií během celé tisícileté existence Byzantské říše. Přináší rovněž odpovědi na mnoho dosud nezodpovězených otázek, mj. jaké byly největší úspěchy byzantských misií, co mělo společného byzantské misijní úsilí v evropských zemích, v Chazárii, na severním Kavkaze, v Persii, Arábii, Súdánu či Etiopii, ale také proč se ani jeden dobový byzantský pramen nezmiňuje o působení věrozvěstů Konstantina - Cyrila a Metoděje na Moravě.Kulturněhistorická analýza autora směřuje především k pochopení toho, jak samotní byzantští Řekové chápali sami sebe a okolní svět a mohl-li se v jejich očích „barbar“ vůbec stát křesťanem.

Kniha Myšlení o transcendenci nabízí dvanáct zastavení nad pojetími transcendence z pohledu teologů od starověku po moderní dobu, renesančních umělců, náboženských pedagogů a jazykovědců. V chronologickém sledu se před čtenářem odkrývá bohatý myšlenkový svět apoštola Pavla, biskupa Ambrože Milánského, „andělského učitele“ Tomáše Akvinského, teoretiků italského renesančního disegna (např. G. Vasariho), osobností moderního křesťanského teologického myšlení Hanse Urse von Balthasara, Adolpha Geschého, Tomáše Špidlíka a Klause Bergera.Křesťanské spektrum doplňuje středověká úvaha islámského učence Gazela o transcendentních Božích atributech. Důležitost transcendentní dimenze v každodenním životě je zachycena pohledem morální teologie a náboženské pedagogiky. Úvaha o specifičnosti biblického stylu a její udržitelnosti v současném světě pak uzavírá celý průřezový pohled na dnes mnohými opomíjenou, a přesto nepominutelnou dimenzi lidské existence.

Chceme-li porozumět náboženskému pluralismu z hlediska recentní katolické teologické reflexe, je třeba si ujasnit některé základní koncepty, s nimiž současná teologická hermeneutika pracuje. Patří mezi ně i pojem náboženství. Předkládaný text rozvíjí především teologický přístup k definici náboženství v současném kontextu. Vymezení pojmu náboženství totiž tvoří základ pro další studium hermeneutiky náboženských tradic.Autorka se domnívá, že pouze pojetí, které nepovažuje náboženství za čistě antropologický fenomén, ale bere vážně jeho zakotvení ve vztahu k transcendentní rovině skutečnosti, je možné považovat za relevantní pro výklad existující náboženské plurality z hlediska teologické reflexe.

Text, překlad a studie. Zuhelnatělý papyrus z konce 4. století př. Kr., spálený během pohřebního obřadu u severořecké obce Derveni vzbudil hned po svém nálezu v roce 1962 zaslouženou pozornost. Především je to jeden z nejstarších řeckých papyrů vůbec a patrně jde o nejstarší evropskou knihu, která se nám fyzicky zachovala. I jeho obsah je však více než pozoruhodný - jedná se o presokratický komentář k orfické básni, v němž je dobře patrný vliv Anaxagory či jeho žáků, ale na příklad i Hérakleita.Máme co do činění s "tajnou knihou starých orfiků", anebo s filosofickým spisem vykládajícím alegoricky posvátnou báseň? Neskrývá v sobě papyrus dosud neznámé presokratické zlomky? A kdo je vlastně autorem tohoto záhadného a spletitého textu? Díky teprve nedávno vydané oficiální edici tohoto důležitého nálezu si nyní můžeme vážně položit tyto a další otázky.

Órigenés je jedním z nejvýznamnějších, ale také nejkontroverznějších křesťanských myslitelů. Tato kniha se pokouší na výkladu dvou konkrétních textů (List Řehoři Divotvůrci a Předmluva k Peri archón) podat náčrt některých aspektů Órigenova myšlení, především jeho vztahu k filosofii a konceptu theologie jako vědy.Jakkoliv je hlavním tématem knihy Órigenés učitel výklad vybraných textů a problematiky s nimi spjaté, na pozadí výkladu vidíme tohoto raně křesťanského theologa a filosofa jako autora, který své žáky formuje prostřednictvím duchovních cvičení.

Říše Ducha a říše císařova je posledním dílem Nikolaje Berďajeva z roku 1949. Autor v ní shrnuje své celoživotní úsilí o pravou křesťanskou filosofii založenou na myšlence svobody, ale též vyjadřuje své zklamání z poválečného duchovního vývoje Evropy a Ruska – z razantního nástupu marxismu, sekulárního existencialismu a Heideggerovy filosofie.Základním směřováním filosofie musí být podle Berďajeva úsili o pravdu.

Topológia filozofického mlčania. Je možným stretom pravdy o bytí a jazyku práve bod mlčania? Ak áno, tak potom pozvanie k tematizácii mlčania je oprávneným počinom autora tejto publikácie. Titulný triptych Mlčanie, bytie, jazyk je myšlienkovým svetom, ktorý sa pýta na spojitosť bytia a jazyka. Táto otázka je v prvom rade kladená filozofovi bytia, Heideggerovi a filozofovi jazyka, Wittgensteinovi, ako dvom emblematickým postavám súčasného západného myslenia. Autor hľadá pravdu bodu stretu, ktorým je skúmaný pojem mlčanie. Mlčanie ako hranica bytostno-jazykovej pravdy. Takto napr. Kantom nastavené hranice metafyzickej poznateľnosti sveta, alebo Derridom dekonštruktívne skúmané hranice západnej metafyziky, či aj Quineová problematika ontologickej relativity sú volané, nie nepodobne ako iné jazykovo-bytostné poriadky, pred súd pravdy o ich opodstatniteľnosti. V znení Parmenidovej tézy "Byť a myslieť je to isté" sa miesto tejto pravdy situuje k bodu stretu ontologickosti - bytia a jazykovosti - myslenia. Možno azda mĺkvo prepočuť túto naliehavosť?

Arabská, arménská, etiopská, gruzínská, koptská a syrská literatura. Slovník raněkřesťanské literatury Východu prof. Marka Starowieyského představuje světový unikát. V jednom svazku čtenář nalezne podrobná hesla o význačných autorech a dílech křesťanského Východu prvního tisíciletí, a to z oblasti arabské, arménské, etiopské, gruzínské, koptské a syrské literatury.Všechna slovníková hesla byla přehlédnuta a upravena českými odborníky na dané oblasti a jednotlivá hesla navíc obsahují nejnovější relevantní odbornou literaturu. Knihu doplňují chronologické tabulky, seznamy patriarchů a katholiků východních církví a výkladový rejstřík toponym.

Předkládaná publikace se snaží ukázat, jakou roli sehrál řád premonstrátů v Nové Říši a okolí v období první republiky. Klášter hospodařil na svých zemědělských a lesních pozemcích efektivně. Z jeho výnosů měli prospěch nejen jeho majitelé a zaměstnanci, ale také ostatní živnostníci a řemeslníci i obec samotná. Měl zásadní vliv na zaměstnanost v regionu, a to především v období hospodářské krize. Důležitou roli hrál klášter v oblasti charitativní, sociální a kulturní.

Studium východoslovanské křesťanské spirituality a mystiky má v českém akademickém i duchovním světě již svoji dlouholetou tradici. Monografie Karla Sládka chce vložit "nový" kamínek do této mozaiky studia východoslovanského křesťanství. V první kapitole přináší stručný historický exkurz do novodobých dějin "byzantského Commonwealthu" a nastiňuje problémy migrantů z Východu v České republice. Druhá, hlavní, systematicko-teologická kapitola je zaměřena na představení mystické teologie východoslovanských křesťanů v jejím katafatickém, diabatickém a anabatickém rozměru. Autor představuje sofiologii Vladimíra Solovjova, Pavla Florenského a Sergeje Bulgakova, teologii Jana Zlatoústého, rozebírá smysl ikon či modliteb. Třetí, závěrečná kapitola seznamuje čtenáře s aktuálním stavem ekumenického dialogu mezi katolickou a pravoslavnou církví.

Kulturní, duchovní a etnické kořeny Ruska. Publikace Kulturní, duchovní a etnické kořeny Ruska: tradice a alternativy je prvním svazkem plánované řady v edici Russia Altera. Kniha přináší šest odborných statí badatelů z oblasti Ruska a východní Evropy a prezentuje tak výsledky práce nejmladší generace pražských rusistů (pokud odhlédneme od příspěvku bulharského badatele N. Nejčeva). Jednotlivé studie se věnují poměrně úzce zaměřeným tématům: roli a postavení staroruských čarodějů-volchvů (M. Téra), odrazu koncepce ideálního vládce v díle Ivana Peresvětova (M. Příhoda), kořenům ruského náboženského rozkolu a hnutí horlitelů pravé zbožnosti (M. Řoutil), originálním interpretacím Dostojevského tvorby v díle K. Leonťjeva (H. Nykl), ruskému mesianismu a panslavismu v teologické interpretaci (N. Nejčev) a vztahu antisemitismu a slavjanofilství na příkladu tvorby a veřejné činnosti I. Aksakova (Z. Vydra). Přestože se jedná o časově i tématicky poměrně vzdálené problematiky, společně demonstrují rozmanitost ruské kultury a její kontinuitu v nečekaných souvislostech.

Ačkoliv o různých etapách filosofie a o filosofických školách vycházejí stále nové studie, vývoj myšlení v Byzantské říši, dědičce Říma a antických tradic, jež existovala více než tisíc let a dominovala kulturnímu vývoji evropského středověku, zůstává stranou. Publikace Úvod do byzantské filosofie je vůbec prvním komplexním pokusem o uchopení tohoto tématu u nás. Důkladnému rozboru jsou podrobeny vazby byzantské filosofie nejen na předchozí období, ale zvláště na určující dobová theologická východiska. Polemický charakter práce si klade za cíl nové zhodnocení, promyšlení, a především problematizaci ustálených paradigmat. Kniha rovněž obsahuje studii M. Řoutila Na východ od Antiochie. Řecké myšlení za hranicemi Byzance, 2.–8. století. Syrská tradice, jež se věnuje translaci antické a raně byzantské učenosti do aramejského prostředí Sýrie a Mezopotámie.

Známý výrok z Dostojevského románu Idiot „Krása spasí svět“, který dal název této kolektivní monografii, otevřel otázku, na kterou se kolektiv autorů této knihy pokusil dát odpověď: „Jaká krása spasí svět?“Odborná monografie vznikla na základě vědeckých rozprav a kolokvia na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ke společné práci byli kromě akademických pracovníků fakulty přizváni též odborníci z Filosofického ústavu Akademie věd České republiky a Diecézního teologického institutu v Hradci Králové, respektive Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Ze zahraničí to byli profesoři z italské Katolické univerzity v Brescia a Komunity v Bose, a dále slovinské Teologické fakulty Univerzity v Lublani.

Studie k fenomenologii Jana Patočky. Pohyb existence je soubor šesti esejů publikovaných při různých příležitostech a věnovaných nejrůznějším tématům, tvoří jakýsi most mezi Patočkovou filosofií a Barbarasovým vlastním fenomenologickým projektem. Mezi tato témata patří Patočkova filosofie pohybu, asubjektivní fenomenologie, negativní platonismus a další. Nastiňuje se zde konfrontace, která čtenáři umožňuje sledovat, jakým způsobem se formovala Barbarasova vlastní fenomenologie života, ale zároveň se také jedná o originální příspěvek k patočkovským studiím.

Svým originálním projektem asubjektivní fenomenologie se Patočka připojil k plejádě myslitelů, kteří usilovali rozšířit fenomenologii za meze dané její původní vazbou na transcendentální subjektivitu. Patřil k nim M. Heidegger, E. Fink, M. Merleau-Ponty nebo M. Henry – a v některých částech svého díla i samotný E. Husserl. V jedenácti kapitolách z pera českých i zahraničních odborníků chce monografie osvětlit nejdůležitější z těchto paralel mezi Patočkou a jeho předchůdci i současníky, a vyložit tak Patočkův požadavek asubjektivní fenomenologie v tomto širším kontextu.

Tělo a duše z hlediska fenomenologie afektivity. Jednota těla a duše je ve filosofii Edmunda Husserla analyzována jako dvojí vtělení subjektu, inkarnace v těle prožívaném zevnitř, Leib, a inkorporace v těle vnímatelném v objektivním prostoru, tak jako jiná tělesa, Körper. A toto dvojí vtělení subjektivity, její dvojí tělesnost, Leib-Körperlichkeit, zůstává v posledku nevyzpytatelné nejen pro fenomenologickou analýzu, statickou i genetickou (první část, věnovaná Husserlovi), ale i pro etickou genezi subjektivity, k níž směřuje Emmanuel Levinas (druhá část): je to původní fakticita, z níž vychází i současný koncept oikologické filosofie Hanse Rainera Seppa (třetí část), fakticita, kterou je třeba brát v potaz, jde-li o to, přiblížit se záhadě oduševnění, zázračného spojení těla a duše, které funguje ve vztahu subjektivity k sobě, k druhým a ke světu.

Teologická perspektiva. Společenské výzvy.. Společným záměrem dvousvazkové publikace "Krize a kairos" je reflektovat aktuální a mnohorozměrné téma krize z hlediska křesťanského myšlení. První svazek publikace přistupuje k danému tématu v širší teologické perspektivě. Jeho úkolem je tázat se po tom, jaký význam nabývá krize ve světle Božího zjevení přítomného v Písmu svatém, v nauce církevních otců, v církevních tradicích a v magisteriu.V perspektivách různých oborů, jako je biblická teologie, patristika, systematická či pastorální teologie nebo církevní dějiny chce poukázat zejména na to, že krize může být mnohdy chápána i jako kairos a čas milosti.

Výbor z orfických textů. Ve staré řecké a římské mytologii je Orfeus znám především jako bájný pěvec, který dokáže okouzlit svým zpěvem vše živé a který sestoupil do podsvětí pro svou ženu Eurydiku. Díky tomu byl ovšem chápán i jako ten, kdo zná pravdu o bozích a poskytuje zasvěcení do tajemství smrti. Pod Orfeovým jménem se v antice tradovaly theologické básně, které představovaly alternativu vůči tradičnímu vyprávění o bozích, ale i mysterijní obřady, jež měly ovlivnit osud duše po smrti. Tento výbor z textů spojených s Orfeem a orfismem zpřístupňuje doklady pozoruhodného mytologického a náboženského fenoménu, který se, počínaje renesancí, znovu a znovu vynořuje v literatuře, hudbě a výtvarném umění. Nepřestává však fascinovat ani učence zabývají se antickým myšlením a náboženstvím.

Revue pro východní křesťanství. Čtvrtý ročník revue Parrésia opět přináší řadu příspěvků z oblasti východního křesťanství, a to jak pravoslavného (ortodoxního), tak jinoslavného (heterodoxního) - mimo jiné objevnou studii H. Utidjiana a E. Kindlera o zřejmě nejoriginálnějším autorovi arménského středověku sv. Řehoři z Nareku (včetně ukázky z jeho díla v oddílu Fontes) a profilový rozhovor s holandskou kunsthistoričkou českého původu Z. Skálovou, jež se významně zasadila o uchování ikonopisného dědictví egyptských Koptů.

Publikace Antonína K. K. Kudláče je knižním souborem statí o literatuře, které autor publikoval v různých periodikách během uplynulého desetiletí. Pro toto souhrnné vydání byl svazek navíc rozšířen o několik zcela nových, původních textů.Specifičnost Kudláčova přístupu spočívá především v tom, že se při osobně zabarvené reflexi literárního vývoje uvedeného období nesnaží za každou cenu udržovat tradiční hodnotový rozestup mezi tzv. elitním písemnictvím a zábavní četbou. Přinejmenším z této perspektivy je kniha Antonína K. K. Kudláče prací v našich podmínkách neobvyklou, v mnoha ohledech přímo průkopnickou.

Úvod do současné fenomenologie ve Francii. Kniha je líčením příběhu fenomenologických diferencí týkajících se povahy jevů. A to, jak již název naznačuje, především v rámci nové francouzské fenomenologie. Autor detailně analyzuje fenomenologické koncepce Maurice Merleau-Pontyho, Michela Henryho, Emmanuela Lévinase, Marca Richira a Jean-Luca Mariona. Doplňkem knihy je, již dříve vydaná, antologie textů současné francouzské fenomenologie "Co je fenomén?" (Pavel Mervart, 2010).

Kulturní, duchovní a etnické kořeny Ruska. Představit ruskou kulturu jako pestrou mozaiku různých přístupů a dílčích témat je hlavním cílem sborníku Kulturní, duchovní a etnické kořeny Ruska: vlivy a souvislosti.

Třísté padesáté výročí založení královéhradecké diecéze bylo vítanou příležitostí k reflexi řady významných témat z jejích dějin. Diecéze prošla od svého vzniku množstvím proměn a sehrála důležitou roli z hlediska náboženského života v regionu. Též se významně zapsala do života kulturního i společenského a v řadě faktorů ovlivnila i celospolečenské dění. Jak tedy místní církev vešla v život a jak obohatila život univerzální církve, jak posloužila věřícím a jak prospěla obyvatelstvu východních Čech? To vše jsou otázky, které si klademe při pohledu zpět.