Pavel Mervart

Potenciál a limity velikonočních tezí Hansjürgena Verweyena. V křesťanství jde především o mysterium paschale, o Ježíšovu smrt a zmrtvýchvstání Ukřižovaného. Křesťansky věřit znamená věřit v Ježíšovo vzkříšení. V této souvislosti hraje důležitou roli nejen problematika Ježíšova prázdného hrobu, ale zejména tzv. velikonoční zjevení.Tato v Novém zákoně dosvědčená setkání se Zmrtvýchvstalým způsobila velikonoční víru Ježíšových učedníků a nastartovala čas církve. Křesťanským způsobem věřit v Ježíše znamená vstupovat do této velikonoční perspektivy nahlížení světa. Věnovat se křesťanské teologii pak předpokládá porozumění, že každá stránka novozákonního svědectví o Ježíši a jeho kříži je zalita velikonočním světlem… Předkládaná monografie se věnuje slavným velikonočním tezím Hansjürgena Verweyena, který bezesporu patří k nejvlivnějším současným německým teologům. Kniha tyto tři podnětné teze prezentuje, kriticky i pozitivně komentuje a naznačuje – dle názoru autora – vyváženější defi nici i zdůvodnění velikonoční víry.

Hymny o ráji svatého Efréma Syrského vznikly jako katechetické rozjímání o Adamově prvotní kráse a o jeho kněžské úloze v ráji, kde směl pobývat v blízkosti jeho nitra – tajemné Boží přítomnosti. Když prarodiče lidstva selhali v této úloze, poté co uposlechli hadův návod k opovážlivosti, ztratili rajský život. Sám Bůh přijal tělo člověka-Adama , aby pokořil Satana a smrt a otevřel tak znovu bránu ráje „vítězům“, kteří v jeho síle bojovali za pozemského života s nástrahami Zlého.Dvanáct hymnických písní barvitě líčí krásy rajské zahrady, stromů a květů, příbytků určených pro spravedlivé. Básník-katecheta se nepokládá za hodného obyvatele ráje, ale v pokoře touží alespoň po místě na jeho okraji. Hymny byly určeny k recitaci se sborovým zpěvem refrénu. V této knize se čtenáři nabízí první český překlad sbírky, pořízený ze syrštiny, doplněný poznámkami a úvodní kapitolou o teologii ráje u svatého Efréma Syrského.

Pozdně antická evropská civilizace 4.–5. století stála na rozcestí. Starý Řím padl, nový, tj. Konstantinopol, se postupně ujal vlády. Západ Evropy byl zaplaven barbary, kteří s nevzdělaností sobě vlastní začali podrývat mystické, liturgické a teologické základy prvotního ortodoxního křesťanství. Kdo byli tehdejší Římané a kdo Řekové? V čem se osudově mýlil sv. Augustin? Jaké škody napáchala otázka filioque? Co stálo za zásadními rozpory křesťanského Východu a Západu? Na všechny tyto otázky odpovídá ve světoznámé knize esejů teolog Joannis S. Romanidis.

Kosmologická perspektiva ruských myslitelů 19. a 20. století. Nová kniha z pera otce biskupa Ladislava Hučka chce seznámit čtenáře s bohatstvím myšlení významných ruských autorů 19. a první poloviny 20. století: Vladimír Solovjev, Pavel Alexandrovič Florenskij, Sergej Nikolajevič Bulgakov,Nikolaj Alexandrovič Berďajev. Tito autoři ve svých dílech reagují na hlubokou obnovu víry ruských křesťanů té doby a snaží se k tomuto fenoménu podat náležité odpovědi. Jde rovněž o epochu kulturních a hospodářských styků mezi Východem a Západem. Z pestré škály bohatství myšlenek těchto osobností autor vybral část týkající se kosmologického aspektu a jeho vlivu na víru jednotlivců.

Život v Duchu. Zkušenost jiného bytí. Praxe kajícné a kontemplativní modlitby, jež uvolňuje lidského ducha z jařma zemské tíže, ze všech determinant našeho neproměněného světa, a uvádí jej do pravé svobody v Kristu, „do svazku lásky“. Právě takovou perspektivu lidského vzestupu předkládá „duchovní autobiografie“ archimandrity Sofronije (Sacharova). Jedná se o poselství člověka, jenž prožil většinu tragického 20. století a neztratil víru. Naopak – uchoval „tradici Otců“ v podobě, která je zároveň blahoslavenstvím i výzvou pro každého z nás. Držíte v rukou knihu, která se okamžitě po svém vydání v roce 1985 stala klasikou novodobé mystické a asketické křesťanské literatury.

Životní příběh a duchovní odkaz athoského starce Josefa Hesychasty. Předkládaná kniha se věnuje životu a dílu starce Josefa Hesychasty, jenž patří k nejvýznamnějším osobnostem současného pravoslaví. Prostřednictvím svého učení i žáků podstatně ovlivnil život na Svaté hoře Athos, a nejen tam. Kláštery v Americe jsou toho dokladem. Jeho duchovní odkaz, který se zachoval také v jeho textech, a zejména v dopisech, inspiruje napříč církevními tradicemi ty, kteří se dali na náročnou a zároveň okouzlující cestu radikálního křesťanského života v duchu hesychastické tradice.

V našem prostředí dosud scházela publikace o svaté liturgii (mši svaté) konstantinopolské tradice, která by čtenáře uvedla do liturgické problematiky a seznámila jej se všemi podstatnými fázemi bohoslužebného procesu. Tato kniha mezeru vyplňuje. Užitá metodologie kombinující syntézu a analýzu je přínosná nejen pro laiky, ale i pro odborníky v této oblasti. Je potřebná také pro ty, kdo chtějí pochopit jednotlivé části svaté liturgie, architektonické prvky chrámu a jejich funkci.

Kolektivní monografie Kulturní, duchovní a etnické kořeny Ruska III: portréty je zaměřena na osobnosti východoevropských dějin: autoři vycházejí z předpokladu, že pojmy dějiny, kultura nebo národ neoživují a nenaplňují „procesy“, ale životy lidí, kteří svým myšlením i činy vytvářejí obraz své epochy a jsou články v živém řetězci, jenž ústí až do naší současnosti.Proto jsou v této publikaci dějiny a kultura Ruska a východní Evropy vůbec představeny prostřednictvím konkrétních postav: kněžny Olgy, která jako první z ruských vládců přijala křest, knížete Vladimíra Monomacha, s nímž je spojeno vrcholné období v dějinách kyjevské Rusi, mnicha Filofeje, autora myšlenky o Třetím Římu, Alexandra Stěpanoviče Chomjakova, „otce-zakladatele“ myšlenkového proudu slavjanofilství a významného filozofa, básníka a mystika Vladimíra Sergejeviče Solovjova.Snad těchto pět portrétů poslouží k lepšímu pochopení kulturního vývoje ve východní Evropě, poskytne možnost orientovat se v prostoru, jenž je pro nás v mnoha ohledech blízký i exotický, a rozbije předsudky a mýty, které právě v našem prostředí nacházejí velmi často živnou půdu.

Revue pro východní křesťanství. Ročenka Parrésia. Revue pro východní křesťanství je jediným periodikem u nás, jež se věnuje východnímu křesťanství, a to jak v jeho ortodoxní (pravoslavné), tak heterodoxní (jinoslavné) podobě. Ve spolupráci s předními odborníky se kromě otázek teologických zaměřuje také na dějiny, kulturu či politické souvislosti života východních církví.

Duchovní cvičení Pierra Hadota, péče o sebe Michela Foucaulta a péče o duši Jana Patočky. Pierre Hadot (1922-2010), Michel Foucault (1926-1984) a Jan Patočka (1907-1977) jsou tři bezesporu velmi rozdílní filosofové, jejichž myšlenkové cesty se však v druhé polovině 20. století dosti nečekaně a někdy i k jejich vlastnímu překvapení setkaly. Jejich koncepce duchovních cvičení, péče o sebe a péče o duši jsou tři způsoby, jak lze uchopit vnitřní proměnu sebe sama. Ta nabývá někdy až existenciální podoby a byla tradičním tématem především antické filosofie, ovšem neomezuje se pouze na ni. Stejně tak - byť někdy paradoxně díky své nepřítomnosti - mají zmíněné koncepce co říci i k středověkému, novověkému a současnému pochopení sebe sama. Zároveň však otevírají cestu k dalším možným úvahám na pomezí různých filosofií a obrazů světa.Vojtěch Hladký (nar. 1978), filosof a helenista. Působí na Katedře filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Věnuje se především řeckému, renesančnímu a občas také současnému myšlení.

O původu ideje pokroku poznání. Myšlenka pokroku poznání není samozřejmá.Obvykle se má za to, že do filosofie a vědy se dostala zvenčí a pomocí záhadných procesů, jako byla třeba sekularizace eschatologie. V této knize je myšlenka pokroku poznání pochopena jako specifický typ epistemologie, kterýpřiznává času nepominutelnou úlohu při utváření vědění o přírodě. Tato epistemologie měla řešit problémy, jež se objevovaly ve vědě a filosofii 16. a 17. století poté, co se zjistilo, že příroda se neotvírá lidské touze po poznání.První část knihy pojednává o vztahu mezi věděním a časem v několika proudech renesanční filosofie a vědy (M. Ficino, C. Bovillus, O. Croll, C. Gesner, M. Koperník, J. Kepler). V tomto období se neobjevovalo preskriptivní pojetí pokroku, protože víra v antropocentrickou teleologii světa zahrnovala i možnost dosažení poznání, které jednotlivec potřebuje. Druhá část knihy popisuje, jak raně novověká filosofie a věda odmítly teleologické a vitalistické pojetí světa a nahradily ho představou nekonečného kontingentního univerza složeného z atomů. Dalekohledy a mikroskopy zase přesvědčily filosofy a vědce, že lidská smyslovost není teleologicky uzpůsobena k empirickému uchopení celé přírody. Třetí část představuje základní prvky epistemologie pokroku, jak ji postupně rozvíjeli F. Bacon, G. Galilei a R. Descartes. Tito autoři ještě věřili, že pokrok poznání se v budoucnosti završí a lidé se stanou moudrými vládci přírody. Poslední část knihy popisuje genezi myšlenky nekonečného pokroku poznání. Ve druhé polovině 17. století se totiž původní vznešené cíle pokroku čím dál více vzdalovaly a zamlžovaly, až se nakonec pokrok stal svým vlastním cílem – a tím získal nekonečnost.Tento proces je doložen analýzami prací představitelů Royal Society (R. Hooke, T. Sprat, R. Boyle, I. Newton) i dobových kontinentálních autorů(B. Pascal, P. Gassendi, Ch. Huygens, B.deFontenelle). V závěru knihy je naznačen způsob, jak byla na konci 17. století myšlenka pokroku přenesena z oblasti věděnío přírodě na jiné subjekty– lidského ducha a celé lidstvo.