Prostor

Číta: Jan Eisler Celkový čas: 7 hodín 1 minúta Volbu papeže, Kristova zástupce a následovníka apoštola Petra na jeho stolci, provázely v dějinách mnohé problémy.Jak zajistit, aby se na tento akt volitelé v klidu soustředili, jednali podle nejlepšího svědomí, pokud možno bez průtahů, aby se nerozutekli, kde je to pravé místo, kam neproniknou intriky a vlivy představitelů světské moci? Jedině v izolaci v uzavřeném prostoru, tedy v konkláve.Od doby vzniku ve 13. století funguje konkláve podle ustálených principů, z nichž jeden – naprosté utajení interních informací – nebyl vždy naplňován zcela úspěšně. I díky tomu může fundovaný autor čtenáři zprostředkovat některé nečekané, mnohdy bizarní okolnosti a podrobnosti týkající se samotné volby i osobností papežů. Zasvěceně také obeznamuje s místem, kde se tradičně volební akt odehrává, s papežskými symboly a inauguračními rituály.Závěrem v osobité vizi vykresluje podobu volby podle nového dekretu, jak by se mohla odehrát v nedaleké budoucnosti.

Peníze hýbou světem, to každý ví. Přesto často nedoceňujeme a přehlížíme význam peněz pro lidskou kulturu a civilizaci. Odkud se ten zvláštní nástroj vlastně vzal, kdo ho vynalezl a kdo ho zdokonalil, v čem tkví kouzlo jeho fungování a v čem naopak vězí příčiny finančních krizí a kolapsů? Irský ekonom David McWilliams při své poučné, místy neuctivé a stále znovu překvapující cestě mapuje vztah mezi lidskými dějinami a peněžní technologií. Provádí nás tisíciletími historie peněz, od zářezů na kosti z Ishanga staré dvacet tisíc let po mince v řeckých městských státech, od matematiky středověkých Arabů po Francouzskou revoluci a od vzniku amerického dolaru po dnešní kryptoměny. David McWilliams přesvědčivě dokládá, že peníze ve svých různých podobách patří do stejné škatulky jako používání ohně, písma či elektřiny: jde o jeden z nejvýznamnějších vynálezů a objevů lidských dějin, který hluboce změnil a dodnes mění náš život a vztah ke světu.

Číta: Martina Hudečková, Anita Krausová, Veronika Lazorčáková, Marie Štípková Celkový čas: 5 hodín 35 minút Čtyři ženské osudy, jedno velké téma a dilema, které si časem musí vyřešit téměř každá žena – mít, nebo nemít děti? Učitelka a aktivistka Eva v provokativní eseji napíše, že pro klima by bylo ze všeho nejlepší, aby lidé přestali na zem přivádět děti. Zatímco Eva má tuto otázku vyřešenu, další dvě hrdinky románu, Sina a Mona, které si jsou velice blízké, a přece tak vzdálené, když přijde na téma mateřství, zdaleka jasno nemají. Jedna touží po troše oddychu od svých tří dětí, druhá pak po dítěti, alespoň po jednom. Poslední příběh plný bolesti je o ženě, která o dítě tragicky přišla. Otázky, které Verena Kesslerová klade, se týkají podstaty mateřství, bezmezné lásky i sebereflexe postojů k vlastnímu dítěti.Zvukový záznam Český rozhlas.

Církevní historik Hubert Wolf přistupuje k problematice celibátu z historického hlediska a vychází z toho, že Nový zákon se pro celibát nijak nevyslovuje; proto postoj církve od raného středověku prochází četnými proměnami: od akceptování manželského svazku přes omezení sexuálního styku manželů v souvislosti s přijímáním svátosti a přes přijetí skutečnosti, že východní křesťanské církve kněžím sňatek povolují, až k definitivnímu utužení celibátu, jež spadá do 19. století, resp. na přelom 19. a 20. století. Vedle církevně-ekonomických důvodů – nejsou-li potomci, nemá kdo dědit – nachází Wolf další zdroje celibátu jednak v židovských předpisech týkajících se čistoty, jednak v pozdní antice, zejména u stoiků (asketický ideál) a u gnostiků s jejich dualismem hmoty a ducha. Tento asketický ideál však podle něj není s postavou Ježíše vůbec v souladu. Vedle řady historických aspektů si autor všímá i aktuálních problémů souvisejících s celibátem, jako je nedostatek kněží a enormní množství případů sexuálního zneužívání. Autor se snaží o seriózní a vyvážený přístup, ale zároveň nezastírá vlastní postoj k celé problematice, který charakterizuje název poslední kapitoly: „Starý systém dospěl ke konci“.

Volbu papeže, Kristova zástupce a následovníka apoštola Petra na jeho stolci, provázely v dějinách mnohé problémy. Jak zajistit, aby se na tento akt volitelé v klidu soustředili, jednali podle nejlepšího svědomí, pokud možno bez průtahů, aby se nerozutekli, kde je to pravé místo, kam neproniknou intriky a vlivy představitelů světské moci? Jedině v izolaci v uzavřeném prostoru, tedy v konkláve.Od doby vzniku ve 13. století funguje konkláve podle ustálených principů, z nichž jeden – naprosté utajení interních informací – nebyl vždy naplňován zcela úspěšně. I díky tomu může fundovaný autor čtenáři zprostředkovat některé nečekané, mnohdy bizarní okolnosti a podrobnosti týkající se samotné volby i osobností papežů. Zasvěceně také obeznamuje s místem, kde se tradičně volební akt odehrává, s papežskými symboly a inauguračními rituály. Závěrem v osobité vizi vykresluje podobu volby podle nového dekretu, jak by se mohla odehrát v nedaleké budoucnosti. Hubert Wolf (1959), německý církevní historik, vystudoval na univerzitách v Tübingenu a v Mnichově katolickou teologii se zaměřením na středověké a moderní církevní dějiny. V roce 1992 se stal profesorem na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem a později také v Münsteru. Dlouhodobě se věnuje výzkumu římské inkvizice a studiu významných církevních osobností. V roce 2003 získal cenu Gottfrieda Wilhelma Leibnize a o tři roky později Gutenbergovu cenu. Kromě jiného je autorem několika monografií, některé z nich byly přeloženy také do angličtiny, francouzštiny, italštiny a dalších jazyků. Jedná se například o knihy Index. Der Vatikan und die verbotenen Bücher (2006, Vatikánský index zakázaných knih), Papst und Teufel. Die Archive des Vatikan und das Dritte Reich (2008, Papež a ďábel. Vatikánské archivy a třetí říše). V českém překladu vydalo nakladatelství PROSTOR v roce 2017 jeho knihu Případ Sant’Ambrogio. Utajený skandál římských řeholnic.

Volbu papeže, Kristova zástupce a následovníka apoštola Petra na jeho stolci, provázely v dějinách mnohé problémy. Jak zajistit, aby se na tento akt volitelé v klidu soustředili, jednali podle nejlepšího svědomí, pokud možno bez průtahů, aby se nerozutekli, kde je to pravé místo, kam neproniknou intriky a vlivy představitelů světské moci? Jedině v izolaci v uzavřeném prostoru, tedy v konkláve. Od doby vzniku ve 13. století funguje konkláve podle ustálených principů, z nichž jeden – naprosté utajení interních informací – nebyl vždy naplňován zcela úspěšně. I díky tomu může fundovaný autor čtenáři zprostředkovat některé nečekané, mnohdy bizarní okolnosti a podrobnosti týkající se samotné volby i osobností papežů. Zasvěceně také obeznamuje s místem, kde se tradičně volební akt odehrává, s papežskými symboly a inauguračními rituály. Závěrem v osobité vizi vykresluje podobu volby podle nového dekretu, jak by se mohla odehrát v nedaleké budoucnosti.

Monografická práce Volkera Mohna je zásadním příspěvkem k fungování nacistického režimu a správy Protektorátu Čechy a Morava a rovněž k chování české společnosti za okupace. Autor využil všechny dostupné archivní materiály jak české, tak německé provenience, zpracoval dobové publikace v obou jazycích a rovněž tak i dosavadní odbornou literaturu.Podle nacistické propagandy prožívali Češi za Protektorátu „dobu kulturního rozkvětu“. Takové tvrzení je samozřejmě třeba odkázat do říše legend. Přesto však právě v kulturní oblasti zbýval českému obyvatelstvu poměrně nemalý prostor pro realizaci, nenutili mu jen propagandu a nepředkládali jen lehkou zábavu. Lidé měli i nadále přístup k národním klasikům, v Národním divadle se hrála Prodaná nevěsta a z literárních děl 19. století se stávaly bestsellery. Rovněž většina umělců mohla zpočátku dál pracovat, pokud své působení přizpůsobili postulátům německých úřadů. Okupační režim se pro takovou formu kulturní politiky rozhodl především z toho důvodu, že mu šlo o zachování klidu v Protektorátu a nerušené fungování zbrojní výroby.Autor podrobně a plasticky líčí, jak v jednotlivých oblastech – literatuře, hudbě, divadlu a filmu – reagovaly na německé zákroky české úřady, instituce a v neposlední řadě umělci. Ukazuje, jak je obtížné přiřazovat jejich chování ke zdánlivě jednoznačným kategoriím jako „odpor a odboj“ nebo „kolaborace“. Rozporuplnost a nejednoznačnost situace českých umělců i obtíže při hodnocení jejich postojů za Protektorátu pak vykresluje na konkrétních příbězích umělců – spisovatele Františka Kožíka, dirigenta Václava Talicha a populárního krále komiků Vlasty Buriana.

Soubor povídek Hádej, můžeš jednou je debutem mladé české autorky, která svou pozornost soustřeďuje na zdánlivě obyčejné lidské osudy – rozvedená žena s dcerou, zadlužený mladý muž, stárnoucí modelka, nespokojená novomanželka, osamělá samoživitelka, záletník, v kolektivu ­neoblíbená dívka nebo svobodná učitelka toužící po lepším životě. Spojnicí všech povídek je nespokojenost s vlastním životem a neschopnost vyrovnat se s tím, co přináší. Proto si s některými osud více či méně pohraje, zavede je na scestí i do záhadných a neuvěřitelných situací. Své dobře vypointované příběhy vypráví autorka s nadhledem a humornou nadsázkou, ale nevyhýbá se ani vážnějším či tragičtějším momentům lidského života.

Esej o víře. Autor je známý širší veřejnosti především jako publicista a přední politický komentátor. Nyní předstupuje před čtenáře v odlišné roli – jako člověk tázající se po věcech víry, po Bohu a smyslu života, tedy po něčem, co je v naší kultuře považováno za výsostně osobní, neveřejné, ba intimní. Komárek se záměrně nepokouší o teologický traktát ani o nějaké teoreticko- filozofické pojednání. O Bohu, víře, církvi a tzv. posledních věcech člověka, tj. smrti a umírání, posmrtném životě, peklu a ráji, píše jako o něčem vnitřně naléhavém a osobně prožívaném. Jeho metodou je přirozená logika, respektive „zdravý selský rozum“, a zajímají ho jen takové otázky a odpovědi, které mají nějaký živý smysl pro člověka, a nikoli pro teoretické disputace. Netváří se přitom, že zná všechny odpovědi – naopak mnohokrát říká „možná“, „pravděpodobně“, „nevím“. Autorovy úvahy mohou být pro mnohé – jak věřící, tak nevěřící – pohoršující a pobuřující. Opravdu nic mu není takříkajíc svaté, avšak jeho provokativnost v tomto případě není prvoplánová. Vyplývá spíše z upřímnosti a bezpředsudečnosti, s níž k tématu přistupuje. Proto také jeho knížka se čtenářem „hovoří“ – je otevřeným dialogem o nejpodstatnějších věcech lidského života, jeho smyslu, víře, smrti a nesmrtelnosti.