Karel Čapek

Ostrá satira ukazuje na příkladu Mloků, že nelze kohokoli bezskrupulózně využívat, aniž by přišel zasloužený trest ohrožující existenci celého lidstva. Zpočátku jsou Mloci roztomilí, dělníci – levná pracovní síla, která má za úkol za lidstvo udělat těžkou a nepříjemnou práci, kterou nechce nikdo dělat. Jenže i na ně platí okřídlené rčení, že jsou „dobří sluhové, ale zlí páni“. Roztomilí Mloci si totiž postupem času uvědomí, že mají také právo na svůj životní prostor a nekompromisně ho začnou po lidstvu vyžadovat…Válka s Mloky je jedna ze základních knih české literatury dvacátého století a povinná četba k maturitní zkoušce. Přináší ostrou satiru, která zpočátku zábavnou formou poukazuje na nešvar snažit se vydělat na všem, co slibuje zisk, i kdyby to s sebou mělo přinést zkázu.

Soubor humorně laděných fejetonů od mistra české literatury přináší úsměvná pozorování a historky ze života zahrádkářů a zahradníků. Dozvíme se o radostech i starostech, které jim práce na zahrádce během celého roku přináší, a z textu poznáme, že autor byl sám náruživým opečovávatelem zahrádky i českého jazyka. Audiokniha potěší milovníky zahrádek bystrými postřehy a objevnými pohledy na věci zdánlivě všední a dobře známé. Zahradníkovým rokem provází příjemný hlas Kateřiny Witerové.

Vycházely z případů černé kroniky. Knižně vyšly poprvé v roce 1929 a od té doby se dočkaly mnoha reedic. Inspirovaly i zvukové a televizní adaptace, filmové verze. Mají prvky klasické detektivky, avšak způsob Čapkova vyprávění je originální. Vyznačuje se nadhledem, smyslem pro humor a umem vcítit se do lidské duše. Autor je geniálním znalcem lidských povah a výjimečně zachází s moderní češtinou, která od doby vzniku díla vůbec nezestárla. Vybrané povídky: Ukradený spis 139/VII, ODD.C, Případ Selvinův, Jasnovidec, Vražedný útok, Zločin na poště, Pád rodu Votických, Balada o Juraji Čupovi, Příběh sňatkového podvodníka, Porotce, Sbírka známek, Případ s dítětem, Čintamani a ptáci, Závrať.

Čapkovy pohádky bychom mohli považovat za vzor moderní tvorby pro děti. Známé pohádky - Velká kočičí pohádka, Pohádka psí, Pohádka ptačí, První loupežnická pohádka, Pohádka vodnická, Druhá loupežnická pohádka, Pohádka tulácká, Velká policejní pohádka, Pohádka pošťácká a Velká pohádka doktorská - patří v tomto souboru mezi stálice základního fondu literatury.

Tragický psychologický příběh milostného trojúhelníku byl inspirován skutečnou událostí z Podkarpatské Rusi. Novela Hordubal vyšla roku 1933 a patří do tzv. noetické trilogie Hordubal, Povětroň a Obyčejný život.Hordubal bývá obvykle považován za novou etapu Čapkovy tvůrčí cesty. Propojení jednotlivých částí trilogie pak navzdory různým námětům spočívá v otázce, do jaké míry je člověk schopen poznat pravdu o skutečnosti i o sobě samém. Jsme schopni poznat pravdu?„…tak právě jsem načal stránku 129 a mám toho pro dnešek dost; zítra chudáka Hardubeje zabijí, a začne se nový díl (…), ale musím to nechat odležet a pak znovu číst. Druhý díl bude docela jiný v tónu, ještě nevím, jak do toho…“ Těmito slovy začíná dopis, který Karel Čapek poslal Olze Scheinpflugové v srpnu 1932. Koncem listopadu si již čtenáři Lidových novin mohli přečíst první stránky románu Hordubal, který v deníku začal vycházet na pokračování a zakrátko (1933) dostal knižní podobu.Píše-li Čapek, že začne „nový díl“, nemá tím na mysli následující prózy Povětroň a Obyčejný život, neboť v té době zřejmě ani sám netušil, že se Hordubal stane součástí trilogie, o níž budou jednou literární vědci hovořit jako o jednom z nejsmělejších výbojů nejen české, ale i světové prózy. Autor svou zmínkou měl na mysli trojdílnost své prózy, v níž se stejná událost vypráví pokaždé z hlediska jiného vypravěče, jenž své svědectví podává pouze z vlastního pohledu. Příběh vnímáme nejprve v podání podkarpatského venkovana Hordubala, který se vrátil domů z Ameriky ke své ženě a dcerce, poté sledujeme, jak se zrcadlí v náhledu četníků, kteří vyšetřují vraždu, a nakonec, jak se jeví při soudním přelíčení.Na knižní vydání Čapkova Hordubala zareagovala literární kritika s chladnou zdrženlivostí. Teprve když vyšel Povětroň a Obyčejný život a linie započatá Hordubalem se během necelých dvou let rozvinula do volné trilogie, nastal v hodnocení obrat a kritika začala na Čapkovo dílo nahlížet jako na „jeden z nejsmělejších výbojů nejen české, ale i světové prózy, a to nejen pro jeho dušezpytnou pronikavost a myšlenkové bohatství, ale i pro autorův básnický vzmach“ (M. Rutte).Kompozičně je Čapkova próza zkombinovaná ze dvou protikladných žánrů – balady a detektivky – tedy žánru tzv. vysokého s žánrem tzv. nízkým. Na první pohled se zdá, že je to skladba nejen nezvyklá, ale takřka „brutální“. Někteří kritici ji dokonce takto nazývali a hned z toho vyvozovali, že tou detektivní částí románu se autor snaží čtenářům podbízet. Podíváme-li se však na tuto kombinaci z jiné strany, pak si všimneme, že konvenční postup vypravování, jenž je typický pro klasickou detektivku, Čapek neustále narušuje. Při nečekaném střídání vypravěčských postupů dochází k prolínání časových a dějových rovin, k vzájemnému mísení lyrických a epických situací – že tedy vlastně máme před sebou moderní experimentální prózu, pro niž jsou tyto znaky příznačné.

Povídky z obou kapes, jenž byly napsány v roce 1929, patří ke skvostům české moderní prózy, která už dneska plným právem náleží do klasiky. Čapek se v nich soustředil na charakteristiku "obyčejného lidství" - důležitější, než odhalení zločinu je zde pohled do duší zlodějíčků i dobráckých strážců zákona.

Povídky z obou kapes, jenž byly napsány v roce 1929, patří ke skvostům české moderní prózy, která už dneska plným právem náleží do klasiky. Čapek se v nich soustředil na charakteristiku "obyčejného lidství" - důležitější, než odhalení zločinu je zde pohled do duší zlodějíčků i dobráckých strážců zákona.

„Jedna z ustálených otázek, kterými někdy obtěžujeme své bližní, je: Kterou knihu máte nejraději? Jako většina ustálených otázek, je i tato otázka naprosto nepřesná. Správněji by měla znít: Kterou knihu v takové nebo makové situaci máte nejraději?“ Klasika ze Zlatého fondu SME.

„Ve většině případů prochází dnešní pocestný cizími zeměmi tak říkajíc v opačném směru k vývoji dějin. Na začátku jeho nových poznatků stojí obyčejně hlavní nádraží hlavního města; teprve pak, pomalu a krok za krokem, postupuje k věcem starším a starším, tedy řekněme ke katedrálám, starému umění a amsterodamským židům, až posléze docela na konci své pouti objevuje sám hlas země, jako je bučení černobílé krávy nebo skřípání kol větrného mlýna…“ Cestopis ze Zlatého fondu SME.

„Největší překvapení cestovatele je, najde-li v cizí zemi to, o čem stokrát četl nebo co stokrát viděl na obrázku…“ Cestopis ze Zlatého fondu SME.

Soubor Čapkových úvah. Poprvé vyšel v roce 1932 v Praze v nakladatelství Fr. Borový jako 32. svazek Spisů bratří Čapků. Klasika ze Zlatého fondu SME.

Soubor povídek s detektivní zápletkou, obsahující témata z černé kroniky. Zdánlivě neřešitelné záhady jsou tu často logicky vysvětleny, ale nenaznačeno, na čí straně je zlo, což je výsledek autorova vyznávání filozofie relativismu. Povídkám je vlastní živý hovorový styl, srozumitelnost, zaměření na detail. Příběhy propojuje postava komisaře Mejzlíka či vypravěče. Kniha je doporučenou školní četbou.

Soubor povídek s detektivní zápletkou, obsahující témata z černé kroniky. Zdánlivě neřešitelné záhady jsou tu často logicky vysvětleny, ale nenaznačeno, na čí straně je zlo, což je výsledek autorova vyznávání filozofie relativismu. Povídkám je vlastní živý hovorový styl, srozumitelnost, zaměření na detail. Příběhy propojuje postava komisaře Mejzlíka či vypravěče. Kniha je doporučenou školní četbou.

S láskavým humorom napísaná kniha o radostiach i strastiach záhradníka v priebehu celého roka. Skvost českej klasickej literatúry na Zlatom fonde SME.

a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek. Devatero pohádek patří mezi nejoblíbenější klasické české pohádkové knihy. Kouzlo pohádek o psech, kočkách, ptácích, vodnících, pošťácích, doktorech, loupežnících, tulácích i policistech dotvářejí ilustrace Josefa Čapka.

Karel Čapek mluví mnoha hlasy. Některé se modlí, některé rouhají, některé řeší věci jakoby zcela neduchovní. Některé jsou hlasy postav, některé vypravěčů. Někdy mluví autor mladě bouřlivý, někdy dozrále usazený, někdy tragicky prohloubený blízkým koncem. Z těch hlasů by bylo možné sestavit mnoho knížek. Skoro modlitby jsou sebrány napříč hlasy, žánry i vývojovými etapami tak, aby se s nimi nemodliči mohli modlit a kostelní nechodiči si k nim chodit pro útěchu.Knihu sestavil a glosoval Martin C. Putna, který se zaobírá duchovními dějinami evropskými i českými, také napříč konfesemi a žánry. Po Karlu VI. Schwarzenbergovi (Torzo díla), Janu Kollárovi (Překlad a výklad Slávy dcery) a Václavu Havlovi (Duchovní portrét v rámu české kultury) došel ke Karlu Čapkovi.

Kdo miluje Čapkovy fejetony, nesmí pominout toto sebrání Čapkových cestopisných sloupků, které před pětaosmdesáti lety za svého dvouměsíčního pobytu v Británii psal a navíc skvěle kreslil pro Lidové noviny. Čapka tehdy pozvali na zasedání nově vzniklého spisovatelského klubu PEN, ale Čapek si svůj pobyt v Británii protáhl a projel ji křížem krážem. Jeho nadání vnímat každou drobnost, v tomto případě vše, co mu připadlo jako příznačné pro tuto ostrovní říši, a zároveň jeho schopnost vnímat všechny obecné tendence zase příznačné pro naši civilizaci vydaly pozoruhodný výsledek: tento cestopis ani po letech neztratil nic ze své svěžesti nebo dokonce aktuálnosti. Čapek se svým smyslem pro humor poví o svých pocitech z anglické neděle, z pýchy Oxfordu či Cambridge, vlídně zažertuje o anglické kuchyni, poví slovem i kresbou o svých setkáních s tehdejšími velikány světové literatury, jakými byli Bernard Shaw, H. G. Wells nebo G. K. Chesterton. Zároveň vysloví svoji úzkost z moderní civilizace, vyjádří tísnivý pocit, který se ho zmocní v obrovitém Londýně plném automobilů a valícího se davu, jinde se vyzná ze svého obdivu k Anglii jako ke kolébce demokracie. Právě v Čapkových cestopisných črtách nejvíc vynikne bohatost jeho jazyka, vtipnost jeho vidění i osobitost jeho vnímání světa.

Noetická trilogie Hordubal, Povětroň, Obyčejný život je po umělecké stránce bezesporu vrcholem tvorby Karla Čapka. I na prahu 21. století zůstává navýsost moderní a současná - nejen svým poselstvím, ale i svou mnohovrstevnatostí.Jednotlivé příběhy nemají spolu související děj ani společné postavy, nejsou spojena časovou posloupností ani vykreslovaným prostředím a jsou stylově různorodá. Společná jsou jim však některá klíčová témata, která ovšem rozehrávají po svém - strach z osamělosti, potřeba lásky a srdeční slabost, rozpor mezi všedností a poezií, touha po něčem, co nás přesahuje.V každém z nich hraje důležitou roli smrt v několika podobách (v Hordubalovi je to motiv vraždy, v Povětroni pád letadla se smrtelným zraněníma v Obyčejném životě srdeční záchvat) a tato mezní situace slouží jako impulz k hledání člověka. Všechna rozvíjejí problém možností, způsobů a cest lidského poznávání. Čapkova trilogie je mementem před zjednodušenými výklady světa, podceňováním druhého člověka, pustotou a zevšedněním života a mezilidských vztahů.

To nejlepší z české vánoční literatury! Známé příběhy z adventního a zimního času sestavené speciálně pro tuto příležitost. Jedinečný posluchačský zážitek nám připraví řada vynikajících českých herců a spisovatelů. (Josef Somr, Libuše Šafránková, Dana Syslová, Ladislav Mrkvička, Rudolf Hrušínský, Ota Pavel, Karel Čapek, Božena Němcová).

Válka s Mloky se dlouho rozvíjí jako koláž novinových výstřižků a jiných skvěle parodovaných záznamů o podivuhodných Mlocích, kteří se naučí mluvit, pracovat, chovat se jako lidé, chybí jim jen schopnost tvořivě myslet. Za zdánlivě pouze zábavnou a vtipnou satirou na novinové senzace se postupně odkrývá to, co Čapek považoval za největší nebezpečí pro lidskou civilizaci. Totiž snahu vydělat na všem, co slibuje zisk, i kdyby to vzápětí mělo přinést zkázu. Také potřebu většiny lidí usnadnit si život, pokud možno nepracovat a jen si užívat, jen se bavit a nedomýšlet nic z toho, co se jeví jako hrozba vší kultuře a nakonec i existenci lidstva samého.

Karel Čapek (1890-1938) patří mezi těch několik literárních velikánů, jejichž díla nic neztratila ze své čtivosti ani tři čtvrtě století po té, co byla napsána. Ze všech jeho románů, próz i skvělých fejetonů patří Povídky z první a druhé kapsy k tomu nejlepšímu. Povětšinou detektivní příběhy, jejichž hrdiny jsou policejní komisaři, agenti, strážníci, četníci, ale také sňatkoví podvodníci, zločinci či fanatičtí sběratelé, přinášejí daleko více, než se na první pohled zdá. Čapek v nich uplatnil všechny stránky svého výjimečného talentu. Nejenže je skvělým vypravěčem napínavých příběhů, ale zároveň mistrem paradoxů, autorem, který jednou uplatní svůj smysl pro jemnou ironii (básník ve svých verších podvědomě zachytí číslo auta, které srazilo ženu), jindy přiblíží své pojetí spravedlnosti, kterou nelze vtěsnat do žádných zákonů, jindy napůl vážně napůl s tichým úsměškem předvede novou psychoanalytickou metodu jak usvědčit vraha i rychle rozpoznat novináře. Čapkovy povídky jsou přeloženy do všech myslitelných jazyků, většina z nich bezesporu obstojí ve srovnání s dílem největších mistrů drobných próz ve světové literatuře; přiznávám, že nikdy jsem žádnou knihu nečetl tolikrát a s takovým potěšením jako právě tuto.

a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek. Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek (poprvé vyšlo roku 1931) patří mezi nejoblíbenější klasické české pohádkové knihy.Pohádky o psech, kočkách, ptácích, vodnících, pošťácích, doktorech, loupežnících, tulácích i policistech. Kouzlo knihy dotvářejí ilustrace Josefa Čapka.