Beletria, romány

Známý sběratel pověstí a legend z celého světa i Čech a Moravy (mj. v Libri už vyšlo 9 dílů jeho Bájí a pověstí z Čech a Moravy podle jednotlivých krajů) se tentokrát věnuje doslova nepřeberné materii bájí, pověstí a legend spojených s Prahou od mytických počátků do 20. století. Autor uvážlivě vybírá jak ty charakteristické, tak i ty veřejnosti takřka neznámé či pozapomenuté příběhy. Text doprovázejí nezaměnitelné ilustrace Václava Kabáta.

Kulhavý poutník, Psáno do mraků, Básně z koncentračního tábora. Obsahem 2. svazku Spisů Josefa Čapka jsou tři zralé práce z posledního desetiletí autorova života: Kulhavý poutník, Psáno do mraků a Básně z koncentračního tábora. Esej Kulhavý poutník (1936) vydal Josef Čapek rok před svými padesátinami. Autor a jeho druhé já, vzájemně se doplňujíce, opravujíce a ponoukajíce, vedou zde živou rozpravu o podstatných setkáních na cestě životem: s tělem, duší, různými věky člověka, smrtí, přírodou, uměním. Dotekem doby silně poznamenán je posmrtně vydaný (1947) svazek Psáno do mraků. Je to proud krátkých, často aforisticky vyhrocených deníkových úvah o věcech umění, situaci národa, mravnosti – extrakt Čapkovy tvůrčí a životní zkušenosti, moudrá a zároveň nekompromisní kniha moralisty a demokrata. Rukopisy Čapkových vězeňských básní a básnických překladů přinesli do vlasti, po autorově anonymní smrti někdy v dubnu 1945, až přeživší koncentráčníci (Básně z koncentračního tábora, 1946). Jde o jakýsi experiment naruby. Čapek, milující moderní poezii, nevázal se tu jejím kánonem, protože sám se básníkem necítil a protože chtěl být přístupný všem spoluvězňům, kteří se k tajeným opisům jeho veršů dostanou. Ti, kdo nemají smysl pro osobité a nové, jež už ohlašuje příští literární časy, mají sklon odsouvat tyto tři Čapkovy knížky na okraj české literatury. Soudíme naopak, že v ní patří k jejímu jádru: k jejím hodnotám nejryzejším a nejtrvalejším.

Rozhovor s Milenou M. Marešovou. Karel Hvížďala vydal na dvacet knižních rozhovorů, v nichž zůstává v pozadí za těmi, které zpovídá. V této knize se tentokrát odkrývá interviewer, Karel Hvížďala, a její spoluautorka Milena M. Marešová podává svědectví o navýsost přemýšlivém člověku, který šířkou a hloubkou záběru svého tázání a vědění směřuje proti trendu dnešní doby s její orientací na specializaci a povrchnost. Knihu lze číst jako učebnici žurnalistického řemesla a zároveň jako působivý portrét angažovaného člověka, který se nedovede spokojit s neutěšeným stavem české společnosti, politiky a demokracie.

V pořadí třetí básnická sbírka básníka a spisovatele (* 1962), nazvaná Moře, obsahuje zhruba 90 básní, rozčleněných do pěti oddílů — Nezvěstný, Kodrcá Velký vůz, Moře, Slyšíš? a Řvou lvi. Oddíly Kodrcá Velký vůz a Slyšíš? představují básnické cykly, básně sepjaté opakujícími se "refrény" (refrénem je i samotný motiv Moře, objevující se průběžně ve všech oddílech). Kolmačkova poezie i próza je vysoce hodnocena v kontextu současné české literatury (román Stopy za obzor byl mj. nominován na Státní cenu), v nejnovější básnické sbírce se autor pokouší navázat na svá předchozí díla, zároveň však utváří svou poetiku novým způsobem. Sevřená, lapidární výpověď je v daleko menší míře vázána na rým a "lyrický záznam", více se akcentuje "příběhovost" a jednotné velké téma (Moře jako obraz světa za koncem vesnice, jako obraz nejistoty, živelnosti a zároveň životadárného pohybu).

Eseje o dějinách přírody. „Nikdo ze smrtelníků neodhalí můj závoj“, stálo prý na podstavci sochy bohyně Isidy v Egyptě. Tento romantiky oblíbený motiv, symbolizující odhalení tajemství přírody, spolu se slavným Hérakleitovým výrokem o přírodě, která „se ráda skrývá“, se stává mottem rozsáhlého „eseje“ známého francouzského znalce novoplatónské filosofie. Hadot zde v širokém závěru, sahajícím od literatury přes filosofii, ikonografii a technologii od antiky až po současnost, zabývá pojmem přírody či přirozenosti a jeho vývojem v evropských dějinách. Autor, s nímž se český čtenář mohl už před nějakým časem seznámit prostřednictvím jeho pozoruhodného textu věnovaného Plótinovi, odhaluje ve své nové knize často překvapivé myšlenkové souvislosti. Pierre Hadot v dějinách nachází dva základní postoje k přírodě: „prométheovský“, vedoucí k mechanizaci přírody, a „orfický“, kontemplativně-poetický. Jejich vzájemný vztah či převahu jednoho z nich barvitě ilustruje mnoha příklady z dějin lidského myšlení, umění a jednání. Hadot opět prokazuje, že myšlenkově podnětný text může být i literárně působivý.

Případ sestry Fidelmy. Píše se rok 668. Do Cashelu, hlavního města keltského království Mumanu, se sjíždějí vznešení hosté. Důvodem je chystaná svatba Fidelmy, sestry královy, s Eadulfem, s nímž již rok a den žije podle starého irského zvyku v „manželství na zkoušku“.

Případ sestry Fidelmy. P. Tremayne je historik zaměřený na studium Keltů a keltské kultury. Tyto vědomosti využívá i při psaní historických detektivek se sestrou Fidelmou.

Erika Olahová se narodila 14. 1. 1957 ve Zvolenu. Od patnácti let pracovala, nejdříve v továrně, potom v pohostinství jako kuchařka a servírka. Žije v České Třebové. Knižně vydala soubor povídek s názvem Nechci se vrátit mezi mrtvé (ed. Jan Červenka, Praha, Triáda/Společná budoucnost 2004). Publikovala v časopisech Romano džaniben, Revolver Revue a Host. Je zastoupena v antologii Povídky. Short Stories by Czech Women (ed. Nancy Hawker, London, Telegram Books 2006).

Příběh dívky mezi frontami. Nevypadalo to, že je autorce této knihy předurčen dlouhý život. Její dětství bylo jako noční můra. Je téměř zázrak, že přežila. Ještě větší zázrak je, že Senait dnes jde svou cestou jako sebevědomá a silná mladá žena, která se vyrovnala se svým osudem a dokáže o něm bez hořkosti vyprávět.

Za jednoho dlouhého horkého léta v roce 1976 se parta mladých lidí usadí v domě na anglickém venkově, který podědil jeden z nich, a žije tam v jakési komunitě, nezávazně a v určitém bezčasí, kdy stačí nejnutnější jídlo, dostatek vína a trochu marihuany, aby měli pocit, že si skvěle užívají života. V nahodilé skupině mladých lidí se vztahy neustále střídají, ale jako by na tom nezáleželo. Všichni jaksi pouze existují. O deset let později se na místním zvířecím hřbitově najde kostra ženy spolu s kostrou malého dítěte. Kdo je ta žena? Čí je to dítě? Co se tam kdysi za onoho léta stalo? Jako ve svých předchozích dílech i zde autorka mistrovsky pracuje s psychologickým podtextem postav a postihuje ducha osmdesátých let v Anglii, kdy se mladí lidé chtěli především nezávazně bavit a užívat si života, aniž by jim starší generace do jejich rozhodnutí příliš zasahovala.

Do pátého svazku Spisů uspořádal Zdeněk Rotrekl svou dosavadní tvorbu literárněhistorickou a esejistickou. Oddíl I - "Skrytá tvář české literatury nejenom krásné" tvoří stejnojmenný soubor biografických medailonů členů starší literární generace: Ivana Blatného, Jana Čepa, Zdeňka Kalisty, Dominika Pecky, Bohuslava Reynka, Jana Zahradníčka, Františka Halase ad. Poprvé vyšel v samizdatové edici Milana Jelínka v roce 1986, poté v roce 1987 v Sixty-Eight Publishers v Torontu a dvakrát v nakladatelství Blok (1991 a 1993). Oddíl II - "Fenomény barokní i jiné" obsahuje: eseje vydané v samizdatu v souboru Barokní fenomén v současnosti a jiné úvahy (edice Milana Jelínka 1986 a Edice Expedice 1987), poté pod názvem Barokní fenomén v současnosti (Torst 1995); další texty zveřejněné v samizdatu, v různých sbornících, vysílané v rozhlase nebo dosud nezveřejněné. Svazek uzavírá Jmenný rejstřík a Poznámky ediční a jiné. K vydání připravila Jana Uhdeová.

Dílo Lva Lunce (1901–1924) zahrnuje menší prozaické texty, dramata, programové statě a recenze. Největšího uznání dosáhl jako dramatik. Jeho hru Mimo zákon mělo roku 1923 uvést divadlo v Petrohradě, cenzura ji však zakázala. Ve 20. letech byla tato hra inscenována na několika evropských jevištích (r. 1929 také v pražském Osvobozeném divadle v režii J. Honzla). Luncova dramatická tvorba se vyznačuje svižným dějovým tempem, scénickou promyšleností a dovedným střídáním komiky a tragiky, ironie a patosu. L. Lunc ve svých textech vykresluje chaos revoluční doby, proměnu lidské individuality pod vlivem moci a demytizuje rovnostářskou sociální utopii. Mezi jeho povídkami najdeme humorné grotesky satiricky ztvárňující novou sovětskou realitu a její ideologická klišé, prózy zabývající se reflexí židovské identity a stylizované starozákonní příběhy.

Drobná svědectví o pronásledování křesťanů v době komunistické totality i o jejich snahách o svobodu a blaho vlasti. Vydáno kolektivem pracovníků pod patronací Mons. ThLic. Karla Otčenáška, iniciátora této práce.

Meditativní poezie vyzdvihuje hodnoty křesťanství...

Reflexivní prózy a podobenství. Soubor desatera znamenitých básnických povídek. V textu reprodukce plastik Ivana Jilemnického.

Vyprávěnky a recepty, to vše pro potěchu duše i těla. Příběhy z celého světa.

Kniha vychází ke stému výročí arménské genocidy. Přímým podnětem pro napsání románové epopeje Čtyřicet dnů byla pro autora v roce 1929 návštěva v damašské továrně na koberce, kde pracovaly zmrzačené a hladem sešlé děti arménských uprchlíků. Byly to oběti úděsné genocidy, jíž se na Arménech dopustila turecká armáda takřka na konci první světové války, údajně pro zajištění týlu. Dodnes čtenáře uchvacuje mravní síla příběhu, líčícího hrdinství hloučku špatně vyzbrojených arménských sedláků, kteří dokázali čelit za nepředstavitelných strastí mnohonásobné přesile nepřátel.

Skřítek. Přátelství tvoří podstatnou část bohatého a plného života. V každodenní změti nejrůznějších činností můžeme sice považovat tento neocenitelný dar za samozřejmost, ale zapomínáme o něj pečovat přesto, že je to jeden z našich nejdůležitějších vztahů. Naše útlá knížka vám pomůže vážit si přátelství, být lepším přítelem, který umí druhému říci, jak velkou hodnotu pro vás jeho přátelství má.

Komiks. Komiksové vydání básnické sbírky Kytice. Deset kreslířů a ilustrátorů: Bára Čechová (Zlatý kolovrat, Lilie), Jan Černý (Záhořovo lože), Kristina Dufková ( Dceřina kletba, Štědrý den, Vrba), Daniela Horáčková (Kytice), Tomáš Chlud (Poklad), Adrian Kukal (Vodník) Karolína Rasochová (Svatební košile), Miroslav Vodička (Věštkyně) a Monika Zemánková (Polednice) zpracovalo, každý svým nezaměnitelným způsobem, třináct básní Erbenovy sbírky.

Autor úspěšné knihy Dobré zprávy pro špatné dny dále rozvádí své úvahy o produchovnělém životě a o tom, že objev vlastní duše znamená pro život člověka zásadní obrat. Ten v této knize sleduje v jednotlivých „stupních duše“, aby opět na základě svých bohatých zkušeností ze života a kněžského působení v New Yorku a v rozhlasové stanici, na základě mnoha setkání a seznámení se s osudy řady lidí ukázal, že život nikdy neztrácí svůj smysl a vždy nabízí víc, než by člověk čekal. Otec Paul Keenan byl newyorský kněz a ředitel radiového vysílání pro newyorskou arcidiecézi. Deset let vedl pořad „As You Think“, kde vedl neformální rozhovory o spiritualitě a inspiraci s řadou osobností.

Deník 1945 - 1960. Deníkové zápisky Danici Valenové popisují období od konce druhé světové války do roku 1960. Jsou v nich zachyceny životní osudy věřící rodiny, které byly dramaticky ovlivněny poválečnými událostmi a zejména komunistickým převratem v roce 1948. Příběh začíná ve slovinské Lublani seznámením Danici s moravským studentem práv Františkem Valenou. Danica se za něj provdala a přestěhovala se do Prahy. Po komunistickém puči byl její manžel v roce 1950 zatčen a za „velezradu a špionáž“ odsouzen k 22 letům žaláře. V té době měli Valenovi dvě malé děti a třetí bylo na cestě. Kniha je jedinečným svědectvím o nelehkém každodenním údělu matky a manželky politického vězně v dobách nesvobody.

Život je jako návštěva cizího města. Mohu si zakoupit průvodce, mohu se zeptat přátel, kteří městem prošli. Stále však budu stát před neznámem. Chci své město poznávat sám. Dotýkat se ho svýma rukama, vidět vše svýma očima, cítit ho, nechávat se prostupovat neznámým.

Hovory s Viktorem Fischelem. Nová kniha nakladatelství G plus G vypráví životní příběh českého spisovatele a izraelského diplomata Viktora Fischla, který zde vzpomíná na své královéhradecké dětství, na dobu studií, okouzlení poetismem a první básnické pokusy, a také na období londýnského exilu (1939-1945) po boku Jana Masaryka. Po únorovém převratu roku 1948 odešel autor do Jeruzaléma, přijal hebrejské jméno Avigdor Dagan a téměř třicet let působil v izraelských diplomatických službách. Kniha je zároveň velkým zamyšlením devadesátiletého autora nad tématy věčnými, které Viktor Fischl vystihl moudrým a literárně krásným jazykem – kapitola o psaní, Židech, stáří, holocaustu, lidských kořenech a další. Knihu rozhovorů s Viktorem Fischlem sestavila novinářka Dana Emingerová.

Před čtenářem se v nich otvírá svět rodiny Pavlovy s jejich drobnými všedními radostmi, ale také stíny, které na rodinu dopadly po propuknutí nemoci Oty Pavla. Jeho syn Jiří konfrontuje svůj současný duševní stav – trpí stejnou chorobou jako jeho otec – se vzpomínkami na tátu a pokouší se vystihnout: „jak jsme se zbláznili.“ Součástí knihy jsou dobové fotografie z rodinného archivu a doslov Jiřího Pavla st., bratra Oty Pavla.Autorka knihy Zuzana Peterová se v této knížce vrací k tématu rodiny Pavlovy již podruhé. Při příležitosti nedožitých sedmdesátých narozenin spisovatele Oty Pavla vydala knihu rozhovorů Jiřího st. a Hugo Pavlových pod názvem Spanilé jízdy (2000, Nakladatelství Nezávislý novinář). Spolupracovala také s tvůrci dokumentárního filmu Jak jsem se zbláznil (2001, režie Roman Vávra), uvedeného Českou televizí v září letošního roku v rámci cyklu Předčasná úmrtí.

Dnes již klasické dílo české humoristické literatury. Vyprávění o manželském páru Korefových baví už několik generací čtenářů. Věčně svárlivá a pořádkumilovná manželka Rézi a nemotorný, dobrácký Modche jsou postavy věčné i vděčné. Autor v nich oživuje to nejlepší z tradice česky píšících židovských autorů a předznamenává její pozdější rozkvět, například v tvorbě Karla Poláčka.Vojtěch Rakous nás židovským světem vede naprosto přirozeně. Manželské stereotypy v soužití Modcheho a Rézi navíc popsal s humorem a nadsázkou, které nestárnou.Knihu ilustrovala Darja Čančíková. Při zhotovení ilustrací k textům Vojtěcha Rakouse se volně inspirovala reálnými zobrazeními českého venkova a židovským světem konce 19. století. Darja Čančíková nejen vystihla popisovaný příběh, ale podařilo se jí zachytit zmizelý svět v reálných drobnostech a lidské typy, které jako by Modcheho a Rézi opravdu pamatovaly. Ocenění: Čestné uznání na knižním veletrhu Libri Olomouc 2009.

Bajky - nebajky. Bajka je krátký příběh, v němž se zvířata, rostliny nebo věci chovají jako lidé, tedy většinou špatně. Proto se bajky odedávna vyprávěly pro poučení. A vyprávějí se dodnes, protože děti i neděti jsou nepoučitelné a nesnášejí, když je někdo poučuje. To nemá rád ani autor téhle knížky. Proto ho baví psát bajky i nebajky, které děti i neděti, co? – no baví!

Silné příběhy lidí dohnaných krutostí válečného konfliktu mimo „vlastní“ společnost. Autoři se ve svých povídkách (P. Procházková: Poprava – věc veřejná, J. Štětina: Vykradači hrobů) vyslovují k tématu vzpoury jedince proti světu zla, moci a násilí. Ve jménu čeho se bojuje? Mají naději lidé, kteří se sami bránit nemohou? Metaforou i mementem se Petře Procházkové a Jaromíru Štětinovi stala Čečna a osudy tamějších obyvatel."Vše, co jsem v životě viděl, zažil, slyšel a četl mě vede k přesvědčení, že pod honosnými transparenty o vlasti, národě, Bohu, spravedlnosti … se odehrává především zápas o peníze, moc, osobní a skupinové zájmy. Na věci je ovšem děsivé, že nejpočetnější oběti jsou z řad lidí, kteří často nemají tušení o co kráčí, téměř vždy jsou neozbrojeni a úplně vždycky trpí nejvíce. Jsou to děti, ženy a staří lidé. Obyčejný člověk se zprvu nestačí divit, poté začne zatínat pěsti, a nakonec přijde o syna, anebo mu znásilní dceru – a začne nenávidět na smrt a myslet na pomstu. Neexistuje lék na tento mor. Bůh a národ zůstanou v rukou fanatiků zbraní, moc a ekonomické zájmy zůstanou motivací politiků, strach, poslušnost a nenávist údělem vojáků a jejich rodičů. Chodí však mezi námi – a je jich opravdu málo – lidé, kteří jsou posly svědectví o zlu a utrpení. Jsou to ti, kteří nejenom vidí a slyší, ale kteří také umí to, co viděli a slyšeli, jasně a jednoznačně tlumočit. Petra Procházková a Jaromír Štětina patří mezi ně. Čtěte pozorně – to o čem píší se stalo za rohem."(Fedor Gál)

Väzenské spomienky slovenského Chorváta jezuitu. Knihu spomienok pátra Ferdiša Takáča na prvý pohľad možno jednoducho zaradiť k dokumentom a svedectvám o časoch nie tak dávneho prenasledovania Cirkvi na Slovensku. No okrem zážitkov z vyšetrovacej väzby, súdu, z nútených prác a väzenia robí autor tu a tam aj exkurzy do životov svojich spoluväzňov, rodákov a ďalších osôb. Čitateľa teda nezaujmú len samotné pohnuté osudy prenasledovaných, ale aj rozprávačsky talent a humor autora. Celá kniha je poznačená veľkým pochopením pre ľudskú krehosť a láskou k človeku.

Přemýšlení o životě a životních hodnotách z pohledu křesťana.

Další knížka fejetonů od uznávané autorky, které lze užívat místo prášků na spaní. Uklidní, potěší a pozvedne srdce každé ženy, zejména té na mateřské dovolené.Titul vyšiel aj v slovenčine: Smiem byť nežná (2013).

Tanečnice Manon a jiné drobné texty Velkou událostí bylo na sklonku předminulého roku ve Francii vydání dosud nepublikovaných, a tudíž prakticky neznámých textů Antoine de Saint-Exupéryho. Dnes mají i čeští čtenáři možnost se s nimi seznámit a to ve čtyřech útlých svazcích, podobně, jak je vydalo francouzské nakladatelství.První svazek obsahuje povídku Tanečnice Manon a drobný obrázek Letec, který je blízký jeho románům z leteckého prostředí. Další svazek tvoří korespondence z doby, kdy psal díla Kurýr na Jih a Noční let. Třetí svazek obsahuje trojici kratších textů Dnes večer jsem šel obhlédnout své letadlo, přednáškový text Letec a Věřit lidem je možné. V posledním svazku najdeme sedm milostných dopisů Natalii Paley. Výjimečnost souboru dotvářejí grafiky Jana Híska. V soutěži Nejkrásnější česká kniha roku 2008 získala kniha Antoine de Saint-Exupéry Tanečnice Manon Cenu ministra kultury - 1. místo v kategorii krásná literatura. Obálku a grafickou úpravu navrhl Zdeněk Ziegler.Výjimečnost souboru dotvářejí grafiky Jana Híska. Vytiskla tiskárna Ekon, Jihlava. Všem, kteří se podíleli na vytvoření knihy blahopřejeme.

Existují okamžiky, kdy se člověku zhroutí svět. Do jeho života vstoupí utrpení a věci už nikdy nejsou takové, jako předtím. Otázky bez odpovědí ovládnou jeho mysl, dosavadní jistoty mizí, člověk všechno ztrácí, ničemu nerozumí a ptá se: proč? Přesně o těchto okamžicích je biblická kniha Jób. Hlavní hrdina ztělesňuje nejhorší katastrofy, jež mohou lidskou bytost postihnout. Starověký text hledá jejich smysl, dává je do nebeského a pozemského kontextu. Nad epickým príběhem probíhá debata, během níž postupně padají všechna tabu.Přebásnění Daniela Rause zvýrazňuje hloubku konfliktů, charakter postav a spád celého deje. Ukazuje, jak živé a současné jsou otázky hlavních aktérů. A především, oprašuje krásu poetického textu, který ožívá v překvapivých odstínech a nabývá sílu, jakou kdysi zřejmě působil na starověké posluchače nebo diváky. Kniha obsahuje samotné přebásnění a za ním přemítání autora nad zjevnými a skrytými významy tohoto obdivuhodného příběhu.

Americká autorka Annie Proulx, která žije střídavě ve Wyomingu a na Newfoundlandu, je literární hlas, jejž nelze přeslechnout. Pro děj svého v pořadí čtvrtého románu Drsná země si vybrala Texas a Oklahomu, kam přijíždí z Denveru Bob Dollar, který v pětadvaceti po skončení studia nevěděl, kam se vrtnout, a přijal práci u společnosti, jež hledá v zemědělských státech místa, kde by mohla založit farmy na chov vepřů.Usazuje se v texaském městečku Woolybucket, pomalu přichází na chuť zemi, která nikomu nedává nic zadarmo, a poznává, jak staří farmáři lpí na půdě, jež uhnětla jejich životy během velkých změn, jimiž v minulém století země prošla. Román zaujme svojí originalitou a přímočarostí a především nezapomenutelnou hlavní postavou.

4. úplné vydání překladu Saint-Exupéryho Citadely. Text, který se našel v Saint-Exupéryho pozůstalosti, byl z poloviny autorem neupravovaný a na mnoha místech docházelo k opakování myšlenek. Při krácení textu byly vybrány metafory, které byly nejvíce výstižné a které nejpřesněji vyjadřovaly Exupéryho myšlení. Také nebyly vytištěny texty, které nemohly vyjít z ideologických důvodů. Neupravený text bude zvlášť kladně hodnocen milovníky Citadely, protože budou moci patrněji sledovat vývoj myšlenkových pochodů a vytváření básnické řeči. V tomto komplexu je také nejvíce zvýrazněna duchovní linka autorovy básnické meditace. Úplné vydání jistě zaujme i vlastníky zkráceného vydání, které v Čechách vycházelo doposud.Titul vyšiel aj v slovenčine: Citadela (2015).

Ruth Barbara Rendellová, píšící také pod pseudonymem Barbara Vine je anglická spisovatelka, autorka psychologických a kriminálních románů, často nazývaná „královnou zločinu“. V londýnském Claphamu stojí v jedné ulici pěkný jednopatrový dům se zahradou. V prvním poschodí žijí dvě sestry, Beatrix a Pamela, přízemní byt obývají rovněž dvě sestry, Heather a Ismay, dosud neprovdané dcery Beatrix.Nad zdánlivě harmonickou domácností se však vznáší stín neblahé události z doby před dvanácti lety. Tehdy v domě tragicky zahynul druhý manžel Beatrix, otčím obou dívek. Jelikož v době smrti v domě nikdo kromě třináctileté Heather nebyl, matka i sestra ji začnou podezírat, že má na jeho smrti vinu. Starší Ismay se domnívá, že to Heather udělala kvůli ní, protože se jí zdálo, že otčímovo chování vůči sestře není zcela nevinné. Přesto o tom s Heather nikdy nepromluví, ani poté, co u matky propukne schizofrenie – nepochybně následek tíživé nejistoty. Nyní má Heather vážnou známost a Ismay si láme hlavu, jestli by její snoubenec neměl vědět, čeho se – možná – dopustila jeho budoucí žena.

Rozhovor grafika, malíře a ilustrátora Adolfa Borna s hercem, publicistou a překladatelem Jiřím Žákem. Adolfa Borna znají díky večerníčku Mach a Šebestová i ti nejmenší. Mach a Šebestová mají kouzelné sluchátko, které jim umožňuje uskutečňovat sny a prožívat všelijaká dobrodružství.Adolf Born má kouzelné sluchátko také – prostřednictvím ilustracía grafik nás dokáže přenášet do nádherného světa fantazie a snu. Čtenář této knihymá také kouzelné sluchátko, s nímž může přijít na návštěvu k jednomu z nejvýznamnějšíchčeských malířů, grafiků a ilustrátorů. V rozhovoru s Jiřím Žákem se Adolf Born vyznává ze svých lásek, mluví o dětství,o studiích, o tom, jak se rodily jeho vztahy ke knihám, k barvám, k cestování, zpovídá sez niterných věcí a nechává nahlédnout do svého ateliéru i života.Knížka nese stejný název jako výstava Adolfa Borna v roce 2008. Při jejím zahájení autor uvedl, že v jeho obrazech je "vždy prvek humoru, jak jsem to v názvu výstavy oznámil“. A jak napovídá i název knihy rozhovorů, prvek humoru byl přítomný v celém Bornově životě.

Vzpomínky Józefa Franka. Vzpomínky rodáka z Těšínska Józefa Franka (1920-1997) přibližují dosud málo známou stránku našich moderních dějin – osudy příslušníků polské menšiny na území Československa. Odchod do polské armády v srpnu 1939, zajetí v důsledku rusko-německého paktu, obtížné podmínky v internačních táborech na území SSSR, dlouhá cesta přes Střední Východ a výcvik pro boj v polské zahraniční armádě – to vše popisuje J. Franek s humorem a dobrými pozorovatelskými schopnostmi. Do samotných bojových operací se sice již nestihl zapojit, konec války pro něj znamenal obtíže jiného druhu – chladné uvítání ze strany československých úřadů a poznání, že život v osvobozené vlasti nebude pro příslušníky menšin nijak jednoduchý. Józef Franek zůstal aktivní v podpoře kultury a vzdělanosti polské menšiny na území Československa a později České republiky. I tyto aspekty jeho života připomíná úvodní studie historika a překladatele pamětí Jiřího Friedla, která uvádí do zajímavé, komplikované a nelehké historie regionu Těšínska a jeho obyvatel.

Příběh služebnice. Zpronevěřené nebe (Der veruntreute Himmel, 1939) je jediným z románů Franze Werfela, který dosud nebyl přeložen do češtiny. Po jeho dokončení ve francouzském exilu se Werfel vyjádřil, že tento příběh pokládá za jednu ze svých nejzdařilejších knih:„Zpronevěřené nebe je jistě jedna z mých co do architektoniky nejnáročnějších knih… Vzorem pro vyprávění je do jisté míry hudební fuga… Tématem je smrt a to, co následuje po ní.“ Před odevzdáním do tisku poprosil Werfel o posouzení své přátele Liona Feuchtwangera a Reného Schickeleho: oba nešetřili chválou a pokládali knihu za jedno z nejlepších autorových děl. Román měl pod titulem The Embezzled Heaven velký úspěch ve Spojených státech a byl i dvakrát zfilmován (1958 a 1990).