Náboženství v hranicích pouhého rozumu

Českému čtenáři se poprvé dostává do rukou překlad významného spisu německého filosofa Immanuela Kanta (1724–1804) Náboženství v hranicích pouhého rozumu (1793). V době, kdy text vyšel, byl již Kant proslulým filosofem, autorem trojice svých „Kritik“ (1781, 1788, 1790).

V Kritice čistého rozumu shrnuje podstatu lidského tázání do tří otázek: Co mohu vědět? Co mám dělat? V co smím doufat? Jsou-li Kantovy tři Kritiky pokusem o odpověď především na první dvě z těchto otázek, je jeho spis o náboženství jeho odpovědí na otázku třetí.

Výchozím bodem jeho úvah se zde stává otázka původu zla a vztah dobrého a zlého principu v člověku. Kantovo dílo mělo velký význam pro vývoj novověké filosofie náboženství. Lze je považovat jednak za vyvrcholení první fáze vývoje osvícenské filosofie náboženství, jednak ale i za jakousi „výhybku“, jež vlivem Kantova kriticismu (jeho tzv. „kopernikánského obratu“) dala dalšímu vývoji filosofie náboženství od 19. století až do naší doby zcela nový směr.

Překlad Karla Šprunka je doplněn komentářem a úvodní studií Stanislava Sousedíka.