Svatí staré Rusi

Kniha Svatí staré Rusi G. P. Fedotova představuje první souhrnnou monografii, jež se věnuje vzniku, vývoji a specifikům ruské svatosti, a to v rozmezí 10.-17. století. Životy světců (mj. Feodosije Pečerského, Avraamije Smolenského, Stěfana Permského, Sergije Radoněžského, Josifa Volockého a Nila Sorského) jsou rekonstruovány s pomocí rozsáhlého hagiografického materiálu.
Autor se také vyjadřuje k celé řadě dalších otázek - boriso-glebskému kultu, vlivu jihoslovanského písemnictví na písemnictví ruské, hesychastickému hnutí, mnišské kolonizaci ruského Severu, konfliktu mezi stoupenci a odpůrci klášterního majetku, christianizaci národů Uralu a Sibiře, řecké kultuře na Rusi a knižním reformám, jurodivosti, vztahu světské a církevní moci, roli žen a laiků v církvi, folklorním a etnografickým rysům ruské zbožnosti aj.
Ruský historik a žurnalista Georgij Petrovič Fedotov (1886-1951) patří k předním medievistům 20. století. Proslulost, a to především v západní Evropě a Spojených státech, kam odešel do exilu v roce 1925, si vydobyl zejména knihami o ruském středověku (Svatý Filipp, metropolita moskevský; Svatí staré Rusi; Duchovní verše. Ruská lidová víra podle duchovních veršů; Ruské náboženské myšlení), ve své aktuální publicistice se nicméně věnoval také politickým a společenským problémům (Je a bude. Přemýšlení o Rusku a revoluci; Sociální význam křesťanství).
Jako filosof či teolog kultury měl blízko k myšlení Pavla Florenského, Nikolaje Berďajeva, Sergije Bulgakova a Vladimira Solovjova, ale také Christophera Dawsona či Paula Tillicha.