Vstupuji do života

Tyto stránky poskytnou čtenáři závěť sv. Terezie od Dítěte Ježíše. Jsou svědectvím o tom, jak světice trpí, miluje, umírá. Je plná citu, nebojí se milovat svou rodinu a své sestry, ve chvílích nejtěžších a nejbolestnějších dovede žertovat a neztrácí humor, a to i tehdy, když trpí svou lidskou slabostí a bezmocností. Je hrdinská v takových životních okolnostech, které ve skutečnosti ve všech bodech nebyly okolnostmi pro hrdinství: málo bytostí a zvláště málo karmelitek umírá obklopeno takovou péčí a citem, jako umírala Terezie od Ježíška roku 1897 v klášterní nemocnici v Lisieux. Je údělem všech lidí procházet zkouškami života a víry v průběhu každodenní existence. Údělem světců je prožívat tytéž zkoušky, bez pochyby hrdinsky, ale především s velkou a něžnou láskou. V tom se patrně od nás odlišují. Ale tím se také stávají světlem v našich životech. Necelé století po své smrti zůstává pro nás Terezie od Dítěte Ježíše a od Svaté Tváře podle slov Pia XI. jedním ze „Slov Božích". Fr. Bernard Delalande, provinciál O. C. D.

"Tato shoda dokazuje autenticitu života té, která prohlásila: „Nemohu se živit ničím než pravdou. „ Pročte-li člověk najednou Poslední rozhovory, zakouší dojem, že spolu se svatou Terezií prožívá dlouhou kalvárii její nemoci: jeví se úžasně živá a blízká. Není to posledním důkazem pravdivosti poznámek matky Anežky?7 Což není překvapující, že několik krátkých slov, která spolu zdánlivě nesouvisejí, může způsobit, že se vynoří tajemství osoby, jejíž nedefinovatelné kouzlo vyzařuje z těchto stránek? Z tohoto obyčejného, monotónního kontextu, kde nás může podráždit několik tahů zbožné sentimentality anebo vyuměl-kovanosti, odvíjí se pozvolna živý portrét Terezie z Lisieux, která sama přiznala: „Jaké to kontrasty jsou v mé povaze!“ Záliba v maličkostech, spojená se smyslem pro velikost, prostota dítěte současně se zkušeností zralé ženy, láska k přírodě současně s touhou po nebi, „andělský" zjev, neoddělitelný od solidního smyslu pro skutečnost, zakořeněného v normandské zemi, odvážná naděje a velmi lidské úzkosti, hrdinství v každodenním životě – všechny tyto kontrasty se v Terezii spojují. Tváří v tvář smrti se tyto základní rysy její bytosti rozvíjejí se spontaneitou, proniknutou milostí. „Sladké dětství vystupuje jako první z hlubin každé agónie" (Bernanos)."