Agorafobie a panická porucha

Letadla, vlaky, metra, autobusy, dopravní zácpy, výtahy, fronty v samoobsluze, eskalátory a kina jsou místa, z nichž se špatně utíká do bezpečí. Podobně, bez možnosti dovolat se pomoci, se člověk cítí, když je doma sám, nebo když je na nějakém osamělém místě (například v lese). Ve srozumitelně psané příručce se čtenáři dozvědí, jak mohou rozpoznat, zda oni sami nebo jejich příbuzní trpí agorafobií či panickou poruchou a co je jejich příčinou. Část knihy je věnována popisu nejdůležitějších strategií léčby – práci s katastrofickými myšlenkami a představami, nácviku zklidnění dechu, relaxaci apod. Úspěšnost terapie dokládá řada příběhů osob postižených těmito poruchami, v nichž popisují způsoby, jak se jim tyto potíže podařilo odstranit. Publikace je určena lidem trpícím agorafobií či panickou poruchou, jejich rodinným příslušníkům a pracovníkům pomáhajících profesí. Počet strán: 208 Väzba: brožovaná  Ukážka: Zdá se, že lidé s panickými atakami mají strach ze skutečných probíhajících tělesných pocitů, které jsou součástí odpovědi na stres (reakce boj, nebo útěk). Obava z tělesných příznaků pak způsobuje paniku. Takže panickou ataku můžeme vnímat jako sérii neočekávaných tělesných příznaků, na které člověk reaguje panikou nebo strachem. Až do této chvíle jsme si probírali rysy a složky stresové reakce neboli reakce „boj, nebo útěk“. Pokoušeli jsme se již trochu přiblížit, jak to souvisí s panickými záchvaty. Nicméně při reakci „boj, nebo útěk“ organismus zjevně vnímá vnější ohrožení. Proč se tedy vůbec spustí odpověď „boj, nebo útěk“ během panických záchvatů, když tu zjevně není nic vnějšího, z čeho by šlo mít strach? V současné době se ovšem ve skutečném fyzickém nebezpečí ocitáme jen zřídka. Je však řada možností, jak vyvolat tyto příznaky nejen pomocí strachu. Například v každodenním životě můžeme být chronicky ve stresu. Tento stres má za následek zvýšenou produkci adrenalinu a dalších chemických látek, které čas od času vyvolají příznaky. 

Protože panika při panické poruše se spouští bez vnějšího ohrožení, obracejí lidé, kteří jí trpí, svou pozornost sami na sebe. Jinými slovy: Když mě neohrožuje nic zvenčí, musí být něco v nepořádku se mnou! V těchto situacích náš racionální mozek vytvoří katastrofická vysvětlení, jako např.: Co když umírám, udusím se… ztrácím kontrolu… asi se zblázním! Jak jsme si vysvětlili, tyto interpretace jsou velmi daleko od pravdy. Navzdory tomu jsou uvedené myšlenky velmi pochopitelné. Protože takové interpretace tělesných příznaků jsou velmi ohrožující, je pochopitelné, že následuje strach a panika.