Lidové Noviny

Ateismus jako druh náboženské zkušenosti. S předmluvou a komentáři Winfrieda Nonhoffa.Benediktinský mnich Anselm Grün a český filozof náboženství Tomáš Halik, kteří patří ve světě k nejčtenějším autorům současné spirituální literatury, napsali společnou knihu, v níž se z různých úhlů zamýšlejí nod možným přínosem ateismu pro prohloubení křesťanské víry.Rozlišují různé druhy náboženskosti a různé druhy a motivy pochybností o nevíry. Zaměřují se především na „ateismus bolesti", jemuž konfrontace s tragikou a složitostí dnešního světa nedovoluje nekriticky přijmout tradiční pojetí Boha, ale rovněž na „apateismus" - dnes rozšířenou lhostejnost nejen vůči náboženství, nýbrž i vůči otázkám, které víra vznáší. Autoři se shodují v názoru, že živá víra v krizích zraje a je schopna „obejmout" a integrovat i onu zkušenost, z níž vyrůstal kritický ateismus.Paralelní odpovědi obou autorů na zásadní spirituální otázky dnešního světa a jejich společný rozhovor rámují dvě meditace - nejprve úvaha Tomáše Halika nad výrokem Fridricha Nietzscheho „Bůh je mrtev" a reflexe Anselma Grüna nad kázáním apoštola Pavla o neznámém bohu na athénském Areopagu. Knihu doplňuje úvod o komentáře Winfrieda Nonhoffa, který též moderuje závěrečný rozhovor obou autorů.

Z podzemní církve do labyrintu svobody. V autobiografické knize Tomáše Halíka sledujeme autorovo dětství, atmosféru rodinného zázemí a jeho vysokoškolská studia na pražské filozofické fakultě v době pražského jara. Po této zdánlivě příznivé době přichází ostrý zlom, když se autorovy životní osudy svazují s prostředím „podzemní církve“ i bytových seminářů. Obojí ilustruje dobu „normalizace“, nejen její sdílenou konspirační schizofrenii, ale i ústrky, kterým bylo prostředí disentu vystaveno ze strany režimu.Napínavý příběh pokračuje jak v dobách těsně předrevolučních, tak během událostí sametové revoluce. Autobiografickou linku provázejí osobní vzpomínky na zajímavé osobnosti, které ho formovaly – Jana Patočku, Jiřího Reinsberga, Josefa Zvěřinu, Otu Mádra, Václava Havla, kardinála Tomáška, Jana Pavla II. –, ale objevují se i výrazné postavy současného světa, jakými jsou papež Benedikt XVI., papež František, tibetský dalajláma a mnozí další. Stejně tak přicházejí i mezinárodní ocenění a pocty za dosavadní práci, které ovšem pronásledují různé formy osobní zášti.Tomáš Halík využívá autobiografii k přiblížení východiska svých úvah nad závažnými otázkami společnosti, které nezahrnují pouze církev a její směřování, ale i směřování a místo člověka v dnešní době.

Kniha Čas prázdných kostelů přináší ucelený soubor kázání a zamyšlení z podivuhodných Velikonoc roku 2020. Jednotlivá nedělní zastavení, která byla původně přenášena on-line z prázdného kostela Nejsvětějšího Salvátora, reflektují nejvýznamnější křesťanské svátky i s ohledem na dobu koronavirové pandemie. Na pozadí aktuální situace připomíná Tomáš Halík i hlubší rány tohoto světa – upozorňuje na krizi církve a novodobé farizee, problémy politického populismu či fundamentalismu. Čas prázdných kostelů je adresován široké veřejnosti – ukazuje, že se doba pandemie nemusí nahlížet jako Boží trest, ale spíše jako otevřená výzva k solidaritě a k hluboké vnitřní proměně: „Jsem přesvědčen, že Boží výzvou této doby je usilovat o globalizaci soucitu a solidarity, snažit se proměnit nezadržitelný proces globalizace v proces komunikace a empatie.“

Odvaha k proměně. Kniha Odpoledne křesťanství pojednává o proměnách víry v lidských životech i v dějinách a využívá k tomu metodu kairologie – teologicko-sociologické interpretace změn v oblasti náboženství, kultury a společnosti. Současnou krizi církve představuje autor jako přechod do nové etapy dějin křesťanství. Hledá cestu, která by křesťanství vyvedla z jeho dosavadních institucionálních i mentálních hranic, pomohla mu překonat nostalgii po jeho premoderní podobě i jeho novověkou formu jednoho ze světonázorů. Předkládá vizi křesťanství budoucnosti jako ekumenického společenství, schopného nově a hlouběji porozumět vlastním zdrojům i aktuálním problémům doby. Církev a její víra je křesťanská, nakolik je velikonoční: umírá a vstává z mrtvých. Jsou mnohé podoby víry na osobní rovině i na cestě církve dějinami, které jednou musí odumřít. Někdy věřící při odumírání navyklé podoby víry procházejí velkopáteční temnotou, pocitem, že je Bůh opustil. Ale kdo v těchto temných nocích vytrvá, dřív nebo později může zakusit světlo velikonočního rána, proměnu své víry.Mons. Tomáš Halík (1948) je profesorem Filozofické fakulty UK, kde přednáší filozofii a sociologii náboženství. Od r. 1990 je prezidentem České křesťanské akademie a od r. 2004 farářem pražské akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora. Papež Jan Pavel II. ho jmenoval poradcem Papežské rady pro dialog s nevěřícími (1990) a papež Benedikt XVI. čestným papežským prelátem (2008). Je členem Evropské akademie věd a umění a řady dalších institucí, obdržel řadu literárních i jiných cen doma i v zahraničí včetně Ceny kardinála Königa (2003) a Ceny Romano Guardiniho „za vynikající zásluhy o interpretaci naší doby“ (2010), Ceny za nejlepší teologickou knihu Evropy (2011), čestného titulu „Člověk smíření“ za zásluhy o křesťansko-židovský dialog (2011) a Rytířského kříže řádu za zásluhy, udělené prezidentem Polské republiky (2012). V roce 2014 bylo jeho celoživotní dílo oceněno Templetonovou cenou. Jeho knihy vycházejí rovněž v angličtině, němčině, polštině, italštině, francouzštině, španělštině, portugalštině, slovinštině, chorvatštině, ukrajinštině, maďarštině, nizozemštině, turečtině a čínštině.