Filozofia

Pokus o praktickou filosofii. Výsledky moderní evoluční biologie naznačují, že mravnost v lidských společnostech není jen nějakou konvenční „nadstavbou“, nýbrž navazuje na podstatné rysy všeho živého a rozvíjí je specificky lidskou kulturou. Jednající člověk tak není jen svébytná osoba, odpovídající pouze za své vlastní činy, nýbrž nese faktickou odpovědnost i za to, co ve své kultuře a společnosti přebírá. Tato nesmírně široká odpovědnost se musí v současných společnostech rozdělit, podobně jako se dělí a specializují i naše činnosti. Není to však jen břemeno, které by náš život omezovalo, nýbrž může mu také dávat obsah a smysl, který v současné společnosti citelně chybí. A právě tento chybějící smysl, stejně jako společná naděje, jsou možná jednou z hlavních příčin často připomínané „krize“ současných společností. Společný náboženský základ starších společností nemůže filosofie sice nahradit, může však připomenout, bez čeho se ani moderní pluralitní společnosti patrně neobejdou. Knížka, v řadě bodů přepracovávající předchozí autorovu knihu Etika a život, vznikla z přednášek na Karlově univerzitě a je určena studentům, učitelům etické výchovy a všem, kdo si o budoucnost nejen české společnosti dělají starosti.

Technické utópie – napríklad lietanie – uskutočnila nová veda o prírode. Humánnu utópiu mesiášskej doby – zjednoteného nového ľudstva žijúceho v solidarite a v mieri, oslobodeného od ekonomického určenia a od vojny a triedneho boja – možno dosiahnuť za predpokladu, že na realizáciu humánnej utópie vydáme rovnakú energiu, inteligenciu a zanietenie, aké sme vydali na realizáciu našich technických utópií. Nikto nevie postaviť ponorky čítaním Julesa Verna, nikto nevie vybudovať humanistickú spoločnosť čítaním prorokov.Či sa takáto zmena od nadvlády prírodnej vedy k novej spoločenskej vede odohrá, nemôže povedať nikto. Ak áno, mohli by sme mať ešte vždy šancu na prežitie, ale či sa tak stane, bude závisieť od jedného faktora: od množstva brilantných, vzdelaných, disciplinovaných a starostlivých mužov a žien, ktorých priťahuje nová výzva k ľudskej mysli a fakt, že tentoraz nie je cieľom kontrola nad prírodou, ale kontrola nad technikou a nad iracionálnymi spoločenskými silami a inštitúciami, ktoré ohrozujú prežitie západnej spoločnosti, ak nie celého ľudstva.Som presvedčený, že naša budúcnosť závisí od toho, či sa, vzhľadom na uvedomenie si súčasnej krízy, najlepšie mysle zmobilizujú a obetujú sa pre novú humanistickú vedu o človeku.

Základné filozofické problémy. Ľudské poznanie je jedným z prvoradých problémov vo filozofii. Od samého začiatku ľudských dejín sa filozofi zaoberali otázkou poznania. Kniha pátra Siroviča sa usiluje pomôcť v zamyslení nad podstatnými otázkami v oblasti ľudského poznania.

Autor knihy po predchádzajúcich knihách pojednávajúcich o dejinách myslenia (Ranokresťanská filozofia, Scholastická ilozofia a Renesancia a barok) prichádza s dejinami doby, keď ľudský rozum bol postavený na piedestál božstva, keď sa po prvýkrát v dejinách Európy tvorí filozofické hnutie s politickým významom, s dejinami osvietenstva, romantizmu a nemeckého idealizmu. Osvietenstvo vo Francúzsku vyvrcholilo vo Francúzskej revolúcii. V Nemecku sa formovalo na univerzitách a vyvrcholilo v nemeckom romantizme a idealizme. Nemalú úlohu v tomto procese zohrali aj intelektuáli židovského etnika, ktorí žili, študovali a pracovali na nemeckých univerzitách. Židovské osvietenstvo zohralo veľmi dôležitú úlohu v strednej, a hlavne vo východnej Európe. Osvietenská filozofia sa stala známou tým, že politickí myslitelia osvitenstva slúžili ako poradcovia na kráľovských a cisárskych dvoroch. Patril sem cisársky dvor Márie Terézie, Jozefa II., Leopolda II., Juraja III., Gustáva III., Fridricha VI.a Ľudovíta XIV., Petra Veľkého a Kataríny Veľkej. Králi korešpondovali s filozofmi, vyhľadávali ich spoločnosť a uchádzali sa o ich radu.

Odborná publikácia siedmych príspevkov edície Studia Xaveriana.

Táto práca je kritickým pohľadom na dôsledky filozofie “relativizmu” a na kultúru, ktorá rozkladá pojem pravdy. Prečo niektorí ľudia veria, že relativizmus je správny? Predovšetkým je to preto, že existuje toľko rôznych vyznaní a názorov. Preto sa často stretávame s otázkou, či nie je skutočne netolerantné myslieť si, že jeden človek, či skupina ľudí má pravdu, zatiaľ čo ostatní sa mýlia.Autor skúma tieto tvrdenia a hľadá odpovede na nasledujúce otázky: Sú tvrdenia relativizmu dostatočne konzistentné? Existuje objektívna realita? Je logika konštantná alebo je ľubovoľne premenná? Je skutočne nutné robiť si úsudky o tvrdeniach, s ktorými sa stretávame? Čo obsahuje termín “tolerancia”? Poskytuje morálny relativizmus dobrý základ pre každodenný život? Aké dôsledky prináša náboženský pluralizmus?

Výber z kultúrnej publicistiky. Autor ponúka náročnejšiemu kultúrnemu čitateľovi výber zo svojich textov, ktoré sú plne konzistentné s duchom jeho básnickej tvorby, ktorej ambíciou bolo a je scitlivovať dušu človeka pre vnímanie a šírenie krásna, povznášať ju nad nihilizmus všedného dňa. V súbore statí (publikovaných i nepublikovaných) skúseného žurnalistu a redaktora sú zastúpené rozličné žánre, od eseje cez novinársky komentár, literárnu úvahu, spomienkový článok a rozhovor, poetický rozbor až po posudky literárnych diel, či recenzie. Ich usporiadanie do niekoľkých skupín sa podriaďuje vecným súvislostiam, vnútornej previazanosti, postupujúc predovšetkým od všeobecnejších tém k témam špecifickejším, a v závere aj osobnejším, neberúc pritom do úvahy obvyklé hľadisko chronológie. Časové hľadisko – dobové okolnosti – sú významným atribútom tejto knihy: ak potreba vysloviť sa k aktuálnym kultúrnym témam z kresťanského a národného hľadiska doviedla autora k publikovaniu samizdatovom priestore, nepoznaný pocit slobody, podnietil ho ešte intenzívnejšie vydávať svedectvo o dobe a poukazovať na hodnoty, ktoré boli dlhodobo a programovo potláčané a zanedbávané. Aj z tohto aspektu má kniha potenciál zaujať tých, čo žijú pravej kráse, vnímajú náčrty ušľachtilých pohľadov na svet a na poslanie človečenstva v ňom.

Na estetice divadla a dramatu lze ukázat, co jinak uniká při výkladu filosofa Kierkegaarda. Divadlo a drama je jakýmsi trvalým protestem existence proti objektivizující filosofii. Nikoli člověk obecně, nýbrž zde tento jedinec je dramatem vsazen do určitého času a situace, z nichž nemůže uniknout. Existuje reálně, nikoli pojmově. Kierkegaardova filozofie je převážně teorií jednání. Pro důraz kladený na jedince v situaci rozhodnutí byla mnohokrát označena jako „drama“ (Wahl, Gilson, Marcel). Je však dramatická i způsobem nepřímého podání: filosof nechal pod pseudonymy promlouvat charakterům jednotlivých životních „stadií“.

Poezie a umění tvořily důležitou součást života francouzského myslitele Jacquesa Maritaina. Jeho žena Raissa byla básnířka, měl mnoho přátel mezi umělci a básníky (mj. Ch. Péguy, G. Rouault, M. Chagall aj.). Rozsáhlou a originální část svého filosofického díla věnoval teoretickým otázkám umění. Odpovědnost umělce (1961) je poslední Maritainovou větší publikací z této oblasti; jejím základem byly přednášky na universitě v Princetonu. Po stránce obsahové se v knize stýkají dvě samostatné disciplíny, filosofická estetika a filosofická etika. Maritain ovšem neřeší obecné problémy estetiky nebo obecné problémy etiky. Vychází ze svébytných pojetí teorie umění a teorie mravnosti a na tomto základě pojmenovává vzájemný vztah obou oblastí.

Wittgenstein, Malinowski a habsburské dilema. Kniha Jazyk a samota vrhá nové světlo na dva myslitele, o nichž se v jejich době nejvíce psalo; Wittgensteina a Malinowského. Wittgenstein, pravděpodobně nejcitovanější filosof 20. století, je proslulý tím, že předložil k úvaze dvě radikálně odlišná filosofická stanoviska. Malinowski byl zakladatelem moderní britské sociální antropologie a obvykle se mu připisuje zásluha, že byl objevitelem etnografické práce v terénu, základní výzkumné metody v celé oblasti sociálních věd. Tato kniha vysoce originálním způsobem ukazuje, jak myšlení obou mužů i obě Wittgensteinovy filosofie vyrůstaly pod vlivem společných domněnek – hojně sdílených v habsburské říši – o lidské povaze, společnosti a jazyku. Je to zároveň pádná kritika Wittgensteina – a tím implicitně i konvenční filosofie – za to, že opomněl vzít tyto domněnky v úvahu. Tato Gellnerova poslední kniha propojila témata, jež celoživotně poutala autorův zájem, stala se ztělesněním jeho přesvědčení, že filosofie zdaleka „nenechává všechno tak, jak to je“, nýbrž je o důležitých historických, sociálních a osobních otázkách.

„Boží tvář“, „Srdce a Bůh“, „Jak víme o Bohu“ – to jsou některé názvy kapitol, v nichž se známý filosof a teolog pouští do obtížného úkolu: porozumět tomu, co – jeho slovy řečeno – „přesahuje všechno chápání, a přece je tak blízko, co nevstoupí do určitosti myšlenky, a přece kolem ní zřetelně krouží, je-li správně myšlena.“ Myslet Boha tváří v tvář Bohu – tento naléhavý úkol dnešní filosofické hermeneutiky si Guardini uvědomoval už ve 30. letech. Jeho ojedinělý text je nejen velice srozumitelný a osobně oslovující, ale je i důležitým příspěvkem k dialogu a spolupráci teologie se soudobou filosofií.

Ačkoliv o různých etapách filosofie a o filosofických školách vycházejí stále nové studie, vývoj myšlení v Byzantské říši, dědičce Říma a antických tradic, jež existovala více než tisíc let a dominovala kulturnímu vývoji evropského středověku, zůstává stranou. Publikace Úvod do byzantské filosofie je vůbec prvním komplexním pokusem o uchopení tohoto tématu u nás. Důkladnému rozboru jsou podrobeny vazby byzantské filosofie nejen na předchozí období, ale zvláště na určující dobová theologická východiska. Polemický charakter práce si klade za cíl nové zhodnocení, promyšlení, a především problematizaci ustálených paradigmat. Kniha rovněž obsahuje studii M. Řoutila Na východ od Antiochie. Řecké myšlení za hranicemi Byzance, 2.–8. století. Syrská tradice, jež se věnuje translaci antické a raně byzantské učenosti do aramejského prostředí Sýrie a Mezopotámie.

Sborník z konference o analogii ve filosofii a teologii v historické perspektivě, která se konala roku 2006 na Cyrilometodějské teologické fakultě UP v Olomouci. Kniha představuje v mnoha ohledech hraniční téma: úvahy týkající se jazyka a jeho fungování zcela přirozeně přecházejí v přemýšlení o povaze reality jako takové. Vzájemné podobnosti a obdoba objektů, vlastností, vztahů a struktur se zdají být všudypřítomným prvkem mnohotvaré skutečnosti, kterou se snažíme zachytit, vyjádřit i přetvářet v řeči. Není tedy překvapivé, že analogie jako fenomén jazyka, empirické i trans-empirické skutečnosti tvoří od počátku myšlení důležitý námět úvah filosofie jazyka a logické sémantiky, metafyziky i teologie. Publikace bezpochyby osloví čtenáře se zájmem o filosofii, teologii, logiku, historii nebo jazykovědu.

Původní práce věnovaná dějinám a myšlenkovým podnětům německé romantiky, především tzv. jenskému romantickému okruhu. Osu výkladu tvoří u nás ani v zahraničí neprozkoumaná problematika náboženských zdrojů, vývoje a celkové intence tohoto významného období evropských kulturních dějin. Autor vychází z textů raného Schellinga, Fichta, ale především z díla Fr. Schlegela, Hölderlina, Novalise a Schleiermachera, od nichž vzešly rozhodující podněty k utvoření romantické kultury. Výklad je doveden k romantickému (zejména Novalisovu) pojetí tzv. siderického člověka, básníka, který spoluurčuje, sjednocuje a vede společnost příkladem své osobnosti, vynikající lidskými charakteristikami jak v oblasti poznání, umění, filosofie, tak ve sféře morální a náboženské. K vlastní studii je připojena textová příloha, představující výbor z nejzávažnějších děl interpretovaných autorů. V převážné většině tu čtenář nalezne prvopřeklady těchto textů do češtiny.

Titul vyšiel aj v slovenčine: Kým nemáme tvár (2014).Držíte v rukou mistrovské dílo, jež mnozí kritici nazvali nejlepším románem o lásce, který byl napsán ve 20. století. C. S. Lewis, přední znalec mýtopoetického vyprávění, v něm uchopil klasický řecký mýtus o lásce mezi Psýché a Kupidem, aby jej zcela nově převyprávěl a tak jej přiblížil modernímu člověku. Mýtus Dokud nemáme tvář zachovává vše, co velké mýty obsahují. Navíc je skutečnou oslavou tebe-lásky, která se může zrodit z každé sebe-lásky.

Známý výrok z Dostojevského románu Idiot „Krása spasí svět“, který dal název této kolektivní monografii, otevřel otázku, na kterou se kolektiv autorů této knihy pokusil dát odpověď: „Jaká krása spasí svět?“Odborná monografie vznikla na základě vědeckých rozprav a kolokvia na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ke společné práci byli kromě akademických pracovníků fakulty přizváni též odborníci z Filosofického ústavu Akademie věd České republiky a Diecézního teologického institutu v Hradci Králové, respektive Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Ze zahraničí to byli profesoři z italské Katolické univerzity v Brescia a Komunity v Bose, a dále slovinské Teologické fakulty Univerzity v Lublani.

Studie k fenomenologii Jana Patočky. Pohyb existence je soubor šesti esejů publikovaných při různých příležitostech a věnovaných nejrůznějším tématům, tvoří jakýsi most mezi Patočkovou filosofií a Barbarasovým vlastním fenomenologickým projektem. Mezi tato témata patří Patočkova filosofie pohybu, asubjektivní fenomenologie, negativní platonismus a další. Nastiňuje se zde konfrontace, která čtenáři umožňuje sledovat, jakým způsobem se formovala Barbarasova vlastní fenomenologie života, ale zároveň se také jedná o originální příspěvek k patočkovským studiím.

Svým originálním projektem asubjektivní fenomenologie se Patočka připojil k plejádě myslitelů, kteří usilovali rozšířit fenomenologii za meze dané její původní vazbou na transcendentální subjektivitu. Patřil k nim M. Heidegger, E. Fink, M. Merleau-Ponty nebo M. Henry – a v některých částech svého díla i samotný E. Husserl. V jedenácti kapitolách z pera českých i zahraničních odborníků chce monografie osvětlit nejdůležitější z těchto paralel mezi Patočkou a jeho předchůdci i současníky, a vyložit tak Patočkův požadavek asubjektivní fenomenologie v tomto širším kontextu.

Tělo a duše z hlediska fenomenologie afektivity. Jednota těla a duše je ve filosofii Edmunda Husserla analyzována jako dvojí vtělení subjektu, inkarnace v těle prožívaném zevnitř, Leib, a inkorporace v těle vnímatelném v objektivním prostoru, tak jako jiná tělesa, Körper. A toto dvojí vtělení subjektivity, její dvojí tělesnost, Leib-Körperlichkeit, zůstává v posledku nevyzpytatelné nejen pro fenomenologickou analýzu, statickou i genetickou (první část, věnovaná Husserlovi), ale i pro etickou genezi subjektivity, k níž směřuje Emmanuel Levinas (druhá část): je to původní fakticita, z níž vychází i současný koncept oikologické filosofie Hanse Rainera Seppa (třetí část), fakticita, kterou je třeba brát v potaz, jde-li o to, přiblížit se záhadě oduševnění, zázračného spojení těla a duše, které funguje ve vztahu subjektivity k sobě, k druhým a ke světu.

Významný český šlechtic a politik Lev Thun (1811-1888), pozdější dlouholetý rakouský ministr kultu a vyučování, udržoval s většími či menšími přestávkami přes dvacet let korespondenci s Alexisem de Tocqueville (1805-1859), největším francouzským politickým myslitelem 19. století. Námětem dopisů je nejen nástup demokracie v moderním světě, ale též tehdy tolik diskutovaná otázka reformy vězeňství, v níž se oba autoři významně angažovali, a v neposlední řadě i Thunova začínající politická kariéra. Nakladatelství Oikoymenh připravuje zrcadlové, česko-francouzské vydání korespondence obou autorů, společně s komentovaným zrcadlovým, česko-německým vydáním Thunova návrhu vězeňské reformy z roku 1836 a s úvodní studií, v níž autorky zasazují témata korespondence do dobového kontextu.

První část obsahuje soubor nejdůležitějších Fregeho článků, v nichž byl proveden „obrat k jazyku“ a položeny základy jak matematické logice, tak analytické filosofii. Ve druhé části je základní Fregeho pojednání o logickém založení aritmetiky, které velmi ovlivnilo matematiku i filosofii dvacátého století. Přeložil J. Fiala.

6. Logické zkoumání Edmunda Husserla představuje nejvýznamnější ze všech šesti zkoumání druhého svazku jeho „průlomového díla“. Právě toto zkoumání bylo nejvíce studováno další generací fenomenologů a mnohé z nich také silně ovlivnilo, jak přiznává M. Heidegger. Po položení obecných základů teorie intencionálního vztahu vědomí a jeho předmětu v 5. zkoumání, přechází nyní Husserl ke speciální problematice poznání a dospívá k převratně novému vymezení jak tradičních pojmů teorie poznání (smyslovost, rozum, apriori, adekvace aj.), tak i klíčových pojmů ontologických (bytí, předmět, realita, idealita, podstata aj.) Přeložil P. Urban.

Založení a podstata. Myšlení Maurice Merleau-Pontyho prošlo od jeho raných prací o vnímání složitým vývojem, vedoucím až k nezavršenému pokusu o vybudování ontologie smyslově vnímatelného. Předkládaný sborník, sestavený z větší části ze sekundárních textů předních merleau-pontyovských specialistů a doplněný ukázkami Merleau-Pontyho poznámek k přednáškám věnovaným pojmu založení, nabízí různé pohledy na problematiku vymezenou dvěma pojmy, které jsou pro pozdní Merleau-Pontyho myšlení určující: pojmy ideality a založení. Vzhledem k tomu, že právě uvažování o tematice spojené s těmito dvěma pojmy vedlo některé Merleau-Pontyho následovníky k vypracování vlastních fenomenologických projektů, lze tento svazek považovat nejen za průvodce pozdní Merleau-Pontyho filosofií, ale také za průhled do současné francouzské fenomenologie.

Klasické filosofické dílo z konce 17. století. Úvodem vyvrací Descartovu představu o vrozenosti idejí. Svým „ideismem“ zakládá mj. asociativní psychologii. Svou třetí částí vytváří novověkou sémantiku. V závěrečné čtvrté části formuluje stupně a meze poznání, včetně toho, jak poznávat „deisticky“ Boha. Dílo vyprovokovalo Leibnize k obšírné replice a Berkeleye k psychofyzickému paralelismu. Kniha patří mezi základní publikace novověkého myšlení. Autor je považován nejen za klasika tzv. empirismu, ale právemse řadí také mezi stěžejní autory moderního liberalismu.

Obraz proměny řeckého světa a myšlení mezi 12. a 5. stol. př. Kr., mezi zánikem mykénské palácové civilizace a vznikem klasické řecké polis. Vernant, Jean-Pierr (*1914) je jedním z nejoriginálnějších hellénistů poválečné Francie. Platí o něm v plné míře, co sám napsal o svém předchůdci a učiteli Louisi Gernetovi: že přispěl k obnově řeckých studií ve Francii. Ve svých pracích, věnovaných zejména starořeckému náboženskému myšlení, navázal na tradici francouzské historické psychologie a sociologie. Na půdě klasických studií tak vydobyl domovské právo oboru, který nazýval „historickou antropologií starého Řecka“. Počátky řeckého myšlení (1962) patří dnes již ke klasickým knihám. Vyšly nedlouho po rozluštění mykénského písma a načrtly smělý, plastický a přesvědčivý obraz proměny řeckého světa a řeckého myšlení mezi XII. a V. stoletím př. Kr. – mezi zánikem mykénské palácové civilizace a vznikem klasické řecké polis .Jako učitel působil Jean-Pierre Vernant naposledy na College de France, jehož je emeritním profesorem. Znám je nicméně i u nás, neboť několikrát navštívil Československo.

Sedmý svazek ediční řady Platónovy spisy.

25 krátkých myšlenkových dobrodružství. Pro řadu lidí je filozofie synonymem sousloví vznešená nuda, filozofie v podání Stephena Lawa je ale především uměním klást dobré otázky. Ostatně, každý z nás myslí filozicky, klade-li si otázky například jako: Jsou možné cesty časem?Mohly by stroje jednou začít přemýšlet?Existuje Bůh?S touto knihou prožijete pětadvacet intelektuálních dobrodružství, zamyšlení nad uvedenými tématy. Dialogická forma, názorné příklady i myšlenkové experimenty vás posunou o krok dál. Připravte se myslet bez záchranné sítě...

Spis má být transcendentálně-filosofickým komplementem filosofie přírody a tvořit s ní jednotný celek Schellingova filosofického systému. Zatímco filosofie přírody vychází z objektu a končí subjektem, u transcendentální filosofie je tomu naopak, t.j. ukazuje, jak z jistých základních duchovních činností inteligentní bytosti se pro ni ustavuje vědomí objektivního světa. Spis vrcholí analýzou uměleckého díla. Českému čtenáři se tento spis poprvé dostává do rukou v úplné podobě.

Dialogická figura odpovědnosti a její překročení. Sokratův požadavek osobní absolutní angažovanosti. Křesťanský akcent na lásku k Bohu. Věc „odpovědnost“ se odpoutala a opustila svou původní dialogickou figuru, a to jak v řecké, tak křesťanské tradici. Vláda zákona.Ontologické společenství: moderní chápání skutečnosti opustilo komunitu tvorstva. Vespolné bytí, vzájemná odkázanost, propojenost a souvislost je existenciální charakteristikou každého stvoření. Ekologie sama dává člověku porozumět světu jako domovu: svět jako drama společné existence, symbióza. Ovládavé „úspěchy“ technovědy jako problematická nadvláda.Výchovné uvádění do humánní podoby v běžném rodinném či školním životě. Osobní nezástupnost každého jedince na scéně světa. Lidské nitro jako ohnisko všech relací. Láska jako transcendence. Svoboda, která zakládá nikde nekončící lidskou odpovědnost. Ke každé kapitole jsou připojeny texty pro seminární interpretaci.

Kniha ukazuje fascinaci „platonskými knihami“, na jejichž četbu Augustin vzpomíná ve svých Vyznáních, i jeho postupný odklon od novoplatonských myšlenek pod vlivem křesťanství. Tento pohyb je představen na třech tématech nestejné šíře: na Augustinově pojetí moudrosti (studie Sapientiae amor), na jeho představě o vztahu duše a těla (studie Duše a tělo v Augustinových raných dílech) a konečně na jeho úvahách o paměti a fantazii (studie Fantazie a paměť v Augustinově korespondenci s Nebridiem, k níž je připojen český překlad dopisů 6 a 7).

Metafyzika A je úvodní knihou souboru Aristotelových spisů věnovaných otázkám první filosofie. Aristotelés zde definuje filosofii jako vědu o prvních počátcích a příčinách. Na pozadí své vlastní nauky o příčinách podává přehled názorů svých předchůdců od Thaléta přes pythagorejce až po Platóna a podrobuje je kritice.

Texty k dějinám starověké Levanty. Sv. 6: Šestý svazek řady Starověké písemnictví Levanty představuje čtenáři historický vývoj Levanty, a to prostřednictvím syntézy písemných pramenů a hmotné kultury. Ve své úvodní části předkládá kulturně-historický vhled do prostoru starověké Levanty, a to nejen prostřednictvím písemných pramenů, ale i skrze archeologickou výpověď. Všechny klíčové historické mezníky i zásadní společenské a kulturní fenomény jsou doplněny odkazy na konkrétní texty publikované v předchozích svazcích, a vytváří tak jakési vademecum dějin Levanty.

Vášeň a trpělivost v setkání víry s nevírou. Kniha o vztahu víry a nevíry tváří v tvář aktuálním problémům našeho světa vznikla z podnětu významného amerického nakladatelství Doubleday. Podle amerických recenzentů jde o dílo jednoho z nejoriginálnějších náboženských myslitelů naší doby, pokračujícího v tradici G. K. Chestertona, C. S. Lewise, Henriho Nouwena a Thomase Mertona… Nabízí tvořivý a nevšední pohled na vztah náboženství, víry a spirituality ke kultuře a dnešní společnosti.

Nakladatelství Oikoymenh, které od roku 2007 zpřístupňuje Schmittova díla v češtině, nyní přináší k jeho myšlenkám a textům první souvislý komentář. Jean-François Kervégan (* 1950), profesor pařížské Sorbonny a specialista na Schmittovo a Hegelovo politicko-právní myšlení, učinil ve své knize z roku 2011, nazvané Co s Carlem Schmittem?, zkompromitovanost či „rizikovost“ Schmittových úvah hlavním tématem. Schmittovo nacistické angažmá se přitom nesnaží sebeméně omlouvat, nepovažuje je za pouhý rys osobní slabosti, ale za podstatnou a trvalou souvislost Schmittova díla, a odmítá také tvrdit, že schopnost provokovat je sama o sobě předností.

Studie Stát a náboženství v Hegelově filosofii má za cíl představit, jaké odpovědi na tyto otázky lze hledat ve filosofii G. W. F. Hegela. Politická filosofie tohoto německého myslitele se v českém prostředí stále ještě netěší příliš dobré pověsti, v neposlední řadě také pod vlivem známé kritiky „nepřátel otevřené společnosti“ Karla Poppera. Hegel je v obecném povědomí chápán jako představitel etatismu a jako jeden z ideových původců totalitního státu.

Klasické dílo novověké filosofie vychází v novém překladu s paralelním latinským textem a poznámkami, obsahujícími mimo jiné hlavní odchylky francouzského autorizovaného překladu od původní latinské verze. Přeložili P. Glombíček a T. Marvan. V roce 1641 vycházejí Meditace o první filosofii (česky 1970, 2001), kde se Descartes poprvé soustředil čistě na metafyzická témata. Knihu doprovodilo několik sad námitek významných dobových myslitelů a úspěšná kniha se brzo dočkala řady různých vydání.

V úvodu tohoto dialogu se setkáváme s Hippokratem, který žádá Sókrata, aby se za něj přimluvil u Prótágora. Hippokratés se chce u tohoto slavného sofisty učit. Hippokratés totiž ví, že sofista umí udělat člověka dovedným řečníkem. Slyší od Sókrata výstražná slova, jak je nebezpečné kupovat od sofistů nauky, o kterých není jisto, zda-li budou prospěšné či škodlivé. Nato přichází Sókratés s Hippokratem za Protágorou, kde hlavním tématem dialogu je, zda-li jde učit zdatnosti

Výbor ze Sartrových kratších textů obsahuje kritiku pojetí ”já” ve filosofii vědomí (Transcendence ega, 1936), dále kritiku psychologických a konkrétněji psychoanalytických představ o emocích, jež ústí do vlastní, fenomenologické analýzy emocionálního chování (Nástin teorie emocí, 1938), a na závěr přednášku o Sebevědomí a sebepoznání (1948). Pojítkem všech tří textů je Sartrova představa o vědomí, jež je samo sobě plně přístupné (”průhledné”) a nemůže si před sebou nic zastírat. V tomto smyslu je lidská existence existencí plně vědomou.

Čtyři roky po vydání Jungovy Červené knihy vydalo nakladatelství Norton obsáhlý ilustrovaný komentář k Jungově životopisu na pozadí jeho četby. Kniha vychází z unikátních dosud nezveřejněných Jungových rukopisů a z faksimile knih z Jungovy knihovny, které zakladatele hlubinné psychologie provázely po celý jeho tvůrčí život a které mu byly inspirací při promýšlení psychologických a filozofických koncepcí.Znovu se setkáme s ukázkami z tzv. Černých knih a z Červené knihy, s knihami, které Junga vedly ke studiu nevědomí, s texty gnostickými a alchymickými i s klasickými rukopisy orientální moudrosti.