Filozofia

Suverénní moc a pouhý život. V návaznosti na Foucaultův pojem „biopolitiky“ se Agamben snaží předvést, že svrchovaná politická moc je v západní myšlenkové tradici již od Aristotela chápána jako „moc nad životem“. S využitím analýz C. Schmitta a výsledků antropologického bádání Agamben definuje svatého člověka jako bytost, již lze zabít, ale nikoli obětovat. Tento paradox podle Agambena vymezuje postavení moderního jedince v systému, který ovládá kolektivní „holý život“ všech.

Dílo J. S. Milla, který bývá považován za nejvýznamnějšího anglického filosofa a společenského myslitele 19. století. Přeložil Karel Šprunk, úvodní studie a komentáře Stanislav Sousedík. Pod vlivem svého otce si již v raném mládí osvojil širokou znalost filosofie, historie a jazyků, záhy se začal angažovat ve veřejném životě. Ve svém nevelkém dílku z roku 1861, jehož první český překlad předkládáme v tomto svazku, navazuje zvláště na myšlenky Jeremyho Benthama a podává zde obhajobu utilitaristické teze, podle níž je třeba vždy usilovat o maximalizaci potěšení pro všechny rozumové bytosti. Millův Utilitarismus je považován za klasickou formulaci jednoho etického směru, jehož vliv je dodnes patrný v dnešních ekonomických teoriích, které se jej výslovně dovolávají či jeho pojetí mlčky předpokládají. Utilitarismus, od počátku vnímaný jako kontroverzní, se řadí mezi základní díla evropské filosofie a jeho studium je dodnes aktuální, nejen pro jeho historickou hodnotu.

Nejvýznamnější kniha kanadského představitele soudobé hermeneutiky, která shrnuje vývoj metody porozumění od pozdní antiky až po dnešní diskusi o problematice interpretace a mezikulturního dorozumění. Zvláštní pozornost věnuje hermeneutice Heideggerově a Gadamerově.

Sv. 10: Jedná se o první verzi úvodu do kritiky soudnosti z r. 1790, která nikdy za Kantova života nevyšla. Autor se v ní opírá o analýzu soudnosti a odhaluje její specifické apriorní normativity, jež identifikuje v principu účelnosti. První verze úvodu na rozdíl od verze napsané pro druhé vydání třetí kritiky v r. 1793 navíc tematizuje specificky filosofickou problematiku, totiž problém filosofie jako systému.

Eseje o literatuře, hudbě, filosofii. Druhý svazek esejů I. Bachmannové představuje jádro jejího kritického díla. Tvoří ho úvahy zaměřené na literaturu, na filosofii a na hudbu, tedy obory, jimž věnovala specifický zájem a v nichž mohla rozvinout své mimořádné schopnosti snoubící pronikavý intelekt s krajní citlivostí. Literatura byla jejím celoživotním údělem a měla rovněž potřebu ji pro sebe poetologicky reflektovat, filosofii vystudovala (studia zakončila rigorózní prací, jež je kritickým rozborem existenciální filosofie Martina Heideggera) a hudbou, jíž se původně chtěla věnovat, se zabývala již od mládí (a také mj. napsala několik libret, kdy spolupracovala se skladatelem Hansem Wernerem Heinzem). Literatuře je věnováno nejvíce prostoru – zprvu se v rozhlasových esejích obracela k představitelům evropské moderny Robertu Musilovi, Marcelu Proustovi a Franzi Kafkovi, později se v recenzích či vzpomínkách přenesl její zájem na současníky (Sylvia Plathová, Thomas Bernhard, Witold Gombrowicz, Giuseppe Ungaretti). Vyvrcholením literárněkritické reflexe jsou Frankfurtské přednášky – pět přednášek o literatuře, které pronesla v semestru 1959/1960 na univerzitě ve Frankfurtu. Z filosofické oblasti jsou velice podnětné její eseje o Ludwigu Wittgensteinovi a Simone Weilové, oblast hudby zastupují mj. úvahy Hudba a básnictví, poznámky o vzniku libret, oslava hudby (poetický text Podivuhodná hudba) i lidského hlasu (Pocta Marii Callas).

Úvod do současné fenomenologie ve Francii. Kniha je líčením příběhu fenomenologických diferencí týkajících se povahy jevů. A to, jak již název naznačuje, především v rámci nové francouzské fenomenologie. Autor detailně analyzuje fenomenologické koncepce Maurice Merleau-Pontyho, Michela Henryho, Emmanuela Lévinase, Marca Richira a Jean-Luca Mariona. Doplňkem knihy je, již dříve vydaná, antologie textů současné francouzské fenomenologie "Co je fenomén?" (Pavel Mervart, 2010).

Latinsko-česky. První český překlad významného díla politické filosofie v zrcadlovém česko-latinském vydání. Cicero se v tomto dialogu inspirovaném Platónovou Politeiou zabývá vztahem politické teorie a praxe. V prvních dvou knihách podává výklad smíšeného zřízení, ve druhých dvou se zabývá významem spravedlnosti pro stát v poslední, šesté knize nás seznamuje se Scipionovým snem. Přeložil J. Janoušek, poznámkami opatřili A. Havlíček a H. Dohnálková.

Cílem této knihy je postihnout vznik, formování a vývojové proměny teorií rozumění a hermeneutických koncepcí v rámci dějin novodobé filosofie. První část publikace je dějinným úvodem do problematiky, který sleduje vývoj hermeneutiky ve smyslu teorie (respektive umění) interpretace a výkladu textů a přivádí čtenáře až ke vznikání a formování moderní hermeneutiky v 18. století.V tomto momentě navazuje druhá část, která je pojata jako seznámení se základními tématy, která moderní filosofickou hermeneutiku charakterizují. Zaměřuje se tedy především na rozumění a vývoj jeho pojetí v různých hermeneutických koncepcích.Samostatná pozornost je dále věnována specifickým pojmům, se kterými se v hermeneutickém rozumění setkáváme: hermeneutický kruh, horizont, předporozumění, časový odstup, interpretace textu, autor, jazyk a řeč. Třetí část pokračuje ve zkoumání problémů filosofické hermeneutiky ve vztahu k umění, moderní teologii a právu.Čtvrtá část pak představuje jednotlivé myslitele a jejich koncepce, a to od osvícenství, kdy se začal formovat projekt tzv. univerzální hermeneutiky, až do konce 20. století. Z pojednávaných osobností je věnována největší pozornost nejvýznamnějšímu představiteli filosofické hermeneutiky H.-G. Gadamerovi.Kniha je určena nejen studentům filosofie, ale také všem, kdo se ve svém oboru dotýkají otázek porozumění, interpretace a výkladu: historikům, teoretikům umění, literárním a filmovým vědcům, teologům, religionistům, filologům, právníkům a dalším.

Další svazek stěžejního díla Klementa Alexandrijského (2.–3. stol. po Kr.), které je první rozsáhlou konfrontací křesťanského myšlení s řeckou filosofií a pokusem rozvrhnout možnosti filosofie křesťan­ské. Čtvrtá kniha navazuje na výklad o víře jako základu správného jednání. Na příkladu křesťanského mučedníka představuje ideál do­konalého člověka, jehož ochota vzdát se vnějších dober není výra­zem nenávisti ke světu, ale svědectvím lásky k Bohu. Řecko-české vydání, překlad V. Černušková, úvod a poznámky M. Šedina.

Josef Mlejnek (nar. 3. 12. 1946 v Žatci), básník, literární a divadelní kritik, překladatel polské a francouzské literatury. Maturoval v roce 1964 na SVVŠ v Karlových Varech, poté studoval na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (tehdy UJEP). Studium oboru filozofie–čeština ukončil státní zkouškou v roce 1970. V následujícím dvacetiletí pracoval jako kulturní referent, knihovník, ošetřovatel skotu, pomocný dělník v chladírnách, topič. Redigoval samizdatové časopisy Střední Evropa a Komunikace. V roce 1985 podepsal Chartu 77. Po listopadu 1989 pracoval jako redaktor v Institutu pro středoevropskou kulturu a politiku, který vydával revue Střední Evropa. Významnou měrou se v letech 1990–1993 podílel na vydávání časopisu Souvislosti. V letech 1996–1998 byl redaktorem kulturní rubriky Lidových novin, v letech 1998–2003 pracoval v Mf Dnes. V letech 2004–2006 svobodné povolání, od roku 2006 v předčasném důchodu. V současnosti žije v Lípě u Havlíčkova Brodu. Kritiky, překlady, poezii publikuje průběžně v Revue politika, Proglasu, Mf Dnes, 51 PRO, Týdeníku Rozhlas, Divadelních novinách, A2 a dalších.

Monografie věnovaná vztahu lidské svobody a Boží milosti v Augustinově myšlení od raných filosofických dialogů přes vrcholná díla až po spor s pelagiány sleduje postupnou krystalizaci jedné z nejkontroverznějších, zároveň však i nejvlivnějších nauk v dějinách západního křesťanství. Kniha může ze zvolené perspektivy posloužit i jako úvod do Augustinova myšlení v celé jeho znepokojivé ambivalenci.

Sborník příspěvků z platónského symposia. Sborník textů z 3. českého platónského symposia, konaného v Praze ve dnech 25.–26. 10. 2002.

Systematické dějiny evropské metafyziky. Kniha německého profesora Horsta Seidla, přednášejícího na Lateránské univerzitě v Římě, se snaží uchopit dějiny evropské metafyziky od počátků řecké filozofie až po autory 2. poloviny 20. stol. Má 4 části: v první autor načrtává vlastní filosofické stanovisko, založené na kritickém čtení klasických i moderních autorů. V druhé rozebírá klasickou, aristotelsko-tomistickou gnoseologii a potažmo metafyziku. Ve třetí části se věnuje filosofické moderně od Descarta přes Kanta, německý idealismus až po Husserla. Čtvrtá část si všímá současné filosofické produkce na tomto poli. Základním tématem je existence dvou myšlenkových směrů v západních dějinách filosofie: anticko-středověkého realismu a moderního idealismu. Autor sice považuje obě tradice za kompatibilní, avšak moderní přístup (Kant, Heidegger, Steinová, Lotz) podrobuje rozsáhlé kritice. Cenná je především autorova snaha sestoupit k samotným předpokladům obou tradic a na základě zevrubné znalosti obou provést jejich srovnání.

Emanuel Rádl 1873-1942. Svědectví o českém filosofovi Emanuelu Rádlovi.

Ekumenický příspěvek. Studie znalkyně a překladatelky spisů dánského myslitele pojednává především o jeho místě v dějinách křesťanské spirituality. Existuje řada komparativních prací, které sledují analogie a rozdíly mezi kodaňským myslitelem a jinými filosofy, popřípadě dogmatickými teology. Tato kniha je průkopnickým pokusem o takové srovnání na půdě křesťanské zbožnosti. Všímá si protostyčných bodů mezi Kierkegaardovými náboženskými myšlenkami a spiritualitami významných epoch křesťanství, zejména prvotní církve, katolické mystiky a protestantského pietismu. Marie Mikulová Thulstrupová studovala v letech 1945–1946 protestantskou teologii ve Štrasburku a studia dokončila na evangelické teologické fakultě v Praze roku 1947. Téhož roku odjela na stipendijní pobyt do Dánska, aby se věnovala dílu S?rena Kierkegaarda. Spisy kodaňského myslitele od té doby stále studuje a překládá. V Dánsku se provdala za Nielse Thulstrupa, pozdějšího profesora etiky na teologické fakultě v Kodani. Spolu s ním působila nejen na této fakultě, ale i v Kierkegaardovské společnosti a v Academia Kierkegaardiana. Publikovala řadu prací jak o Kierkegaardovi, tak o křesťanské meditaci a mystice. V dánské státní církvi sloužila jako farářka. Její celoživotní sen překládat Kierkegaardovo dílo do češtiny se mohl z politických důvodů uskutečnit až po roce 1989.

Knihu tvoří osmnáct esejů z let 1996-2003 a uzavírá ji rozhovor s autorem. Tématem, pokaždé nově formulovaným, k němuž se texty soustřeďují, je otázka vztahu skutečně obecných, vědeckých pojmů k výrazům "běžného" jazyka. Zkoumá se zde konstituce pojmů (předpojmy, ideje-matky, vůdčí odeje, zakladatelské mýty). Jednotlivě jsou vyšetřovány celek, obraz, krajina, styl, banalita a metafora. V souvislosti s tím jsou diskutovány vztahy mezi jazykem každodennosti a universy vědy, filosofie a literatury.

Další pokračování solovjovské řady. Filosofie, která si chce vystačit se svou abstrakcí, přivádí k definicím, které definují pouze sebe sama. Solovjovova "láska k moudrosti" má naopak zúročit námahu "myšlení v pojmech pro celek života".

Klasické koncepty ve věku relativismu. Tato kniha ukazuje, jakými cestami se ubírají myšlenky neoklasicky orientovaného politického teoretika. Jak autor praví v Úvodu k českému vydání, „,Neoklasicismus‘ ovšem v tomto kontextu neznamená pouze ‚renesanci‘ ‚klasických konceptů‘ – a zároveň předpoklad konceptů nové generace přizpůsobených naší době – nýbrž i vyjádření toho, že si je autor vědom své spřízněnosti s takovými novými – v daném případě postmoderními – koncepty. (…) Takový neoklasicismus neukazuje na žádný statický soubor idejí či zásad odrážejících klasické vzory, nýbrž spíše se snaží ukázat, jak tkát strukturu politické společnosti způsobem, který se přímo vztahuje k veliké tradici a přitom je vhodný pro člověka dnešní doby. V textu, jenž tak vzniká (v nové ‚tkanině‘) nenajdeme kategorická vyhlášení toho, ‚co je‘ nebo co by bylo třeba si o tom myslet (taková prohlášení jsou přitom pro moderní psaní v oboru společenských věd nemálo charakteristická), žádnou ideu ‚zmrzlého textu‘, nýbrž pokus zapříst se čtenářem tichý dialog. (…) Za autorským záměrem se skrývá didaktický cíl: naučit čtenáře, jak myslet, jak se tím, že se postaví textu, nechat vtáhnout do samotného umění teoretizace. (…) Číst si o člověku, o státu a o vztahu mezi člověkem a politickým společenstvím v jeho rozmanitých důsledcích, což je vlastní podstatou politické teorie, a činit tak se soustředěním, jehož si tento předmět žádá, to je krok k pochopení místa politické filosofie v dějinách lidstva a ke správnému pojetí role čtenáře-občana uplatňujícího svou tvůrčí ctižádost.“

Systém totemismu v Austrálii. Francouzský sociolog a filosof představuje v tomto svém díle myšlenku, že náboženství je prvotním faktem života, v němž spočívá síla utvářející společnost.

Jedna z nejpozoruhodnějších knih dvojice francouzských autorů, která novým způsobem vymezuje místo filosofie na konci 20. století ve vztahu k vědě a umění. Brilantní ukázka toho, co oba autoři charakterizují jako nomádský či rhizomatický styl myšlení.

Může filosof "vědět" něco komplexně?Může se přiblížit k takovému vědění, které zohledňuje celek?Tyto otázky, v důvodech "pro" i "proti", řeší pronikavá práce ruského myslitele. Klade tuto odpověď: ano, ovšem pouze, pokud samotný filosof dbá o duchovní život a pokud se nechává uchvátit osobním Celkem, který rovněž dopřává radost z celistvějšího filosofování.

Spis patří k základním dílům moderního politického myšlení. Hobbes v něm analyzuje lidskou přirozenost, aby ukázal, na jakých základech spočívá politická moc. Dílo vrcholí polemikou s kardinálem Bellarminem o vztahu světské a duchovní moci.

Prvotina, jíž mladý petrohradský filosof vstoupil do filosofické arény a rozvířil v obci univerzitních akademiků dalekosáhlé diskuse, zůstává nadále cenným impulsem: nebát se kriticky promýšlet hodnotná témata metafyziky.

Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti II.. Druhé, rozšířené vydání souboru textů na téma vztahu filosofie a víry.

Knížka rozhovorů s "nejoriginálnějším filosofem naší současnosti" představuje pronikavé myšlení této osobnosti přístupnou, sdělnou formou.

Texty uvádějící do problematiky “přechodu k jinému začátku filosofie” v Heideggerových přednáškách od poloviny 30. let. Úvodní studii napsal, ukázky Heideggerových poznámek ze 65. svazku jeho Sebraných spisů a texty některých komentátorů (O. F. Bollnow, F.-W. von Herrmann, K. Held, R. Pocai, P. Trawny) vybral a uspořádal J. Michálek.

Eseje k raným a středním Platónovým dialogům. Kniha Dialog, etika a politika vznikala v průběhu patnácti let. Je rozdělena do tří tematických okruhů (dialog, etika a politika) a její jádro tvoří studie k tzv. raným a středním Platónovým dialogům. Autor navazující na práce Th. Eberta na základě dialogického čtení hledá souvislost mezi péčí o duši, jednotou ctností, dialektikou a ideou dobra.

Kantova Kritika soudnosti (1790) představuje základní spis moderní filosofie umění. Důraz je v ní kladen na svébytnost estetických soudů, jež nepodléhají ani kritériu morálky, ani kritériu pravdivosti. Vedle obecných filosofických kategorií, které Kant nově včleňuje do svého kritického projektu (soudnost, účelnost), jsou zde pojednány pojmy génia, přírodní krásy, vznešenosti či originality uměleckého díla.

Od Kanta k Schopenhauerovi. První svazek nesoucí podnázev od Kanta k Schopenhauerovi, představuje Kantovo přelomové dílo ve všech jeho aspektech. Další část knihy je věnována bohatému působení Kantovy filosofie. Nejvýznamnější z myslitelů, které se kriticky vyrovnávají s Kantem, je Schopenhauer, jehož dílo Svět jako vůle a představa bezprostředně vyrůstá z kritického zhodnocení Kantovy filosofie.

Obrana Ducha zákonů. O duchu zákonů představuje dílo významné v několika ohledech. Montesquieu přináší originální typologii zřízení (republika, monarchie, despocie) a rozebírá, jak zřízení určitého státu ovlivňuje nejen politické, ale též občanské zákony dané země. S pohledem upřeným na Hobbese Montesquieu ukazuje, že zákony lidské společnosti nelze zkoumat po vzoru přírodních věd, neboť závisejí na situačním i historickém kontextu (mravech, zvycích, náboženství, přírodních podmínkách země, jejích dějinách atd.).

Otevřená společnost a její nepřátelé je jeden z nejdůležitějších spisů moderní politické filosofie, v němž Popper rozvíjí svou vlivnou teorii demokracie a budování institucí a proti holistickému sociálnímu inženýrství, navrhujícímu „systémová řešení“, obhajuje inženýrství dílčí, které místo neuskutečnitelného jednorázového nastolení co nejlepšího stavu hledí odstraňovat jedno po druhém ty nejpalčivější zla a nepořádky. Ale Otevřená společnost je daleko více než to: je to srozumitelný a čtivý text, kde čtivost není výsledkem chtěné snahy o popularizaci, nýbrž Popperova přesvědčení, že osud svobodného světa možná závisí na tom, aby se hlavní sdělení knihy dostalo k co největší skupině čtenářů.

První Husserlův spis k transcendentální fenomenologii provázený dvěma interpretacemi Jana Patočky. Lidské poznání se prostřednictvím subjektivních pochybností nepopírá, ale ani se nestává pochybným. Poznáním se však stávají pouze nepochybné možnosti poznání a absolutně "výstižné" poznatky. Základním předpokladem tohoto procesu tudíž je neakceptovat ihned žádnou formu poznání jako poznání, neboť subjekt by mohl být zaskočen pochybnostmi - prvotním se stává vědomí nepochybných případů poznatků, skutečně vystihující předměty svého poznání. Zakladatel fenomenologie zkoumá možnosti objektivních věd při poznávání problematiky transcendence. Jak může poznání překročit samo sebe a vystihnout bytí, které nelze najít v rámci vědomí?

Interpretace celku Aristotelovy teoretické filosofie, jak ji Pierre Aubenque podává v tomto svazku, stojí na aporetičnosti řečového bytí na jedné a dokonalého bytí na druhé straně. V řeči se bytí dává jako vůbec nejobecnější slovo, a pokud má tedy řeč jakýkoli zřetelný smysl, mělo by mít – také a především – vyhraněný smysl slovo „bytí“; pokud ale nemáme skončit ve slepé uličce reprezentované Parmenidem či megariky, nemůžeme mu vyhraněný smysl přisoudit. Dokonalé bytí, představované hvězdami a ještě důrazněji nehybným hybatelem, pak je nutným úběžníkem veškerých úvah o bytí ve sféře pohybu a změny – ale současně je ve své nehybnosti a samostatnosti nemyslitelné, neboť i lidské myšlení je pohyb. Aristotelés, jak jej představuje Aubenque, tedy nezavrhuje platónský chórismos, naopak jej vyostřuje; odmítá se však spokojit s Platónovými odpověďmi na výzvu sofistiky.

Kolektivní monografie k Platónovu dialogu Ión se zaměřuje především na vztah filosofie a řečnictví v klasickém Řecku.

Filosofický časopis. Studie: Pavel Kouba, Přítomnost ve světě Milan Sobotka, Vyjevování bytí u Aristotela, Hegela a Brentana Lukáš Kollert, Fichtův koncept bezprostředního sebevědomí Františka Jirousová, Proces personalizace v díle Teilharda de Chardin Jakub Jirsa, Spravedlnost a přirozenost v Platónově Ústavě Jakub Jinek, Platónova různice s básníky Diskuse: Ivan Blecha, Osudová setkání Karla Flosse Recenze: Martin Nitsche, Prostranství bytí. Studie k Heideggerově topologii (D. Peroutka) Jakub Čapek, Maurice Merleau-Ponty. Myslet podle vnímání (J. Puc) Radim Kočandrle, Apeiron Anaximandra z Mílétu (A. Šíma) Petr Kůrka – Alexander Matoušek – Bedřich Velický a kol., Spor o matematizaci světa (Š. Holub) Heleno Sa

Soubor studií o renesanční kosmologii a nové vědě. Publikace přináší výbor ze studií předního českého historika vědy Zdeňka Horského (1929-1988), jež jsou výsledkem jeho mnohaletého bádání soustředěného kolem problematiky formování novověké evropské vědy a vývoje kosmologie a astronomie 15. až 17. století.Soubor tematicky postupuje od vztahů filosofie a přírodních věd a kosmologie renesančního platonismu, přes dílo Mikuláše Koperníka, jeho recepci v českém prostředí, vědeckou kulturu české renesance až k vědě 17. století. Uzavírají ho pak Horského metodologické a zobecňující úvahy o vývoji věd a jejich historiografii. Soubor zahrnuje texty dříve již vydané i dosud nepublikované a širší čtenářské obci nedostupné.Představuje proto nejen dokument Horského známé tvorby, nýbrž zpřístupňuje nový, monograficky uspořádaný celek jeho studií, které jsou stále aktuální a mimořádně cenné nejen pro filosofii a dějiny vědy, ale i pro kulturní dějiny obecně či historii idejí. Publikaci doprovází úvodní studie o díle, působení a odborném přínosu autora.

Libanonský spisovatel a malíř Chalíl Džibrán (1883–1931) proslul svojí snahou s filozofickou hloubkou a poetickým stylem odhalit tajemství základních lidských hodnot. I v řadě podobenství a zpěvů sebraných pod názvem „Slzy a úsměv“ vyvstává před námi Džibránův svět, proniknutý hlubokým sociálním cítěním, láskou k člověku, k životu, k Bohu.

Autorka se v souboru tří esejů zabývá problémem násilí a politické moci v moderní společnosti.

Výbor textů z tvorby L. Hejdánka představuje stati, ve kterých se autor od padesátých let minulého století do současnosti setkává s druhými autory a mysliteli. Jde o formu kritických rozhovorů, v nichž se mohou obě strany dostávat do sporu a do „krize“. Tematicky je výbor velmi pestrý, týká se umění, kultury a básnictví, ale také pravdy, demokracie či podstaty člověka. Podobně pestrý je soubor těch, s kterými se autor setkává (Halas, Trefulka, Hašek, M. Machovec, Z. Mlynář, Rádl, Hromádka, J. B. Souček, Kosík, Patočka, Solženicyn, Dürrenmatt, Cervantes, Turgeněv, Heidegger či Jaspers).

Husserl a fenomenologie ve Francii. Fenomenologie se po druhé světové válce „přestěhovala“ z Německa do Francie, kde si vydobyla a uchovává status živého a aktuálního myšlení. Cílem antologie je ukázat rozmanitost tamějších fenomenologických projektů posledních padesáti let prizmatem problematiky jednoho ústředního pojmu, kterým je fenomenalita, povaha jevení jako takového. Tato problematika se dostala do centra fenomenologického myšlení ve Francii na počátku šedesátých let a od té doby se rozvíjela a rozvíjí zejména v kritickém dialogu s myšlením Edmunda Husserla.